Ztracení ve vztahu

Od mala jsem zvyklá hodně kontrolovat své okolí, svůj život. Pokud nemám věci pod kontrolou, nebo je dokonce neřídím, necítím se bezpečně. Ve vztahu se snažím být dominantní a dost vyžaduju, aby byly věci po mém, což nakonec nedává moc prostoru partnerovi.

Myslím, že od dětství jsem zažívala hodně zklamání – opustil mě táta, pak mi umřela milovaná babička, nejlepší kamarádka se odstěhovala… Vlastně jsem přesvědčená, že když budu mít někoho opravdu ráda, určitě ho ztratím. Když pak přijdou první problémy, raději hned ze vztahu odejdu, abych nebyla znovu opouštěná.

O přízeň rodičů jsme museli s bráchou pořád soupeřit, hodně jsme na sebe žárlili. To mi zůstalo i v dospělosti – úplně zbytečně pořád soupeřím o své místo na slunci a dost žárlím. Asi chápete, že to pro vztah není úplně dobré…

Vyrůstal jsem ve „studeném odchovu“ – city se u nás neprojevovaly, doteky se nepěstovaly, vlastně ani nevím proč. Ve vztahu mě vnímají ženy jako uzavřeného, nekontaktního a to mě mrzí, mám kolikrát v sobě hodně lásky, ale vůbec ji neumím dát najevo – nebo se jen bojím, že to bude trapné.

Máma se dvakrát rozvedla, můj táta i další partner ji podváděli. Když jsem byla větší a začala chodit do školy, máma často mluvila o tom, že chlapům se nedá věřit, že jsou to podvodníci – no, i horší slova používala. I když nechci, cítím, že jsem její postoj k mužům přejala ještě dříve, než mi stačil některý ublížit. Jakýkoliv náznak ustupujícího nadšení partnera ve mně spustí strach, vztek a začnu hrozně žárlit. Pak už to jde rychle.

Svého partnera vždy rozmazlím, nejspíš si ho tak chci přitáhnout, stát se nepostradatelnou nebo tak něco. Pak, když si „obuje bačkory“, přestane mě bavit a rozejdu se s ním. Nechci to tak, ale vždy to dopadlo stejně…

Snažím se být gentleman, jak mě to učil táta. Za partnerku všechno platím, oblékám ji do kabátu, odvezu autem… To se jí zpočátku líbí, ale pak si začne stěžovat, že se chovám jako macho, že si ji kupuju a pak po ní chci, aby mě poslouchala a přizpůsobila se mi. Já si to neuvědomuju, ale opakuje se to.

Neumím být sám. Když s nikým nejsem, připadám si hrozně osamělý a navíc mám dojem, že je se mnou něco špatně. Pak si najdu partnerku, jsem šťastný, ale jen do té chvíle, než mi dá najevo, že chce trávit čas i beze mě. Jedna mi dokonce řekla, že se chovám jako závislý pejsek, to se mě hodně dotklo! Ale jinak to neumím.

Další důvody nespokojenosti

Nespokojení, či dokonce nešťastní v blízkých vztazích můžeme být kromě dysfunkčních vztahových stereotypů také z několika dalších důvodů, které se mohou dokonce sčítat a vzájemně se ovlivňovat:

Od partnera očekáváme naplnění všech našich potřeb – to je většinou velmi romantická a pro druhého dusící představa, která dříve či později přinese zklamání. Jestliže ten druhý může za naše štěstí či neštěstí, stáváme se na něm zcela závislí a jemu se v tom jistě nebude dlouhodobě dobře dýchat.

Srovnáváme svůj partnerský vztah s tím předchozím a nevychází to vždy lépe – pokud jsme po rozchodu a ještě se nám nepodařilo uzavřít předchozí kapitolu našeho života, nejsme skutečně otevření poznávat někoho nového. Stále v něm hledáme bývalého partnera či partnerku, což je pro oba znejisťující, časem i otravné.

Začneme chodit s někým jen proto, abychom nebyli sami, protože o nás projeví zájem, protože se nudíme nebo chceme uspokojit naše okolí. Případně si vybereme někoho, kdo nás bude dobře reprezentovat v partě. Zní to zvláštně, ale taková motivace k navázání vztahu není vůbec ojedinělá. Jsme pak s někým, kdo nás úplně nepřitahuje, s kým si moc nerozumíme, ale lepší něco než nic, že?

Příležitost pro změnu

Na blízkých vztazích je kouzelné a zajímavé to, že naše prožívání a chování neovlivňuje pouze naše minulost, ale také prožívání a chování toho druhého. Když nám bude partner či partnerka láskyplně dávat najevo, že jsme pro ně přitažliví a těší se z času s námi, bude nás to zřejmě spíše ujišťovat, že jsme na správném místě s tím správným člověkem. Když budeme stále za něco kritizováni, budeme se bránit a půjdeme do konfliktu nebo nás to bude znejisťovat a přijde další kritika.

Většina z nás má za sebou nějaké to vztahové zranění – odmítnutí, málo zájmu, ztrapnění. Také trápení po ošklivém rozchodu není ničím neobvyklým. Jsou to nepříjemné zkušenosti, ze kterých se ale přirozeně dostaneme: čas a lidé, co nás mají rádi, léčí. Někteří lidé ovšem zažijí větší zranění, nepřijetí od těch nejbližších, velkou osamělost či zradu. Taková traumata se do vztahových stereotypů zapisují hluboko a mají tendenci se opakovaně v dalších vztazích negativně projevit.

• „Poslední rozchod je tou nejhorší zkušeností, kterou jsem dosud ve svém životě zažil,“ líčí třiatřicetiletý Jirka. „Do vztahu jsem dal vše, trvalo mi delší dobu, než jsem se skutečně zamiloval. Ale když už se to stalo, řekla mi, že jsem ve vztahu málo, že mi už nevěří, a pak odešla za někým jiným! Začal jsem chodit na terapii, abych se s tím nějak srovnal, ale zatím to moc nepomáhá. Nevím si rady…“

Rozpoznat vztahové stereotypy a uvědomit si své motivace pro výběr partnera jsou velmi důležité kroky ke změně k lepšímu. Může nám v tom velmi pomoci psychoterapie zaměřená na rozkrývání vztahových vzorců. Během rozhovorů s terapeutem si děláme v životě inventuru, získáváme náhled na naše chování a prožívání ve vztazích, ale také na vnímání sama sebe. Zlepšit sebevědomí nám pomáhá podpora zvenčí a dobrý terapeutický vztah.

Psychoterapie bude pomáhat v případě, že se nám podaří začít se vyrovnávat se ztrátou po rozchodu a přijmout nepříjemnou zkušenost jako příležitost začít znovu a možná trochu jinak. Pokud ale stále v terapii hledáme způsob, jak získat ztracený vztah zpět, šlapeme vodu a nikam to nevede.

Faktem je, že přijmout realitu je někdy hrozně těžké. Do této reality může patřit i přijetí skutečnosti, že některým z nás rodiče moc pozitivních vztahových zkušeností nedali. Ovšem často sami nedostali dost a dělali to tak, jak nejlépe uměli. Některé vztahové vzorce se přenášejí napříč generacemi. Jsou jakousi rodovou kletbou, kterou my můžeme pomocí práce na sobě zlomit, osvobodit se a žít jinak.