Zvládnout to v jednom

Petr má ve výhradní péči tři děti (10, 9 a 7 let). Matka dětí je závislá na alkoholu, její péče byla s různými výkyvy, nicméně vlastně vždy problematická, až před čtyřmi lety od rodiny odešla. V reálu však zastává roli matky dětí Petrova matka. Nebydlí s nimi sice, ale vyzvedává nejmladší z družiny, tráví s dětmi odpoledne, vaří. Tráví s nimi víkendy a jezdí na dovolené.

V jistém ohledu je to super. Problémy nastávají v širší rodině. Odstrčený si přijde Petrův bratr s rodinou. „Pro nás máma a babička prakticky přestala existovat,“ stěžuje si. „Zkoušeli jsme ji teď pozvat k nám na víkend. Přijede prý ráda, ale pouze pokud s sebou může vzít děti — ani neřekne Petrovy děti,“ říká se smutným pokrčením ramen. „Naše děti ji skoro neznají.

Korektiv neomylnosti

Na sezeních s klienty se často věnujeme jejich nejrůznějším pochybám o sobě samých. Dělám to dobře? Vnímám situaci relevantně? Nejsem příliš zaujatá? Mám pravdu já, nebo on? Často jsou takové pochyby zbytečné, občas přílišné a někdy až paralyzující. V určité míře jsou však zdravé a v rámci výchovy potomka bych řekla dokonce nutné. Nikdo nejsme neomylný a je třeba se ptát a umět kriticky nahlížet na sebe.

V očích malého dítěte jsme v pozici vševědoucího a všemohoucího. Dítě se může vztekat, může brečet, urážet se a trucovat, ale nezpochybňuje obraz světa, jejž mu předkládáme. Jsme pro ně mírou všech věcí.

Všichni jsme přitom v určité míře narcistní: neradi slyšíme, co jsme udělali špatně, nechceme se dozvídat o svém sobectví, lenosti, pýše, závisti či žárlivosti. Netoužíme se dozvědět, že naše reakce byla přehnaná, že druhého, ba dokonce své vlastní dítě, nechápeme, manipulujeme, nerozumíme mu či mu dokonce křivdíme. Ochota nahlédnout na sebe samé, přiznávat chyby, vnímat své skutečné motivy je však pro dobré rodičovství zcela zásadní.

Naším prvním korektivem bývá druhý rodič, jednoduše proto, že je nám i dětem nejblíže, v jedné domácnosti, a přitom vidí nás i dítě přece jen jinýma očima. Tam, kde partner–rodič chybí, nabývá na důležitosti korektiv přátel a dalších blízkých. Své chyby si často neuvědomujeme a oči, uši a ochota přátel a příbuzných poskytnout nám svůj pohled, může být velmi cenná.

Neméně cenný je korektiv blízkých i tam, kde si své chyby či dokonce výchovná selhání uvědomujeme až moc. Znám spoustu rodičů, kteří upadají do depresí například proto, že dítě v rozčilení plácli. Vyčítají si, co hrozného provedli a následky svého činu vidí v černých barvách: „Bude se mě bát.“ „Ztratil tím ve mě důvěru. Když ho bouchla vlastní máma, nebude moci už nikdy nikomu důvěřovat,“ a podobně. To je pochopitelně přehnané, a pokud se vám něco takového děje, velmi se hodí, když vám někdo blízký řekne: „Prosim tě, tak se na něj podívej: vypadá snad, že by se tě bál?“

Všichni máme svá slepá místa a jsme‑li zahlceni emocemi, vnímáme realitu skrze jejich filtr. Když máme špatnou náladu či se dokonce přímo na dítě kvůli něčemu hněváme, vidíme jeho chování i motivy temně. A naopak: máme‑li náladu dobrou, či nás dítě něčím potěšilo, vnímáme jeho prohřešky přes růžové brýle, mnohé mu povolíme, mnohé odpustíme. A tu se též hodí jiné oči, jež vidí naše reakce s odstupem a často jasněji. Občas se prostě hodí, když nám někdo nastaví zrcadlo a řekne třeba:

• „Hele, ty se divíš, jak ti to dítě odsekává, ale kdybys slyšela, jak jsi na něj reagovala ráno…“
• Nebo: „Na kluka seš přísnej, ale holka tě má úplně omotanýho kolem prstu.“

Kontakt s druhými je tedy pro sólo rodiče velmi důležitý. Jako korektiv, pro praktickou pomoc, a pro celkovou pohodu a psychické zdraví. Je fajn mít někoho, komu se můžeme svěřit, s kým se můžeme poradit. A taky chodit na výlety a za kulturou. Skvělé bývají třeba společné dovolené, kdy se dvě, tři nebo čtyři rodiny (úplné i neúplné) domluví a jedou někam společně. Děti vytvoří partu, skvěle se zabaví a dospělí též.

Co by s nimi bylo?

„Někdy se vzbudím hrůzou, co by s nima bylo, kdybych nějak vážněji onemocněl.“ Častou souputnicí osamělých rodičů je úzkost. Zda to všechno zvládnu, zda vyjdeme s penězi, zda se dítě bude dobře vyvíjet, zda mu neublížím svou vznětlivostí či právě úzkostností… Častá je i úzkost o své zdraví.

Když nemáte, kdo by vás zastoupil, jakákoli vaše indispozice je problematická a úzkost z této indispozice pochopitelná. Jedna matka mi vyprávěla, jak tři hodiny po operaci podepisovala v nemocnici revers a s kanylou v ruce pospíchala, aby dítě vyzvedla včas ze školky. To jsou stresy, jaké si nepřejeme zažívat.

Podobně pochopitelné jsou i úzkosti, abychom výchovu zvládli, nějak to nepokazili. I tato úzkost se zakládá na reálných rizicích: nedostatky sólo rodiče nekompenzuje ten druhý, a problematické části jeho osobnosti tak zanechávají na dítěti hlubší šrámy.

Řešením však není v úzkostech se utápět. Strach je dobrý sluha, zlý pán. Je dobré strachům naslouchat a někdy je i poslechnout. Ale nenechat se jimi svázat. „Po roce, co jsem zůstal s holkama sám, jsem prodal motorku. Jako: peníze se hodily a čas jsem stejně neměl, ale hlavní bylo, že jsem se začal docela obyčejně bát. Rychlost, náklony v zatáčkách, předjíždění… je to super a vzrušující, ale já už si to neužil.“

Máme‑li obavy, zda jsme dobrými rodiči, zda to, co děláme je na místě, zda jsou metody naší výchovy vhodné a zda to s něčím nepřeháníme, hodí se nám právě přátelé. Někdy nám nastaví zrcadlo spontánně a někdy se můžeme zeptat. Zároveň je třeba přijmout, že rizika prostě jsou a budou a všechny je nevyrušíme, ať děláme, co děláme.

Občas si vzpomenu na jednu starou paní, jež před lety přišla na můj seminář pro pěstouny se svou pravnučkou, osmiletou Rozárkou. Rozárka v průběhu semináře malovala a tu a tam babičce něco pošeptala. Pak odešla za ostatními dětmi do herničky. Bylo znát, jak láskyplné pouto mezi ní a prababičkou je. Nikoho jiného blízkého neměly a člověka nutně napadalo: jak dlouho pěstounka holčičce vydrží? Na semináři jsme mluvili mimo jiné i o takovýchto úzkostech pěstounů, jimiž jsou často prarodiče. Rozárčina prababička se nevyjadřovala, jen pokyvovala hlavou.

Když jsem se však po skončení semináře loudala a mlsala u cesty přemrzlé šípky, ty dvě se u mě zastavily a chvíli jsme mlsaly společně. „To víte, že mi taky dělá starost, jak dlouho tu pro Rozárku budu, je mi dvaaosmdesát,“ odtušila Rozárčina prababička „Ale tím nemá smysl se trápit. Musíme dělat, co můžeme, a hlavně si užívat každý den, který tu spolu máme,“ dodala a usmála se na pravnučku, která přikyvovala, až se jí rozkmitaly copánky.

S Erikou, kterou jsem citovala na začátku článku, jsme pracovaly na zvládání úzkostí, umění relaxovat, zvolnit a užívat si života. Když teď spolupráci ukončujeme, syn je čerstvě plnoletý, schopný mladý muž a Erika si čím dál více uvědomuje, jak hrdá na něj i na sebe může být. Konečně je zase „radostná a uvolněná, jako kdysi bývala, a vlastně víc“. Začíná koketovat s muži a život ji „prostě baví“. Dvanáct let to ale bylo na hraně únosnosti a tři roky se z toho postupně dostávala.

Sólo rodičovství je náročné, ale dá se to. I sólo matky či otcové si mohou užívat života a přitom zvládnout rodičovskou roli velmi dobře. Mít zdravé a šťastné děti, z nichž vyrostou vzdělaní lidé s rozumným žebříčkem hodnot a zdravými vztahy. Spousta z těch, kdo vyrostli pouze s jedním rodičem, naváže a udrží plnohodnotný šťastný dlouhodobý partnerský vztah.