Zůstávat s tím, co je dobré

Abychom dokázali tuto situaci dobře rozebrat, musíme rozlišit dvě pojetí zodpovědnosti: zodpovědnost za stav a zodpovědnost za konkrétní případ (filozoficky bychom řekli „za konkrétní instanci“). V každodenních situacích tento rozdíl chápeme asi nejlépe. Je nám jasné, že v životě nelze vše kontrolovat.

Pokud onemocním nachlazením, nemohu tomu vždy předejít. Nevidím viry na rukou, nemohu zjistit, zda je kontaminován nápoj nebo příbor. Za každý jednotlivý případ nachlazení tak nejsem zodpovědný.

Ale přesto – jsem zodpovědný za svůj celkový stav neboli za pravděpodobnost, se kterou nachlazení někde chytím. Záleží na tom, zda se otužuji, kolik spím, co jím, kolik mám stresu, kam chodím, jakou dodržuji hygienu.

Jsem zodpovědný za svůj stav

Ve vědomí platí něco velmi podobného. Jistě máme zodpovědnost za to, v jakém stavu se naše vědomí (a naše osobnost) nachází – jak je otužujeme, kolik spíme, jak reagujeme na stres… ale taky jak dokážeme svou mysl kontrolovat, protože emoce přináší další emoci a myšlenka další myšlenku. Nejsme však zodpovědní za každý vstup takového obsahu do vědomí (podobně jako nejsme zodpovědní za každý případ nachlazení), protože vstup do vědomí ovlivňovat nedokážeme.

Z tohoto pohledu jsme jasně zodpovědní za to, že se nám často vrací pokušení zanechat práce nebo neodolatelné nutkání zajít s kamarády na jedno (rozuměj: opít se do němoty). Protože stovkami předchozích rozhodnutí jsme z takového nutkání udělali návyk. Stokrát jsme tento obsah posílili a on pak přichází do naší mysli snáz a s větší razancí, jak si ukážeme dále. Potud samozřejmě máme za svůj stav (tedy za pravděpodobnost, se kterou budou jednotlivé obsahy přicházet) zásadní zodpovědnost.

Pochopení této vlastní zodpovědnosti je základní podmínkou v odhodlání začít své vědomí kontrolovat, protože nám dává nejen varování, ale také naději: Pokud si za svůj negativní stav mohu já sám (svými předchozími výběry mentálních obsahů a svým předchozím rozhodováním), potom jistě mohu vytvořit i jiný – pozitivnější – stav tím, že budu dlouhodobě vybírat něco jiného a jinak se rozhodovat. Pokud bych nevěřil, že taková snaha dokáže můj stav zásadně změnit, proč bych se do ní pouštěl? Musím si tedy uvědomit odpovědnost za svůj stav, za sebe sama, v jeho negativní i pozitivní dimenzi.

Stávat se lepším člověkem a kultivovat (ovládat) své vědomí je tak na určité úrovni jedno a totéž. Tím, že kultivuji své vědomí, lépe jednám a lépe se chovám. To jsou oblasti, ve kterých obvykle definujeme cíle pro svůj seberozvoj. Stávat se dobrým člověkem tak je naše etická zodpovědnost, protože kultivaci mysli (tedy to, že stokrát odmítneme nevhodný impulz) provádíme na úrovni vědomí, tedy svobodně. Za stav „být lepší (nebo horší) člověk“, který tímto jednotlivým rozhodováním budujeme, máme tedy plnou zodpovědnost. (Více k tomuto tématu najdete například v článku Člověk se stává tím, co dělá.)

Karmičtí přivolávači: Nelehký požadavek na vlastní osud

To, co jsme popsali, že funguje v případě našeho vědomí, platí i obecně v našem životě, jehož je vědomí jedním reprezentantem. Ani v životě tak nemohu plně ovlivnit, co žiju a co přichází. Nejsem pánem všech důsledků ani příčin toho, co se v nich (životě a vědomí) objeví.

Takové uvědomění kontrastuje s pseudospirituální, ve skutečnosti egocentrickou filozofií, která chce nelehkou realitu přetvořit new‑age poučkou:

• Za vše si můžeme sami.
• Vše si v životě svým myšlením přivoláme.

Plochost takového uvažování neškodí jen těm, kteří mu podlehnou, ale také jejich okolí, které tito karmičtí přivolávači často traumatizují, když je ve falešné hře na všemocnost „osobní zodpovědnosti“ činí obětmi událostí, za které nemohou. Pokud svou spirituální cestu myslí vážně a dlouhodobě se svým vědomím pracují, nakonec to však dojde i jim:

Nejsme vládci svého života a toho, s čím se v něm potkáme. Ve spoustě situací hraje roli náhoda, druzí lidé, zlo okolo nás. To ale neznamená, že nemáme vliv na to, co se v našich životech děje. Pokud by tomu tak bylo, mohli bychom povolání psychologů, kteří doprovázejí své klienty aktivní psychologickou změnou, zrušit a místo toho chodit ke kartářkám.

Co mohu a co nemohu?

Mnohé totiž mohu. Mohu se vědomě rozhodovat, jak budu na své prožívání, které je vyvoláno chováním druhých lidí, reagovat. Mohu vybírat své chování, své reakce, své myšlenky. A tyto vědomě vybrané myšlenky, chování a reakce samozřejmě silně ovlivní to, s jakými dalšími reakcemi (myšlenkami, chováním… tedy životem) se budu setkávat. Ať už se bude jednat o myšlenky a emoce vlastní, nebo o myšlenky a emoce druhých lidí, které svým chováním – tedy svými volbami – vyvolám.

Svým rozhodnutím spouštíme řetězec, který nás silně ovlivní. V každé chvíli tak rozhodujeme o své budoucnosti.

Vidíme, že karmičtí přivolávači tedy nakonec mají pravdu – ale jen napůl. Zaměňují zodpovědnost za náš životní stav (za který ve skutečnosti jsme zodpovědní) se zodpovědností za každou jednotlivost (za kterou samozřejmě zodpovědní nemůžeme být), jak jsme si je vymezili výše.

Nemáme plnou moc nad svým osudem. Jsme limitovaní hranicemi, které nám realita vymezí. Ale v rámci těchto limitů, těchto jednotlivých událostí jsme svobodní. I v těch nejomezenějších podmínkách máme možnost svobodné reakce. Vždy v nás zůstává prostor pro osobní rozhodnutí.

V tomto smyslu zůstáváme svobodní i v děsu koncentračního tábora, který nás chce připravit o všechny atributy lidství, jak opakovaně ukazuje ve svých knihách Viktor Frankl. Frankl říká: tím, že neodmítneme tento prostor vnitřní svobody opustit, skutečně lidskými ani v těch nejkrutějších podmínkách nepřestáváme být. Zde se realizuje naše rozhodnutí k lidství, ke smyslu.

A co více, pečlivým výběrem v rámci této svobody můžeme hranice naší vnější reality posouvat. Někdy trochu, jindy radikálně. To, co se rozhodneme prožívat, vede naše chování – a naše chování ovlivňuje svět okolo nás. Za svůj osud jsme tak spolu‑zodpovědní. Neovlivňujeme každou jednotlivost, ale můžeme ovlivnit svůj celkový stav. Vlastní osud nemá žádný člověk plně ve svých rukou, ale lze na něm aktivně participovat.

Kontrola mysli a smysl života

Z hlediska osobní etiky tedy nejsou podstatné události, které se stanou bez mého rozhodnutí, ale má rozhodnutí ohledně těchto událostí. Bez ohledu na to, nakolik za samotné události mohu nebo nemohu.

Jsou to nejen rozhodnutí o situacích vnějších (jak budu na tyto události reagovat, co řeknu, zda odejdu), zahrnují i rozhodnutí vnitřní: na co budu dále myslet, co nechám být, čemu se nebudu věnovat a co naopak nechám v centru své pozornosti. Samozřejmě platí, že co je v centru pozornosti, to roste a postupně se z vnitřního prožívání mění i na vnější chování.

Na vnitřní úrovni podobně platí: Nejsme až tak odpovědní za to, co nás momentálně napadne, ale zda tuto myšlenku (impulz, fantazii) živíme, zda se jí lekneme, vyčítáme si ji (čímž ji živíme ještě více)… nebo zda ji necháme být. Nejsme zodpovědní za naše negativní impulzy. Za naše rozhodnutí poddat se jim (a tím je množit) ano.

V přístupu k životu to je základ zdravé etiky, dobrých vztahů a čistého svědomí (a tedy klidu v duši). V konkrétním teď‑a‑tady přístupu k obsahům vlastního vědomí je to základ zdravé osobnosti, radosti a kvalitního života. Tyto dvě vrstvy – přístup k životu a přístup k vlastnímu přítomnému vědomí – jsou tak těsně propojeny.

Život není nic jiného než suma všech „teď a tady“. Postupně tak díky zkušenostem v přítomnosti vlastního vědomí, s kontrolou a ovlivňováním jeho obsahů přicházíme na zásadní neoddělitelnost:

1. spolu‑odpovědnosti za tvorbu vlastního duševního života, a tedy i osudu
2. etiky vlastních rozhodnutí
3. psychického zdraví a dobrého duševního fungování
4. pocitů spokojenosti a smyslu života

Jsou to různé pohledy na totožnou věc: na umění řídit svůj proud vědomí, tedy citlivě vnímat a rozhodovat se nad tím, co vnímám; na umění žít svůj život kvalitně – poznávat, volit, vytvářet a prožívat tuto kvalitu tím, že v přítomnosti svého vědomí zamítám a měním to, co k ní nepřispívá, a naopak zůstávám s tím, co je dobré. A že poznávám, co patří do první a co do druhé oblasti. V propojení se čtyřmi výše uvedenými kategoriemi tomu říkáme: životní moudrost.