Ztracené sebevědomí

Všechno ostatní mělo o mnoho menší efekt. Potřebujeme vztah. Potřebujeme kontakt s někým, kdo nás provede našimi vzpomínkami. Kdo bude s námi u těžkých chvil a těch nejčernějších myšlenek, které se nám honí hlavou. Kdo nám pomůže pochopit, porozumět, přerámovat. Kdo nám pomůže nahlížet na bolest a být s ní. To, co bylo napácháno ve vztahu, by se mělo ve vztahu (i terapeutickém) opět napravit.

Někdy na sebe můžeme mít velmi drsný požadavek: Vymysli to. Udělej to v sobě tak, ať jsi stejně dobrá jako druzí. Čti knížky, poslouchej podcasty. Jdi podle návodu. Přeprogramuj si myšlení. Nastavit si to v sobě správně. Je to jenom tvoje rozhodnutí. Můžeš to v sobě změnit. Můžeš se přenastavit.

Tím si na sebe naložíme další balvan požadavků, který je velmi těžké nést. Protože tohle prostě sami neuděláme. Nemůžeme jen tak překliknout na nový program. Nemůžeme jen tak změnit svoje nastavení, které nám „pomohli“ utvořit druzí lidé (obvykle ti nejbližší naší duši). Potřebuje uvěřit, že pro někoho něco znamenáme. Potřebujeme prožít, cítit, důvěřovat, přiblížit se. Potřebujeme se dotknout, být vidět a dovolit druhým nechat se vidět. Potřebujeme uvěřit, že je na nás v očích druhého něco pěkného a že to může být pravda. A přesně tohle vše můžeme zažít v terapeutickém vztahu.

Možná namítnete, že psychologové nebo terapeuti nemají kapacitu. Stojí spoustu peněz. Navíc, nejsou náhodou za tyhle projevy placení? Nemají to v popisu práce? Není jednoduché hledat, ptát se na doporučení a třeba se i odhodlat psychologa nebo terapeuta zkontaktovat a čekat, než na nás přijde řada. Ale z mého pohledu (i z pohledu velmi obsáhlé studie) to má smysl. A věřím, že můžeme nalézt někoho, komu budeme opravdu všechno výše zmíněné věřit.

Co můžeme dělat do té doby?

Na naše sebevědomí mají vliv (sice o něco menší, ale mají) i fyzické aktivity a sebepéče. Laskavost, kterou vůči sobě můžeme projevit. Činnost, aktivita, kdy se můžeme postarat o své tělo:

• Jít na procházku, zaplavat si…
• Najít si posilovnu, kde se budeme cítit příjemně.
• Začít chodit na jógu nebo do wellness.
• Zkoušet mindfulness
• Zastavovat se a dýchat.

Cílem je udělat něco jinak. Vědci ve zmíněné studii uvádějí, že to, co našemu sebevědomí prospívá, je změna (kognitivních) schémat. Toho, jak k sobě mluvíme, jak přemýšlíme, zpracováváme informace, které se nás dotýkají. Cílem je poznat a pochopit, jak smýšlíme o druhých a vůbec o světě, jelikož tato schémata byla obvykle nastavena v dětství, před mnoha desítkami let, třeba jen jedním (byť významným) člověkem. A je dost možné, že jsou dnes nefunkční a dělají nám život o mnoho těžší.

Naší mysli v tomto ohledu svědčí trénink. Pozorovat, jak se to v nás vlastně uděje, když naše sebevědomí promlouvá a sráží nás. Adélina mysl v okamžiku, kdy zkusí jít k někomu blíž, ihned spustí scénář: Neotravuj, nepřekážej, nikoho nezajímáš… A vy teď nejspíše rozumíte, kde se vzal. Mnoho let v něm vyrůstala. Mnoho let jí její máma přesně tohle dávala najevo. Teď je ale situace jiná. Několik kolegyň naopak vyjadřuje zájem, ptají se, jaký měla víkend nebo jak se má.

A ona má tak příležitost zkoušet – pomalu, postupně, s vlídností k sobě promluvit o svém životě. Může pozorovat jejich reakci, zájem a vlídnost. To vše pro ni je vlastně nové, svým způsobem nebezpečné a nedůvěryhodné. Učí se otevřít. To, co obvykle zkouší dítě od svého narození, kdy testuje důvěru ve svět, teď ona prožívá s cílem naučit svoji mysl, svůj biochemický mozek, že o sobě i druhých může začít smýšlet jinak.

Stejně tak může zkoušet pečovat o sebe tak, jak o ni doposud nikdo nepečoval. Začít k sobě hovořit laskavěji, s větším soucitem než doposud. Může se zkoušet oceňovat nebo alespoň registrovat komplimenty, které třeba pronášejí druzí, ale ona je pouští druhým uchem ven, jelikož jim nevěří. Může to zkoušet.

Roviny zážitku

Jak jistě cítíte, tato kognitivní rovina je jakási křehčí – jsou to přesně ty věčné rozumové argumenty, kterými se v mysli přesvědčujeme. Ale svoji cenu to má. Má smysl zkoušet pohlížet na věci jinak a zkoušet i k sobě mluvit jinak. S větší laskavostí a pochopením. Jelikož to, co zažila Adéla, není skutečnost. Je to „bolestná perspektiva její matky“, která utvořila základ Adélina přesvědčení o jejím těle i duši.

Rovina prožitku, emocí, důvěry, přijetí a pocitů je to, co léčí. Druhý blízký člověk. Kamarád, příbuzný, terapeut. Podpůrná skupina, spřízněná duše. Blízký soused. Někdo, komu můžeme věřit. Někdo, kdo s námi bude i v tom těžkém. Někdo, u koho najdeme podporu a porozumění. U koho neuslyšíme jen slova, ale prožijeme přijetí či blízkost.

Faktem je, že někdo dostane v dětství hodně špatné karty a doslova si může procházet peklem. Některé děti slýchají od plenek, jak jsou úžasné, i když vlastně nejsou. Jak jsou šikovné, výjimečné, dokonalé a krásné právě z pohledu jejich maminky či tatínka. Tyto děti získají cenný prožitek, že pro někoho skutečně znamenají svět. Získají důvěru v druhé lidi a vědomí, že pro někoho jsou úžasní přesně tak, jak jsou (i když to ani zdaleka nemusí být skutečnost). A někteří lidé toto štěstí nemají.

Věřím ale, že dobrý vztah (i terapeutický) může léčit a hojit bolest, kterou napáchal blízký člověk v našem dětství. Věřím, že má cenu zkoušet o této bolesti mluvit, zkoušet důvěřovat, přiblížit se a být s tím, co bolí, v kontaktu. Adéla to se sebou nevzdává. Ví, že to, jak jí bylo ublíženo, jen tak něco nezahojí. Zkouší tomu porozumět. Zkouší porozumět svému přemýšlení, dát šanci novým prožitkům. Zkouší se přiblížit.

Není to lehké. Často se jí vrací černé myšlenky, úzkosti, někdy až odpor k sobě samé. Ale někdy se něco vydaří – pěkný čas s kamarádkou, chvilka přítomnosti, příjemná masáž. Snaží se poskládat si svůj svět jinak.

Je to jako začít s přestavbou domu, cihlu po cihle, vlastníma rukama, bez boření a hrubých nástrojů. Zdá se to jako nekonečná mravenčí práce, ale kousek po kousku se možná uvnitř nás začne něco měnit. Něco, co bylo rozbité, začne znova fungovat. Něco, co bylo rozpraskané, nově spojíme. Díky vztahu. Díky něčemu nebo někomu, kdo je v našem životě přítomný teď. Díky drobné změně.

Každému, kdo se v tomto bolestném tématu našel, přeji mnoho síly, mnoho vytrvalosti, ale hlavně někoho blízkého, s kým se bude cítit dobře. S kým bude moci pomalu s důvěrou rekonstruovat, spojovat či spravovat.