Ztráta blízkého

Umíráš. Není to fér. Tolik jsme toho nestihli. Bolí to a je to nespravedlivé. Je těžké tě takhle vidět. Nechápu, co se to děje, jak můžeš najednou takhle odcházet. Jak mi můžeš mizet před očima. Tak moc to bolí. Tak moc tě chci chytit za ruku a povědět ti, co jsme si říct nestihli. Nejde to. Už jsi jinde. Ne úplně – jen duchem. Tvoje tělo tady je, dýcháš a tluče ti srdce. Každý týden za tebou chodím. Každý týden prosím vesmír, Boha, karmu, Buddhu, vlastně ani nevím koho všeho, aby tě vysvobodil. Aby ti dal lehkost.

Neznám tě. Ne tak úplně, jak bych si přála. Chce se mi říct, že nebyl čas – byl, ale promarněný. Tolik promarněných chvil. Teď to nedoženeme. Umíráš a já nevím, co s tím. Nevím, co mám dělat s tou obří bolestí. Nedokážu žít. Nikdy se z toho nevyhrabu… nikdy. Tolik nevyřčených věcí. Tolik výčitek. Tolik času, co jsme mohli… píše Alice ve svém dopise. Dopise, který sama chtěla napsat. Aby se mohla posunout – po mnoha letech.

Smrt partnera, rozvod, rozchod manželů: tři nejstresovější události, kterými si člověk může projít. Alespoň dle škály amerických psychiatrů Thomase Holmese a Richarda Raheho, kteří seřadili 43 situací, ze kterých pramení nejvíce stresu a psychické nepohody.

Situace, kdy odchází z našeho života někdo blízký, bývají extrémně náročné. Jen málokdy se můžeme tak natrápit. Většinou jsme zcela bezmocní – buď o tom rozhodne závažná nemoc, nehoda, tragédie, nebo zkrátka jen druhý řekne, že už v našem životě být nechce. Všechno je to těžké. Můžeme propadnout naprosté apatii a zoufalství. Můžeme cítit, že se náš život zbořil jako domeček z karet. Nebo (podobně jako Alice) můžeme cítit, že už nikdy nebudeme moct žít „normálně“ šťastně.

Tento článek však nemá dýchat samotou, opuštěním či neštěstím. Naopak: pokusím se ze všech sil rozsvítit alespoň drobné světélko právě pro ty nejtěžší chvíle, které můžeme prožívat. Kdy máme svázané ruce a se samotnou situací pramálo svedeme. Tento článek bude pro všechny čtenáře a posluchače, kteří jsou životem odkázáni do samoty – alespoň prozatím.

Možná se vám teď chce říct: Hlavně ne žádná slova útěchy. Hlavně ne – to bude dobré. Prostě nebude. Já vím, že nebude. Vím, že nemůžu už fungovat stejně. Už nikdy nikdo takový nebude. Už nikdy nikoho takového nepotkám. Nepotkáte. A nebude. Nebude to stejné. Bude to jiné. Na pozitivní přístup je ale čas. A stejně tak je i vhodný čas na to vidět perspektivu.

Jak uzavřít minulost

Vezmeme to teď postupně. A začneme u sebe. U pocitů, které v sobě máme. Velmi často je to zloba, lítost, vztek, častokrát mířené na nás samotné a v některých případech i na okolí. Zlobíme se na všechno, co jsme měli, mohli, co jsme řekli či neřekli. A někdy jsme k sobě doslova krutí. Podobně jako Alice.

V duchu po sobě můžeme chtít neskutečné věci. Držíme si je uvnitř, skoro se je až bojíme vyslovit nahlas. Výčitky, které přichází nad ránem a kvůli kterým nemůžeme spát. Jsme si až hmatatelně jistí, že jsme měli možnost situaci změnit. Mohou nás drtit obviňující myšlenky: Měla jsem tomu předejít. Měl jsem víc komunikovat / uklízet / pečovat. Měla jsem dávat větší pozor na to, jak s ním jednám. Mohla jsem zabránit nemoci, měli jsme jíst více zdravě / hýbat se…

Zamkneme se v minulosti a trýzníme se nereálnými požadavky. Někdy tyto myšlenky nemusí brát konce. Čím více si je držíme v sobě, tím hůř vidíme realitu. Může nás znehybňovat strach: Když to řeknu nahlas, bude to pravda. Ostatní mě odsoudí. Potvrdí mi, že je to moje chyba. Že jsem špatný / neschopný člověk. Oni mi určitě též řeknou, že odešel / odešla kvůli mně. A tak navenek mlčíme a uvnitř se trýzníme.

První věcí, kterou můžeme vyzkoušet, je promluvit k sobě vlídně. A vlastně i chovat se k sobě vlídně. Vždyť jsme někoho důležitého ztratili! Vždyť se v našem životě udála velká změna. Neplánovali jsme to, nechtěli jsme to. A místo vlastního pochopení, respektu, odpuštění jsme se my sami odsoudili k sebetrýznění.

Můžete zkusit třeba jen vyslovit nahlas, sami před sebou: V té chvíli jsem udělal/a to nejlepší, co jsem mohl/a. Teď jsem jinde. V té chvíli jsem nemohl/a udělat nic víc. Možná těmto větám ani vlastně nevěříme. Možná i to chce svůj čas. V tu chvíli jsme nevěděli, co víme teď. Možná jsme ani netušili, že partner zvažuje konec vztahu. Možná jsme vůbec nečekali, že nám druhý člověk ze života odejde.

Mluvit k sobě vlídně není samozřejmost. Někdo se k tomu doslova musí „přinutit“. V těchto chvílích nám může pomoci třeba řízená relaxace, meditace či autogenní trénink. Někdy blízký přítel, který nám pomůže uvěřit, že my „nejsme špatně“. Může to být psycholog nebo terapeut, který nám pomůže postupně získat náhled. Ať už to bude cokoliv, podstatné je, že budeme zkoušet objevovat realitu, nikoliv poslouchat jen naše vlastní černé myšlenky.

Negativní emoce mohou intenzivně povzbuzovat neuzavřené a nevyřčené věci. Mnoho takových měla a má i Alice. Plno pocitů, myšlenek, vzpomínek, které už nemůže sdělit svému otci. Byl jí tak blízko, ale zároveň si uvědomila, jak moc si byli po dlouhou dobu vzdálení.

Je možné, že i my máme po odchodu někoho blízkého plno otázek. Plno pochybností, možností, plno dojmů. Neustále si převalujeme v hlavě různé scénáře a trýzníme se myšlenkami co by, kdyby… Bohužel ale ty ničemu nepomohou. Naopak: sráží nás k psychickému dnu pokaždé, když jim dáme prostor. Neuzavřenost je pro naši mysli horší než drsná pravda. Těch možností, těch myšlenek…

Jednou z technik, kterou Alice uvítala, bylo napsání dopisu, ve kterém mohla vyslovit všechno, co se v ní odehrává. Emoce, myšlenky, to vše dostalo formu. Dostalo to tvar. Bylo to úplně jiné. Alice u psaní ale neskončila. Odhodlala se přečíst mi tento dopis. Probrečela skoro každé slovo, mnoho emocí šlo ven. Kus ztráty si dovolila odžít. Vyjádřila nahlas své největší obavy. Ulevilo se jí. Nepřišla kritika, a už vůbec ne odsouzení. Namísto toho přišlo uvědomění, že ona „není špatně“. V rámci svých možností udělala maximum. Nemohla jinak.

V jeden moment si uvědomíme, že jsme na cestě. Na cestě, kdy se vyrovnáváme se ztrátou. To není nic lehkého. Nemůžeme přeskakovat jednotlivá políčka. Nemůžeme po sobě chtít nadšení nebo snad sílu vyzařovat optimismus. Znova zdůrazňuji: chce to čas.

Rozhodnout se pro život

Po nějaké době však přijde moment, kdy máme na vybranou. Kdy si uvědomíme, že jsme až příliš času trávili v minulosti, která nás stahovala svojí bolestí. Třeba je v našem okolí někdo, kdo potřebuje naši pozornost. Třeba jsme kvůli myšlenkám na minulost přehlédli, že stejně tak strádají naše děti, rodiče, kamarádi, kolegové nebo prostě jen někdo, kdo pomoc potřebuje o kapku víc.

Někdy se skutečně musíme rozhodnout pro život. Rozhodnout se, že ještě chceme vykročit vpřed. Alice v tomto bodě ještě není. Stále se vyrovnává se ztrátou – ale začíná si uvědomovat, že není jediná, koho to zasáhlo. Vidí, že trpí i její matka. Kvůli své lítosti to dlouhou dobu neviděla, dokonce plno věcí vyčítala i jí. Nepřipouštěla si, že by i ona potřebovala péči, vyslechnutí a možná třeba jen obyčejné objetí nebo společný čas na procházce.

Alice si uvědomila, že za jejím uzamčením v minulosti je i velký strach. Strach, aby něco dalšího nepokazila. Aby tentokrát udělala všechno správně. Strach, že nenaplnila očekávání. Strach, že zklamala všechny okolo. Že nebyla dostatečně dobrá dcera. Strach, že ji ostatní odsuzují stejně jako ona samu sebe.

Strach nás může zastavit před dalšími kroky. Pohltí nás obavy: Zase to zkazím. Zase mě to bude bolet. Dopadne to stejně. Jsou to právě ony scénáře, které si sami malujeme. Vše špatné, co se může přihodit, když vykročíme. Například když zkusíme jít s někým na rande. Určitě nikoho nebudu zajímat. Bývalý měl pravdu, že si nikoho nenajdu. Vždyť kdo by se mnou vydržel. Už nikdy nebudu tak šťastná. Už nikdy nebudu nikomu věřit.

Ztrácíme odvahu a máme pocit, že když budeme stát na známém místě, zajistíme si tím bezpečí. Opak je pravdou. Stát na místě, bez pohybu přináší mnohdy daleko větší psychickou trýzeň. Obavy nám naskakují automaticky, nekriticky a nerealisticky. A jak je nejlépe rozpouštět? Ano, tušíte správně. Čeká nás krok do neznáma. Musíme to zkusit. Pomaličku a bezpečně. Třeba s podporou okolí nebo psychologa.

Zkusit navázat kontakt, zkusit promluvit, zkusit kývnout na společenskou akci, kterou bychom dříve zamítli. Zkusit novou práci, nebo změnit prostředí. Může to být cokoliv. Důležité je, abychom udělali něco jinak. Změna pro nás může být nádechem. Čerstvým větrem do zatuchlých skříní plných vzpomínek.

Někteří lidé zvolí strategii „rychle překryji svoje trápení“. Prací, sportem, jiným člověkem. Jsou to chvíle, kdy saháme po cigaretách, alkoholu či jiných drogách, které dodají mysli alespoň na několik minut klid. Tušíte ale správně, že dlouhodobě úlevná strategie to není. Bolest stále probublává. Můžeme investovat mnoho energie, abychom přesvědčivě (i sami před sebou) předstírali, že to tam není, ale stejně cítíme, že uvnitř něco hnije. Rána se musí prve vyčistit, opečovat a pak se teprve začne hojit.

Někomu může pomoci vědomí, že v tom není sám – nejen ve smyslu nabízené pomoci, ale ve smyslu toho, že mnoho lidí má podobný osud. Mnoho lidí si ve svém životě prošlo bolestnou ztrátou. Mnoho lidí se vyrovnávalo s těžkým rozchodem či rozvodem. Jak to tito lidé zvládli? Co dělají teď? Jak se posunuli? Co jim pomohlo těžké období překlenout? Jak dokážou fungovat v stereotypním životě? Jakou činnost si pro sebe zvolili?

Netlačte na sebe. Nechtějte po sobě hned fungovat, podávat stejné výkony, jako by se nic nestalo, tvářit se mile v práci, doma, s druhými lidmi. Abyste si dopřáli čas a nechali se opečovat. Abyste uvěřili, že máte nárok na pomoc. Stejně tak máte nárok být znova šťastní. Osud či rozhodnutí člověka změnit možná nemůžeme, ale svůj přístup, svůj vnitřní svět ano.

Každému čtenáři, který se zrovna potýká se ztrátou blízkého člověka, bych moc přála, aby neztrácel víru ve své vlastní schopnosti. Ve světlo, energii, vůli, vlídnost a toleranci, kterou v sobě může najít. Aby překlenul těžké období. Aby se vše mohlo zahojit. A aby mohl znova vykročit vstříc životu.