Ztracené děti

Pro tu ani OSPOD (Orgán sociálně‑právní ochrany dětí) nemá ideální řešení, neumí dělat zázraky. Odebrat někomu z rodičů možnost styku s dítětem? Špatně. Ponechat ji? Taky komplikované. Dítě potřebuje znát oba rodiče. Mít možnost si vybrat. Udělat si vlastní názor. Nakonec taky poznat skrze ně sebe sama a vyvarovat se třeba do budoucna takového chování, které se mu samotnému nelíbí.

Co můžeme dělat my, je být dítěti tím nejlepším možným příkladem a poskytovat podporu a zázemí. Vydržet naslouchat a být si zároveň vědomi skutečnosti, že výpověď dítěte je silně subjektivně emočně zabarvená. S člověkem, který nechce spolupracovat (v tomto případě s otcem) bohužel nehnete.

Vaším důležitým úkolem je chovat se tak, aby aspoň u vás chlapec mohl být co možná nejvíc v pohodě. Aby se cítil respektován, což mu u táty, jak píšete, chybí. Aby mohl otevřeně říct, když se mu něco nelíbí – i když to třeba pro vás bude těžké. Když se naučí, že ho vyslechnete a doberete se společně řešení, získá do života důležitou dovednost. Můžete mu poskytnout „tréninkový prostor“, když budete schopní vydýchat emoce a podněty dítěte zpracovat (na rozdíl od táty) bez vzteku a obviňování, konstruktivně.

Pokud je s úpravou styku s tátou chlapec dlouhodobě nespokojený, jediným relevantním řešením je, aby se sám, klidně s vaší podporou, obrátil na OSPOD – úřad, který je tu od toho, aby zájem dítěte hájil. Jakékoliv rozhodnutí soudu je možné přehodnotit, když k tomu existují důvody. A vůle dítěte je pro OSPOD důležitým hlediskem.

Těžko chtít po desetiletém klukovi, aby sám konfrontoval rodiče, kterého se bojí. Často to neumíme ani my dospělí. To je zároveň největší chyba, kterou rodiny po rozvodu, byť v dobré vůli, dělají – že chtějí po dítěti, aby si s rodiči vyříkalo něco, co oni sami nezvládnou. Pokud před ním dospělí vyjadřují nespokojenost s chováním druhého rodiče, ocitá se dítě doslova mezi mlýnskými kameny. Je potřeba trpělivost a pohybovat se v hranicích možného, byť jsou limitující. Ale pro dítě v rámci možností schůdnější variantu stěží hledat.

Na čem záleží

Vaše zkušenost může být někdy i tvrdá. Mnohdy se stanou paradoxní situace: dítě chce být víc s tím z rodičů, kterého cítí jako méně jistého, nebo dokonce i s tím, který je na něj zlý, protože ho někde v hloubi duše touží přesvědčit o tom, jak moc je skvělé, a posílit díky tomu svůj pozitivní sebeobraz.

Teprve tehdy nastává ta pravá prověrka akceptace. Můžete být smutná, zmatená, naštvaná, překvapená nebo všechno dohromady. Snad máte dostatečnou oporu, abyste své truchlení zvládla. Tady hubování, naléhání ani vysvětlování dítěti nepomohou, jeho emoce jsou silnější, než aby zvládlo naslouchat.

Rodičům (a klidně i prarodičům) radím, aby se nejdříve zastavili, zklidnili a uvědomili si, jak by se asi sami cítili, kdyby byli v situaci dítěte. Co by jim pomohlo, co by potřebovali? Pro člověka nejvíc znamená, když mu druhý komunikuje upřímné pochopení, podporu a otevřenou náruč. To je jazyk opravdové lásky a přijetí, úzdravný a posilující, který nám dodává pocit životní stability. A který prohlubuje vztahy založené na vzájemné otevřenosti a důvěře.

Ty jsou i v budoucnu nesmírně důležité. Dítě potřebuje mít zkušenost, že takové vztahy existují, například v širší rodině. Pokud je váš start do života ztížený rozvodem a konflikty rodičů, tím spíš oceníte co nejširší záchytnou síť podporujících vztahů. Ptejte se, jak se dítě cítí a co potřebuje, zajímejte se, naslouchejte, i když je to těžké, a snažte se vycházet vstříc, pokud to jde a je to rozumné.

Zdá se to málo, ale není. Děti bývají nesmírně vděčné a o lásku stojí mnohem víc než o nové kolo, které se omrzí, nebo dovolenou u moře, která jednou skončí. Je dobré zažít, že bezpodmínečná láska na světě existuje, tím spíš, když vaši rodiče už se rádi nemají. Cennější dar do života, nejen dětem z rozvedených rodin, nemůžete dát.