Zvětšeme svůj vnitřní svět

Podle Rienharda K. Sprengera monolog zmenšuje svět člověka, oproti tomu dialog ho naopak zvětšuje. Monologické cítění, myšlení a chování způsobuje, že si žijeme pouze svou pravdu a přesvědčení. Cesta dialogu je otevřená změně, novým pohledům a novým originálním řešením.

Je zřejmé, že díky odlišné individuální zkušenosti máme nespočet příležitostí podělit se o svou zkušenost a vnímání světa a nechat se obohatit individuální zkušeností druhých. K tomuto otevření sebe a ke schopnosti vnímat a přijmout druhé je nezbytné rozvinout jistou zvídavost a otevřenost k nehodnocení, pokoru k sobě a svým údajným jedinečným vlastnostem.

Filosof 17. století Gottfried Leibniz byl přesvědčený, že lidé existují jako jednotlivé veliké monády, jakési uzavřené jednotky, které jsou jedinečné, ale rozhodně se neovlivňují, nedovedou to, není to v jejich bytostném potenciálu. Představme si takovou monádu třeba jako člověka v obrovské bublině bez jakýchkoli průzorů ven. Kontakt s jinou jedinečnou monádou je možný náhodným nebo cíleným dotykem, nikdy ale nepředstavuje ovlivnění druhým člověkem.

Realita mezilidských vztahů se utváří a především vyvíjí ve vztazích a v komunikaci.

Současné postmoderní směry zaujímají zcela odlišné stanovisko k tomu, jaký je člověk a jaká je jeho sociální realita. Postmoderna se vymezuje vůči tzv. objektivismu, který svět vnímá jako objektivní soubor faktů: teplota v místnosti, velikost budovy či místnosti, počet členů rodiny skládající se z rodičů a dětí. Takovéto vnímání je platné v přírodních vědách, pro popis lidské reality ale nestačí – uvedená objektivní fakta si totiž zabarvujeme individuálním jedinečným vnímáním.

Konstruktivismus je přesvědčený, že naše vnímání a prožívání světa je utvářeno našimi představami a přesvědčeními o tom, jaké věci a jejich vlastnosti jsou. Takže zmiňovaná teplota v místnosti může být v jednu chvíli pro jednoho člověka příliš nízká, pro druhého přiměřená a třetímu může být v místnosti horko. Stejná budova se jednomu člověku může jevit nepatrná a jinému jako zbytečně rozmáchlá.

A do rodiny patří (alespoň v našich myšlenkách) také naše milovaná zvířata, zemřelí předkové, naši přátelé. A pokud naše vnímání a představy sdílíme s druhými, můžeme z této sociální reality mít ještě jiný názor, např. můžeme dojít k tomu, že ustavujeme naše sdílené a nově vytvořené představy jako realitu.

Cizí světy jedné rodiny

Podobně se jeden člen rodiny může cítit ve stejné chvíli ve stejné rodině naprosto šťastný a druhý uvažovat o spáchání sebevraždy. Když bude celá rodina – postupně jeden po druhém – vyprávět nějakému posluchači o své rodině, mohlo by toto vyprávění být natolik rozdílné, že by posluchače v první chvíli ani nenapadlo, že všichni vyprávějící patří do jedné rodinné skupiny.

Na jednu stranu se může stát, že jde o vyprávění několika monád, které se nedotýkají a nesdílejí své nejniternější pocity, přání, touhy a myšlenky. Na straně druhé není možné, aby se tyto monády neovlivňovaly.

Sociální konstrukcionismus tvrdí, že realita mezilidských vztahů se utváří a především vyvíjí ve vztazích a v komunikaci. Třeba jak vnímáme tamtoho souseda, jak rozumíme chování tohoto člověka nebo jaký styl života pokládáme za úspěšný a následováníhodný.

Podle Kennetha Gergena je podstatou takto zaměřené psychoterapie přesvědčení, že sociální svět a jeho realita jsou odvislé od našeho pohledu na svět, od našich přesvědčení o tom, jaké cesty vedou k úspěchu (např. je lepší být pasivní nebo je správné být aktivní). Prožívaná a sdílená realita je odvislá také od toho, v jaké žijeme sociální vrstvě.

Realitu si tedy konstruujeme, neboli tvoříme v lidských vztazích a v komunikaci mezi lidmi, kteří jsou nám blízcí, ale i ve vztahu k těm, vůči kterým se vymezujeme. Každodenně se setkáváme s nejrůznějšími představami chování druhých lidí, jak je dobré prožít den, co je vhodné dělat nebo nedělat, co je správné nebo že není vůbec nic správné, anything goes, jak také říká postmoderna.

Proměna skrze vztah

Na výše uvedených sociálně konstruktivistických a konstrukcionistických východiscích je založená systemická a narativní psychoterapie. Realitu vnímá terapeut jako sociální konstrukt. Důraz v takové psychoterapii se klade především na vzájemný vztah mezi lidmi – jak blízkými, tak ve společnosti. Můžeme tedy říci, že význam komunikace a vzájemných interakcí je tvořen interakcemi samými, a ne pojmenováním, které je až druhotným aktem.

Než se vydáte k druhým, začněte si uvědomovat svůj obraz o sobě.

Skutečnost, že svět je systemickým přístupem chápán jako konstruovaný v jazyce, znemožňuje nalezení a formulaci nějakých obecně platných zákonitostí, platných jakkoli obecně pro svět. To znamená, že systemici věří, že označení jevu je vede k podstatě jevu a také je terapeutické: pojmenováním vede k uzdravení.

Pro mě osobně je tento přístup sympatický svými „rozšiřováním možností“, hledáním nových cest a nových pohledů v pohledu na životní situaci na klienta a jeho potíže. Také je pro mě inspirativní úsilí narativního přístupu (který je systemickému přístupu blízký) hledat nové vyústění příběhu člověka tak, aby nemusel být ve světě „obětí“, ale aby mohl být „hrdinou“.

Nabízím také jednu jednoduchou techniku: Pro začátek, než se vydáme k druhým, začněme si uvědomovat svůj obraz o sobě.

• Nakresleme sebe samé nebo o sobě napišme svůj příběh (případně můžeme udělat obojí), jak sami sebe vnímáme.
• Je tam všechno? Zamysleme se, co by k tomuto příběhu dodali naši blízcí, přátelé, ale i naši oponenti nebo nepřátelé.
• Umíme číst vnímání těch, kterým nejsme blízcí? Je možné něco změnit? Přidat, změnit úhel pohledu?

Dovedeme být dialogičtí? Jak velký tedy máme náš svět? Kolik jiných a odlišných lidí do něj bezpečně dovedeme pustit? Jak dovedeme procítit a porozumět jejich životní zkušenosti a jak nás to v další fázi ovlivní, případně změní?