Zrozeni k citlivosti

Publikaci týkající se vysoce citlivých dětí jsem v češtině objevila pouze jednu – Hypersenzitivní děti: Laskaví poslové univerza od německé terapeutky Antje Gertrud Hofmann. Odpůrce ezoterických teorií nejspíš odradí už na začátku líčením, jak si dušičky dětí vybírají rodiče nebo jak duše nemocných dětí opouštějí v noci nemohoucí těla a vesele skotačí s dušemi ostatních spolupacientů. Autorka rovněž pracuje s osteopatií, kineziologií a kraniosakrální terapií – metodami ze seznamu „pavěd“, po nichž by vědecký spolek Sisyfos s chutí hodil Bludný balvan.

Ale dětský svět má blíž k mýtům, pohádkám a snům než k tomu, co lze striktně spočítat a doložit výzkumy. Takže i totální pragmatici mohou z laskavě napsané knihy vydestilovat základní postřehy, co extrémně vnímavé děti trápí a jak tomu předcházet. Poznatky z knihy doplňuji výpověďmi matek z facebookové skupiny Hypersenzitivní lidé, kterým je vysoká citlivost dobře známá.

Jak ho poznáte

Projevy vysoce citlivých dětí (používá se pro ně zkratka HSC) se hodně shodují s dospělými „háespéčky“. I jim ve světě nastaveném na výkon často komplikují život zostřené smysly, zejména tehdy, pokud se narodí rodičům soutěžícím s ostatními, kolik jejich potomek váží, měří, vypije, kdy bude bez plen, začne mluvit a tak dále. Komplikovaný bývá i vstup do kolektivu – neambiciózní HSC se s dravostí vrstevníků potýkají už na pískovišti a ve školce.

Překladatelka Eva vzpomíná, že nikdy nedokázala „bojovat“ o hračky, zpravidla na ni žádná nezbyla. Přestože není introvertka a vyrůstala se dvěma sourozenci, většinou si na zahradě hrála jen se stromy a keři. Ostatně i Antje G. Hofmann tvrdí, že u dětí do tří až pěti let se objevuje extrémní schopnost navázat hluboký vztah s přírodou.

Hypersenzitivní děti bývají podle ní ochotné, klidné, přátelské, obětavé, tvořivé a nápadité, ale pokud zrcadlí nevyhovující prostředí, mohou být výrazně plačtivé, hyperaktivní a projevovat se agresivně. Kromě nepříjemných fyzických pocitů (hluk, chlad, zima, kousavé oblečení…) totiž hodně vnímají i rozpory v rodině nebo problematickou povahu lidí, kteří je obklopují. Potřebují pravidelný rytmus a řád a nemívají rády změny.

Evina matka říká, že dcerka brečela většinou jen v čekárně dětského lékaře nebo tehdy, když přišel na návštěvu někdo nepříjemný. Zhruba do roka nebylo možné jet ani na víkend na chatu – přestala s pláčem až po návratu do známého prostředí domova. Později „andělská“ období střídala kvartálními záchvaty vzteku a zlobení, aby ze sebe dostala nastřádané napětí. Také Alena Wehle ve svém blogu uvádí, že její dcerka byla prvního půl roku neodložitelná, nesnášela návštěvy neznámých osob, na cizí prostředí reagovala pláčem, ale v přírodě se smála.

U vysoce citlivých dětí se často projevuje mimosmyslové nadání, které rodiče mnohdy považují za vyprávění snů, nebo v jejich řeči zaznívají útržky cizího jazyka. Bývají plaché, samotářské a mnohdy extrémně pomalé. To je dáno jednak náročnou orientací ve spoustě vjemů, útěkem do snění i silnějším nasloucháním intuici. Výborně si rozumějí se staršími osobami – trpělivý a vnímavý prarodič pro ně často bývá nejlepším útočištěm.

Děti jsou obecně citlivými barometry nálad v rodině, u HSC to platí zvýšenou měrou – konflikt často vycítí dříve, než si ho všimnou rodiče. V případě rozvodu má na ně zmizení jednoho rodiče zničující vliv a je potřeba úzkostlivě dbát na to, aby dítě vědělo, že ho oba i nadále stejně milují.

Laskavé a podporující prostředí

Hypersenzitivní potomek svou rodinu často dokáže proměnit. Potvrzuje to Míša, máma dvou dětí. Cedulky na oblečení, přemíra aktivit, zvýšené vnímání energie, pocit hladu, žízně nebo změna počasí – s tím vším se naši prckové vyrovnávají někdy velmi expresivně. Psychologové je označili jako velice citlivé. Když jsem se dočetla o HSP, neskutečně se mi ulevilo. Kolikrát mám na jazyku „Proč už zase brečíš?“ nebo „Neřeš to.“ Většinou se ale zarazím. Jsem také HSP a sama jsem to slýchala nesčetněkrát. Až v dospělosti mi díky dětem vše do sebe zapadá.

Všechny děti – a ty vnímavé dvojnásobně – potřebují cítit lásku a posilovat sebevědomí. K tomu jim pomůže klidné a vyrovnané ovzduší a vyrovnaní empatičtí rodiče, na něž se mohou spolehnout a kteří jim zaručí láskyplné vedení a dostatek volnosti. Té však nesmějí chybět jasné a důsledné hranice.

Není tím míněna výchova ve vatičce, ale laskavá disciplína a autorita kombinovaná s tolik citovanou nepodmíněnou láskou. Jejím základem je vědomí, že dítě není nádoba na plnění nezdařených rodičovských snů, ale spíš host, kterého provázejí po světě. Pokud by se rodič vysoce citlivého dítěte měl řídit jedinou poučkou, zněla by: více vnímejte, méně posuzujte. A přidá‑li schopnost naučit dítě hledat štěstí uvnitř sebe, má šanci vychovat člověka schopného přijímat i rozdávat spoustu lásky.

Pro HSC je také důležitý duchovní rozměr života, ovšem ne v podobě trestajícího starozákonního Boha. Evina matka, rovněž HSP, vzpomíná na přísnou katolickou výchovu: Neustále jsem se bála hříchu a pekla, už ve druhé třídě jsem si uvědomila, že paní učitelka může přimhouřit oko a dát mi jedničku, ale Pán Bůh vidí všechno a neodpustí mi nic. Měla jsem strašlivé noční můry, v nichž mě čerti zazdívali do postele. Pro takové děti je velmi potřebný tělesný kontakt a občasné bezpečí rodičovské postele bez přesvědčování „co blázníš, nemáš se čeho bát“.

I v nevěřících rodinách mohou figurovat strážní andělé, večerní modlitba, aby se všem na světě dařilo dobře, a zejména vědomé a vděčné zacházení s věcmi, vodou, rostlinami i jídlem… Důležitý je respekt k oblíbeným hračkám. Sebeotrhanější plyšové zvířátko totiž může mít pro dítě magickou moc. Jeho ztrátu nesou HSC velmi bolestně a racionalizace typu „už neměl ouško a byl celej olysalej, koupíme novýho“ se míjejí účinkem.

Škola, základ neurózy

Autorka knihy doporučuje odložit školní docházku na nejzazší termín, protože vysoce citlivé děti na školní stres reagují se zvýšenou intenzitou. Některé unikají do snění a projevují nezájem o předměty, u nichž nechápou, proč by se jim měly učit, jiné se promění v tiché šprty. Všechny pak nesnášejí neklid a násilí, bývají samotářské a kvůli své odlišnosti často šikanované.

Oceňuje také průkopnickou práci waldorfské pedagogiky. I v českých poměrech se už najdou vnímaví učitelé. Pracuji jako zástupkyně ředitele a asistentka pedagoga na waldorfské základní škole, říká Ivana. Jelikož se vysokou citlivostí intenzivně zabývám, jsem schopna do určité míry vycítit, které děti mohou do této kategorie spadat. Pro vyučující je tato problematika většinou velká neznámá a nevěnují citlivým dětem takovou pozornost jako například těm s diagnózou poruchy pozornosti nebo ADHD. I naprostá většina rodičů o hypersenzitivitě nikdy neslyšela. Často se jim velice uleví po zjištění, že projevy chování jejich dětí viděné optikou vysoké citlivosti jsou přirozené.

Pro vysoce citlivé děti někdy bývá prospěšná individuální výuka v domácím prostředí. Táňa k tomu říká: První dcera je taky HSP, odmalinka uplakané a nespokojené miminko. Doteď ji rozpláče sebemenší neúspěch nebo překážka. Nastoupila až do povinného předškolního ročníku školky, ale vydržela tam jen tři měsíce. Děti jí ubližovaly a učitelky to neřešily. Nechtěla jsem, aby zažívala totéž co já (také jsem HSP, ale pro svou rodinu budu vždycky jen „fňukna“), takže když mě požádala, zda by se i jako školačka mohla učit doma, vyhověla jsem jí a od září začínáme.

Hypersenzitivita je častým důvodem k odeslání dítěte na psychologické vyšetření. Syn po nástupu do první třídy dostal spoustu nálepek z různých odborných pracovišť (kde samozřejmě pojem HSP nikdo nezná), zabývám se proto hodně propojením HSP s ADHD a vývojovou dysfázií. Projevy jsou totiž dost podobné. Snažím se využívat i možností tradiční čínské medicíny, jak pomoci vyrovnávat přetíženost nervové soustavy a psychiky obecně, potvrzuje Bára, která svého manžela a dceru označuje za poměrně oblíbené HSP extroverty, zatímco ona a syn jakožto HSP introverti mnohem více vybočují.

Kompenzace přírodou

Přirozený a neomezený pohyb pomáhá všem dětem, u HSC je to naprostá nutnost. Jsme stále venku, nejlépe bez bot, v kontaktu se zemí, říká Bára. Syn oproti jiným vysoce citlivým dětem miluje rychlost a dynamiku. Podle posudku pedopsychiatra tím vybalancovává napětí, podle mě tak především vyjadřuje radost. Je zvýšeně vnímavý ke všemu živému, přirozenému a pravdivému.

Běžně je mírný a laskavý, pokud však narazí na stagnaci a nepřirozenost, dovede být velmi prudký a výbojný, což svádí k označení ADHD. Jeho nepozornost a nezájem o učivo přednášené neživou formou a v neživém zařízení svádí k diagnóze ADHD. Jenže v přírodě a při domácí tvorbě je stoprocentně pozorný.

Blogerka Alena Wehle dělá s kamarádkou projekt Mateřská na cestách: Chodíme na výlety, býváme celé dny v přírodě a HSP děti nemusejí být organizované a mohou se zapojit mezi ostatní, až když mají chuť.

Vnímavé děti bývají díky svému originálnímu a barvitému přístupu ke světu velmi inspirativní. Ovšem jejich citlivost má i své stinné stránky. Silně reagují na očkování a na elektrosmog, proto by pro ně měla platit dvojnásobná opatrnost při používání moderních přístrojů. Nejen pro HSC jsou ideální hračky z přírodních materiálů stimulující tvořivost. Autorka knihy doporučuje kompenzovat 20 minut strávených u televize 40 minutami pohybu venku.

U HSC se velmi často objevují bolesti břicha a kožní projevy, které úzce souvisejí se stravou. Hofmann nabádá respektovat dětské preference – řada takových dětí například odmítá maso. Dobré je také dbát na co nejpřírodnější a nejjednodušší pokrmy s minimem cukru a chemických látek.

Typy podle stylu výchovy

Nejzajímavější na knize mi přišlo rozdělení dětí podle typu výchovy, i když jako u všech pomocných „přihrádek“ asi neexistuje čistý typ.

• U ochraňovaných a hýčkaných dětí vzniká silná citová vazba na rodiče, bývají zdrženlivé a nevýrazné. Nenaučily se hledat vlastní cestu a v dospělosti bývají neprůbojné.
• Autoritativně vychované děti mívají psychický blok, kvůli tvrdému dětství se odnaučily projevovat citlivost. Jako navenek chladní a věcní dospělí zpravidla odmítají citovou náklonnost, touží po výkonu a trpí častými psychosomatickými potížemi. Díky vysoké disciplíně se mohou uplatnit v zaměstnání, kde kontrolují druhé.
• „Běženci“ velmi brzy opustili nevyhovující prostředí domova, někteří se začlenili do náboženských skupin, ale všude narážejí na svou jinakost. Jejich dospělý život nezřídka charakterizuje neuspořádané bloudění, chaos, touha po bezpečí, ale absence smyslu pro pořádek. Mívají sobecký sklon k narcismu, obtížné situace řeší útěkem, točí se v kruhu a potřebují pomoc zvenčí.
• Podporované děti pak mají největší šanci vytěžit z darů vysoké citlivosti maximum a prožít spokojený život.

Co rodičům pomáhá?

Důležité je srovnat se sama se sebou, což je pro mě jako HSP náročný úkol, protože syn jakoukoliv odchylku vycítí a snaží se ji urovnávat po svém, vysvětluje Bára. Pomáhá mi být autentická, otevřená a pravdivá a trávit hodně času v přírodě. Snažím se přizpůsobovat výběr podnětů synovi, místo abych přizpůsobovala okolnostem jeho – třeba výběr školy byl zapeklitý oříšek. Nesmírně mi pomohlo pochopení, jak HSP lidé fungují. V mém ideálním světě by děti rozvíjely své nadání a věnovaly by se tomu, na co mají talent, místo toho, aby trávily většinu času předměty, které jim moc nejdou, jen proto, aby byly v normě.

Táňa dodává důležitý postřeh o nutnosti vytyčení hranic: Podle mě je nejtěžší poznat, kdy dcera opravdu potřebuje soucit a pomoc, a kdy je to vlastně jen rozmar. Pak se nepitváme v „problému“, ale radši si třeba čteme. Občas od rána jen kňučí, všechno je špatně a plesknutí přes zadek ji jako zázrakem vyléčí ze špatné nálady – za chvíli se zase směje.

Míšiny senzitivní děti mají rozdílné projevy: Introvert se v nepohodě ještě více uzavře do sebe, a pokud nechci vychovat neurotika se žaludečními vředy, musím mít neustále nastavená „tykadla“ mluvit s ním a hladit ho. Extrovert všechny své pocity ventiluje, i když vím, že nějaké to bolavé téma si také v sobě řeší. Slzy jsou u nás bohužel na denním pořádku, ale z vlastní zkušenosti vím, že někdy jiné cesty k úlevě není. Oba jakoukoliv nepohodu v rodině okamžitě poznají. Před Vánoci, velikonoční pomlázkou nebo dovolenou nás zpravidla čeká těžké usínání, neklidné spaní a brzké vstávání. Stačí i návrat do školy a školky po delší pauze. Snažíme se co nejvíc vysvětlovat, na situace děti déle připravovat a učit je přijímat nenadálá překvapení. Někdy je těžké najít tenkou hranici mezi vysvětlováním a nadměrným zatěžováním. Petra radí neuzavírat se do dogmat diagnóz: Můj syn mi ukázal, že se vším se dá pracovat a že nejen pro hypersenzitivní lidi je nejdůležitější mít pohodu doma.

U Barbory se hypersenzitivita od dětství projevovala silnými somatizacemi, zejména bolestivým ekzémem. Její hypersenzitivní starší syn začal už jako miminko její problémy přebírat na sebe: Nejvíc mi pomohlo přijetí, že jsem taková a že tak je to správné. A nejdůležitější bylo začít to vnímat jako cestu k osobnímu růstu. Nebrat nic osobně, umět odpouštět sobě i ostatním. Prostě věřit tomu, co cítím, nebojovat s tím a brát to jako „konkurenční výhodu“. Ten potenciál je ohromný, uzavírá optimisticky.