Ztráta dvojčete
Mají od počátku života ten nejbližší vztah. Jeden z nich tu nakonec zůstane sám.
Aniž bychom o tom nějak zvlášť přemítali, jaksi předpokládáme, že jestliže dvojčata přišla na svět společně, stejným způsobem ho i opustí. Z rozhovorů s těmito lidmi vyznívá, že by si to tak i přáli. Ve skutečnosti je takřka nevyhnutelné, že jedno z nich opustí svět jako první. Jak se s touto skutečností vyrovnávají pozůstalá dvojčata?
K zájmu o dvojčata mě přivedla vlastní zkušenost s výchovou dvojčat. Zajímá mě jejich svět, ono zvláštní pouto a zároveň vnímání sebe sama. V rozhovorech, které jsem s dvojčaty vedla, když jsem se tématem začala odborně zabývat, se často opakovalo téma přetrvávající obavy ze ztráty dvojčete. To mě přivedlo ke snaze o bližší porozumění této specifické zkušenosti.
Smrt milované osoby je těžká pro každého. Čím bližší nám zemřelý byl, tím více truchlíme. Obecně známé fáze, kterými prochází téměř všichni pozůstalí, jsou šok, vyjádření emocí a postupné přijetí. Elisabeth Kübler‑Ross rozlišila stadia smutku na období šoku a popírání, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Oba modely naznačují, že smutek nakonec přebolí a jednoho dne budeme schopni jít dál. Ale jsou i lidé, u nichž smutek prostě nikdy nepřejde.
Přestože v truchlení skutečně existují podobné reakce, realita ukazuje, že se vždy jedná o individuální proces. Způsob truchlení závisí také na tom, kým jsme, v jakém kulturním prostředí žijeme, na naší dosavadní zkušenosti (se smrtí) a na tom, v co věříme. A právě to, kým jsme, je u dvojčat klíčové, protože zejména ta jednovaječná to mají prostě jinak.
Dvojčatová vazba
Jedna žena, identické dvojče, mi řekla, že si život bez své sestry vůbec nedokáže představit; potřebuje ji mít stále nablízku a obě věří, že budou pořád spolu: Ona je jako moje matka, moje dítě, moje všecko.
Jistě ne všechna dvojčata mezi sebou mají ideální vztah. Studie založené na rozhovorech s dvojčaty nicméně ukazují, že některá dvojčata skutečně mezi sebou sdílejí přesvědčení o existenci vzájemného jedinečného spirituálního pouta, jaké „nedvojčata“ nikdy nemohou zažít: My si ani nemůžeme lhát, protože ta druhá to hned pozná. Já sama sebe třeba nevidím ve snu. Já prostě vždycky vidím jenom ji.
Na druhou stranu není pravidlem, že všechna dvojčata prožívají svůj vztah stejně intenzivně. To se týká zpravidla dvojvaječných dvojčat. Ta obvykle uvádějí, že žádné výjimečné pouto mezi sebou nevnímají. Přesto i mezi nimi často přetrvává vzájemná blízkost: I když jsem na ni úplně brutálně vytočená, tak vím, že kdyby něco, tak jsme při sobě.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..