Ztělesněná víra

Budeme‑li přemýšlet o tetování – či lépe řečeno ho nějak „naciťovat“ či zaplňovat imaginací, můžeme začít Jungovým pokorným krédem, které uplatňoval před rozborem nového snu. Nejprve si se zenovou myslí začátečníka řekl: „Vůbec nevím, o čem tento sen je.“ Hodila by se nám také ochota se o tetování dovědět víc z hlediska různých kultur a historických etap a přemýšlet o pestrosti tetovacích motivů i široké paletě motivací k tomuto aktu.

Tetování nabízí mnoho narativů, které si o něm můžeme vypravovat. Chci se podělit o postřehy vyplývající z vlastní zkušenosti, hovorů s mým tatérem, s dalšími lidmi, kteří okusili tuto cestu, i z literatury k tématu.

Tetování má osobní i kolektivní rovinu. Dnešní individualizovaná doba více akcentuje vlastní motivaci a rovněž posouvá tetování od řemeslného výkonu k umění. Dřív byla víc patrná spíše ta kolektivní, která vyjadřovala příslušnost k celku, kmeni či vůbec k lidstvu (jako vystoupení člověka z živočišné říše) nebo status osoby v rámci dané skupiny. Je dobré nezapomínat, že i čistě individualizované rozhodnutí jedince v dnešní době navazuje na širokou tradici, respektive řadu tradic – třeba na proud „vznešeného tetování“, kam patřilo tetování duchovních symbolů, v řadě kultur přijímané a chápané jako výraz hluboké víry, ale také na proud „temného tetování“, kam můžeme řadit tetování vězňů, koncentrační tábory, příslušnost k mafii a podobně.

Přítomnost duše někdy dokládá právě fakt, že daný fenomén postihne celou škálu „od světla ke tmě“ a má svou slunnou i stínovou podobu. Znalosti jiných kultur dokreslují obsahovou pestrost tetování. Někdy i kultury ze stejného historického časoprostoru měly k tetování různý vztah, jak dokládá příklad Thráků žijících u Marmarského moře, pro které bylo tetování znakem vznešenosti a zkulturněním, a sousedních Dáků, kteří tetovali otroky. Tetování mohlo ukazovat na hierarchii v kmenové komunitě a potvrzovalo identitu skupiny, stejně jako může být znakem rebelství a vymezení se.

Symbolický jazyk obrazů

Tetování má také vědomou i nevědomou komponentu – vždy bude obsahovat něco přesahujícího, kam naše vědomá volba týkající se dané kérky nedosáhne. Tetováním vstupujeme obvykle do oblasti symbolů a obrazů čili jazyku duše. Symboly nás chrání (připomeňme heslo katatymně‑imaginativní terapie „Jsme pod ochranou symbolů“), ale také proměňují, formují nebo vyzývají.

Tetování nás charakterizuje – vyjadřuje na těle duševní obsahy, ale tím také náš charakter dál utváří a rozvíjí. Symbol k sobě poutá určitou energii či „spirit“ a může ovlivňovat, jak a s jakými pocity a myšlenkami budeme pohlížet na své „nové“, pozměněné tělo.

Rozehrává známou terapeutickou pravdu, že změna v jedné oblasti (tělo, představy, myšlenky, slova, emoce) působí další změny. Tetování představuje touhu po změně a změnu může podpořit. Je fenoménem, který stojí jakoby na hranici toho, co je, a toho, co bude/může být/má být. Vážou‑li se k tetování psychické obsahy, má emoční účinek a stává se tím působivou realitou a skutečností. Ještě jednou Jung a jeho poučka, že pro realitu duše platí, že skutečné je to, co působí (wirklich ist, was wirkt).

Tetování ztělesňuje. Nabízí cestu, jak spojit rovinu ducha a představ a rovinu hmotného světa. Na těle je ukotven motiv, který může zobrazovat, čím jsme prošli, co nás přitahuje, po čem toužíme nebo co nám chybí a co bychom rádi měli. Nikdy nevíme, co z toho konkrétní tetování přináší, podobně jako u snů nelze hned tušit, zda jde o splněné přání, kompenzaci, výraz touhy, strachu, zpracovávání ztráty a podobně.

Můžeme se nechat zahalit do víceznačnosti a snění s nadějí, že objevíme něco nového a jiný pohled, který učiní náš život bohatší a hlubší. Tetování je podle mě něco jako Rorschachův test v osobním vydání – sice zde nevidíme standardizované skvrny a neprojikujeme, co by to mohlo být, ale podobně nás vybízí interpretovat dané obrazy dle našich zkušeností a vnitřních nastavení.

Hranice mého já

Tetování je jednou z odpovědí na téma „být originál“. Anonymní tělo se stává jedinečným. Někomu to umožňuje i zlepšit svůj vztah k tělu, protože najednou nese něco krásného a svobodně zvoleného. Je pak snazší nekoukat se na tělo jen skrz diktát současné doby a splňování všech společenských kritérií krásy.

Tetování nás může podporovat v procesu individualizace. Může být jakousi pečetí této cesty. Ostatně původní slovo pro tetování – tatau – znamenalo označovat, kreslit, ale i ránu. Motiv originálu byl nejvíce patrný u Maorů, jejichž tetování „moko“ bylo jakýmsi čárovým kódem, ze kterého šly vyčíst údaje o rodině a historii daného jedince.

Kůže je komunikací mezi já a ne‑já, mezi vnitřním a vnějším světem. Tetovaná kůže mluví a spojuje – vytváří most mezi pocity, představami a tělem, mezi já a symbolem, mezi já a druhými, jež staví před skutečnost, které nemusejí rozumět. Myslím, že jedním z nevědomých odporů k tetování, respektive tetovaným, je právě aspekt postavení před něco nejasného. Podobně můžeme cítit nejistotu a úzkost, pokud nevíme (například v online prostoru), jestli mluvíme s mužem či ženou, neznáme věk, sociální postavení a podobně.

Stále toužíme po jasném, bezpečném světě, a cokoli nás z toho vytrhává, může přinášet úzkost. Ale rovněž úlevu. Tetování má v sobě šamanskou ingredienci se svou víceznačností a nezařazeností. Je to signum, značka zapsaná na těle, kterou můžeme vnímat jako mantru či modlitbu. Ze značky se snadno může stát stigma – i díky menšinovosti nebo nepochopení motivu či motivace tetovaného. Dnes bývá onálepkováno jako „mainstream“, což může být jen nová forma obrany před hlubším zkoumáním tématu duše a těla, hmoty a ducha.

Na tetování se lze dívat jako na posvěcení těla i jako na jeho znesvěcení. Způsob hodnocení vychází z širšího chápání života, pojetí spirituality a podobně. Někdy bývá zjednodušeně prezentován názor typu „křesťanství tetování zakazuje“, podpořený pár vytrženými citáty z Bible, která je bohužel tradičně zneužívána jako kladivo na čarodějnice k obhajobě jakéhokoli názoru, místo aby její čtení bylo realizováno v duchu Ježíšova milosrdenství a bezhraniční lásky a s adekvátními znalostmi textu a jeho historických a jazykových souvislostí.

Zastánci tetování naopak mají své spirituální argumenty a náhledy – viz zmínky o tajemných „jizvách“ sv. Pavla, uváděné v Novém zákoně, křest v Etiopii vykonávaný vodou a vytetováním křížku, získání poutnických tetování v Jeruzalémě jako doklad vykonané duchovní cesty, „zbožná tetování“, staletí praktikovaná na Balkáně, obhajoba církevního otce Řehoře z Nyssy, jehož sestra, příslušnice řeholního řádu, měla sama „ochranné tetování kříže“ jako znamení své víry v Krista, jako výraz zasvěcení…

Jako ve všem i zde je třeba vědět víc, jinak můžeme být svedeni lacinými přístupy a fundamentalismem, jedním z hlavních nebezpečí dnešní složité doby, který se tváří jako lék na nejednoznačnost světa, ale je podle mého názoru jen maskovaným jedem. Složitost nelze vyléčit zjednodušením, ale spíše zasvěcením do hloubky života. Cokoli nám k tomu pomáhá, lze označit jako dobré, cokoli nás v tomto znecitlivuje, je spíše nedobré.

Dialog se životem

Tetování může být výrazem kreativity – odhodlání dávat svému životu podobu a vyjadřovat se. Představuje také volbu a souhlas s vnitřní proměnou a s překonáním strachu. Je uskutečněním rozhodnutí čili posilněním schopnosti si volit a činit nějaké rozhodnutí navždy (minimálně k okamžiku, kdy toto rozhodnutí činíme), což je důležitá kvalita pro spokojený život.

Zahrnuje vztah k nepříjemným pocitům a vědomé vystavení se bolesti, před kterou nemusíme jen uhýbat, ale můžeme ji ustát, projít jí, integrovat ji a takto řešit svou krizi. Připomíná, že léčení může nastat i skrze zranění a že skutečné utrpení nastává, až když se bolest spojí s přesvědčením o nesnesitelnosti a trápení – bolest sama nemusí být jen nepřítelem. Tetování jako rituál zahrnuje přijetí bolesti, čímž se stává iniciací do dospělosti – jen dospělé já může jít za rovinu instinktů, které nás vedou od bolesti pryč.

Tetování umožňuje tělu stát se totemem či ikonou, deníkem duševních prožitků, záznamem důležitých zkušeností a mezníků na naší cestě, nebo výrazem touhy a naděje. V historii vyjadřovalo v některých situacích zásluhy (například u námořníků, kteří dosáhli vysněných cílů, v temné podobě u vězňů, kteří spáchali nějaký zvlášť zlý čin). Tetování je v určitém smyslu jizvou na kůži, která re‑prezentuje (zpřítomňuje) duševní jizvy, na které můžeme být jako bojovníci hrdi, najdeme‑li cestu, jak je zařadit do svého života a dovolit jim dobarvit naši představu o vlastním životě.

Tetování může být proměněnou bolestí představující mentalitu odolnosti (podobně jako dnes oblíbené otužování), kterou považuji za ukazatel směru a doplnění mentality wellnessu, jejíž potenciál se pro dnešní složitou dobu vyčerpává a na současný svět nestačí.

Tetování plní funkci rituálu, který převádí tetovaného na nové roviny existence, a má tak spirituální konotace. Tatér se stává „něčím jako“ (vnímejme symbolicky a nikoli doslova) knězem, šamanem a umělcem. Tetování prohlubuje naděje o „znovuzrození“, fantazie o dodání nové síly, získání dospělosti a podobně.

Krom své rituální funkce má funkci estetickou. Otevíráme se tak principu krásy – jako by tetování bylo formou slibu „bohu krásy a kreativity“. V tomto smyslu má erotický rozměr, protože krása a kreativita jsou atributy Erota či Ducha svatého. (Těší mě, že poslední dobou je stále více renomovaných autorů a teologů, kteří popisují podobnosti významu těch dvou slov.)

Tetování je výrazem experimentu, důležité terapeutické ingredience – prostřednictvím tetování člověk vyjadřuje, že je živý a je v kontaktu s inspirací, které chce dát podobu. Tetování může být s kreativitou spojeno i jinými způsoby. Příkladem je tetování QR kódů, které propojují kérku se sférou virtuálního světa, nebo povídka „Skin“ o 2090 slovech americké umělkyně Shelley Jackson napsaná tak, že každé slovo je vytetováno na jednoho člověka – pro přečtení celku se musí sejít všichni tito lidé, což nově uchopuje starou myšlenku o tom, že jsme Božím obrazem – originálem, a zároveň jedním dílkem patřícím k celku.

Tetování může být formou koncepčního umění ve vztahu k obrazu o sobě a formou dialogu s životem. Máme představy, jak bude náš život vypadat, ale (či spíše a zároveň) vedeme dialog s životem, s tím, co nám přináší, jaké dary a nez‑dary dostáváme či jaké inspiraci se otevíráme. To vše ovlivňuje, jaké si utváříme nové příběhy o sobě, ve kterých se naše identity dokreslují a proměňují. Tetování může tyto procesy zrcadlit.

Zrcadlo duše

Potenciál tetování pro duši se nemusí naplnit, pokud zůstaneme na povrchu a budeme třeba jen kopírovat kamarády, nebudeme‑li přemýšlet o své motivaci a u motivů kérky se spokojíme s nějakým povrchním pseudosymbolem typu hvězdička. Krom „neúčinného“ tetování může být tato cesta za určitých okolností i škodlivým symptomem, který vztah k bolesti neproměňuje, ale jen zobrazuje a fixuje.

Impulzivitou a touhou po dalším a dalším kousku se tetování může stát nutkavostí, závislostí a dokladem vnitřního masochismu, který je neúspěšným pokusem proměnit vztah k bolavým věcem a ustrnutím duševního vývoje. Tetování může v určitém kontextu zobrazit i psychopatologii, ať už jde o vybraný obraz, či zraněnou motivaci k tetování. Může ale být jednou z mnoha diagnostických pomůcek v terapii, ať už se jedná o realizované kérky, či ty, které klient plánuje. Tetování lze někdy přečíst také jako volání o pomoc a odhalit v něm šifru naznačující odpověď na vnitřní zranění.

Někdy je užitečné i revidovat realizovaná tetování (podle výzkumu 17 % lidí svého tetování lituje) a hledat, jaký postoj k danému obrazu zaujmout s odstupem času. Nabízí se odstranění laserem, předělání do jiného motivu či přijetí svého „starého já“ a dané kapitoly, ve které jsme přemýšleli jinak než dnes.

I naše starší já si zaslouží soucítění a můžeme přitakat nedokonalosti našeho sebepoznání, protože dokonalost není cílem. Směrem do budoucna to ukazuje na význam „zkoušky času“ – impulzivitě se vyhneme, když dáme věcem správný čas na jejich vývoj.

Čím lépe se budeme znát a rozpoznáme svůj vnitřní hlas od všech dalších myšlenek a hlasů, které se ucházejí o naši pozornost, tím lépe můžeme vnímat, zda odpovědí na naše otázky může být i tetování, případně jaké. Poznáme to mimo jiného podle toho, že myšlenka se objevuje znovu, zraje a otevírá naše srdce.

Dialog se životem se zde rozvíjí i tak, že v dobrém případě se vytvoří jakási vzájemnost – hledáme si tetování, stejně jako si tetování v určitém smyslu hledá nás. Je‑li správný čas (kairos) pro zobrazení nějakého aspektu duše, dojde k vyladění a může proběhnout celý cyklus kreativního procesu od vnímání představy po její zhmotnění. Podaří‑li se to, může tetování sehrát dobrou roli na cestě „stávání se andělem“.

To je třeba vysvětlit, aby nedošlo ke zkreslené interpretaci. Anděl je v řadě spirituálních tradic poslem, jehož poselství je totožné se jménem anděla. Stát se andělem zde tedy znamená sjednocení message (zprávy, poselství) a messengera (osoby vyzařující něco jedinečného do světa a o světu). Jednou z odpovědí na naplnění lidské touhy a odpovědí na otázku smyslu života je najít své poselství – pro mě jde hlavně o poznání lásky, krásy a hloubky, sjednocení se s ní, překročení vlastního malého ega.

Můžeme sdílet svou touhu všemi prostředky s ostatními a hledat umělecké formy a výrazy tohoto poznávání. Tetování je jednou z mnoha podob hledání duše a naděje týkající se pocitu naplnění. Nese v sobě posvátný třpyt, protože odhaluje a ztělesňuje, v co věříme a co tvoří naši identitu – často hlubším způsobem, než čemu přitaká vědomá mysl. Tetování může být zrcadlem i spojencem duše. A každý spojenec si zasluhuje úctu.