Ztracená lehkost života

Člověk jednoho dne zjistí, že už to postaru nepůjde, a tak se přijde pozeptat. Ví, co ho trápí. Co má ale za problém? Je to na terapii? A proč? Většina lidí tuší, co je příčinou jejich problémů, a tuší, co by měli dělat, což je dobré, ale oni potřebují vědět. Já to bohužel nevím. Co mohu, je pomoci se nad tím zamyslet.

V tomto někdy rychlém, někdy dlouhodobějším zamýšlení mi pomáhá sledovat zdroje, kterými daný člověk disponuje. Už je to celkem dávno, kdy jsem četla knihu Georgese Devereuxe, do které jsem kvůli tomuto článku šla hledat. A tak jak to obvykle mívám, po dohledání mnou očekávané (v mé paměti magické) statě jsem byla zklamaná. Bylo tam pouze toto: Prvním úkolem diagnostika by mělo být zhodnotit zdroje daného pacienta a tedy spíše, než se věnovat tomu co mu chybí, zaměřit se na aktiva, než na pasiva…, píše autor.

Rozvinu‑li tuto teoretickou myšlenku více do života, nemocný člověk se od zdravého člověka odlišuje neschopností jít do akce, být aktivní a pozitivní. Přebývá v pasivitě, potřebuje přijímat, nemůže dávat. Je ponořen v negativním.

Ověřit si, že je všechno v pořádku

Josef, kterého jsem viděla jen jednou, přišel před více než deseti lety o svou ženu. Byla to nevysvětlitelná autonehoda, kdy jeho žena, dobrá řidička, na velmi přehledném úseku silnice sjela mimo vozovku. Nikdy mu nikdo nedokázal vysvětlit, proč se tak stalo. Měl ji moc rád.

Po této nehodě zůstal se třemi dětmi sám. Snažil se kluky chránit od dalších starostí, a tak si k sobě nikoho nehledal. Přítelkyni si našel až nedávno. Rozumí si, je mu s ní dobře, ale zatím spolu nežijí. Dva nejstarší synové studují a bydlí mimo domov. Ten nejmladší chodí do šesté třídy. Až na nějaké drobnosti mu to jde ve škole i s kamarády dobře. Příběh Josefa, ke kterému se za chvíli vrátím, jsem vybrala záměrně.

Domnívám se, že existují dva druhy lidí.

• Ti první se dostávají opakovaně do nepříjemných situací, jež souvisejí s jejich neuvědomovaným chováním. Touto mnohonásobnou, stále se potvrzující zkušeností se stále více noří do pasivity a negativismu. Nefungují ty zdroje, o kterých píše Devereux. Právě těm může být psychoterapie prospěšná.
• Pak jsou ti druzí, kteří zažívají velmi obtížné životní situace, tragické události, mnohdy nepochopitelná neštěstí, za které oni sami nemohou. Tito lidé, mezi které patří Josef, někdy pod tíhou toho všeho ztrácejí energii. Jde ale o jinou únavu.

Usedají do křesla a stejně tak i oni cosi tuší. Tuší, že jsou v pořádku, a tuto informaci potřebují vědět, aby zase nabrali sílu a mohli pokračovat. Terapeutický prostor je místo, doupě, kde je možné své emoce pustit, sdílet, pojmenovat, a to všechno proto, aby člověka nezmohly a nestáhly do nemoci.

Zde není nutné prozkoumávat celý život člověka, jeho psychickou strukturu, tak jako v psychoterapii. Zde člověk potřebuje od psychologa pomoci projít si své „silné stránky“, které vedou naše myšlení, cítění, chování a s tím spojenou schopnost se rozhodovat.

Pustit se do nové výzvy

To, co Josefovi doposud pomáhalo, bylo stále bojovat. Teď už ale není s čím, nebo daleko méně. Cítí se křehký, protože se bojí, že se kdykoli může stát něco hrozného. Ne jemu, ale dětem. Nejstarší syn si nedávno dodělal řidičák. Rád by si koupil auto, ale on by mu ho nejraději zakázal. Minulý rok o prázdninách zase toho mladšího málem porazilo auto. Celou situaci viděl.

Využívejte celý web.

Předplatné