Zraňující péče

Jiní působí chladně a nepřístupně. Bez empatie, osobního zájmu či zpětné vazby. Mezilidský kontakt se tak zúží na rutinní úkon: připravit, opravit a odejít. Pokud se takový přístup stane běžnou normou, může se postupně vytrácet citlivost k pacientovým signálům rozrušení či bolesti.

Investigativní série The Retrievals od The New York Times předkládá zkušenosti pacientek, jejichž bolest nebyla vyslyšena ani během chirurgických zákroků bez celkové anestezie. Otevírá tím otázky, jak systémové tlaky, kulturní předsudky a profesní zvyklosti otupují schopnost zdravotníků vnímat pacienta jako cítícího člověka.

Ozvěny minulosti

Trauma je zrádné v tom, že nezůstává uzavřené v minulosti. Nervový systém si nepamatuje čas, pamatuje si ohrožení. To, co tehdy nebylo možné plně zpracovat, v nás může zůstat jako doutnající popel, který znovu vzplane pokaždé, když se ocitneme v podobné situaci.

Nervový systém není racionální. Nepřesvědčí ho logické argumenty ani ujišťování, že se není čeho bát. Pamatuje si pocity, zvuky, pachy, typ pohledu i tón hlasu, a především momenty, kdy nebylo jak se bránit. Proto může tělo zareagovat dřív než hlava. Sevře se žaludek v čekárně, zrychlí se tep ještě předtím, než nás někdo osloví, nebo nás zaplaví napětí, i když se navenek nic neděje.

Mnohým z nás, kdo zažili zubní ošetření bez anestezie, ztuhne šíje, když zaslechneme pronikavý hvizd zubní vrtačky. Jsou věci, které si prostě neseme s sebou. A paměť těla se většinou nehlásí o slovo. Prostě se ozve.

Proto mohou některé ženy po komplikovaném porodu cítit napětí, úzkosti nebo vnitřní zmatek dlouho poté, co se okolí přeorientuje na šťastný konec v podobě zdravého dítěte. Klientka, která měla za sebou akutní císařský řez kvůli velice vzácné komplikaci, mi řekla: „Část mě tehdy z nemocnice odešla domů. A ta druhá… jako by tam pořád ležela. Vystrašená a bezmocná.“ Jejímu dítěti bylo v době našeho setkání devatenáct let.

Vnitřní soudce

A právě tady se často rodí sebezpochybnění. Pokud si neuvědomíme, že jsme byli vystaveni situaci, která přesahovala naše možnosti, máme tendenci obrátit pochyby proti sobě. Stud pak psychické uzdravování dál komplikuje. Jsem citlivka, přece by nedělali něco, co lidem ubližuje!

Okolí někdy nevědomky přizvukuje zdůrazňováním pozitiv. Dělali to, aby ti pomohli. I když je to většinou míněno v dobré víře, tento jednostranný pohled není vždy nápomocný. Zplošťuje totiž komplexní zkušenost na jednu její část a přehlíží zbytek. Člověk pak zůstává se svými těžšími pocity sám, nepochopený a izolovaný, jako by to, co prožívá, bylo nepatřičné nebo přehnané.

Přitom protichůdné pocity – úleva i smutek, vděčnost i strach – jsou po těžké zkušenosti ve zdravotnictví běžné. Neznamenají slabost ani selhání. Ukazují nám, že se mysl snaží zorientovat v něčem, co bylo složité a náročné, a rozhodně ne černobílé.

Zdravotnické trauma může vzniknout v dramatických zvratech stejně jako v tichých, opakovaných momentech přehlížení. Týká se nejen pacientů, ale i jejich blízkých, kteří stojí stranou a bezmocně přihlížejí utrpení někoho, koho milují. Možná je tedy na čase přestat se ptát, zda bylo něco „dost vážné“, a začít se ptát: co to udělalo s naším nervovým systémem a zda v té situaci existoval prostor pro zastání a ochranu.

Nechat nervy vydechnout

Většina z nás si pamatuje, jaké to bylo před prvním rande, důležitou zkouškou nebo operací. Nervy jsou napnuté jako struny. Vědomě víme, že situace dává smysl, možná je dokonce žádoucí nebo nutná. A přesto nervozita přichází. Sama, bez pozvání.

Právě tohle ukazuje, jak funguje nervový systém. Neřídí se rozumem ani vůlí. Nelze ho přesvědčit, aby se uklidnil, ani po něm chtít, aby „to zvládl“. Co ale můžeme udělat, je vytvořit mu podmínky, ve kterých se může začít zvolna uvolňovat.

Jednou z nejdostupnějších cest je dech. Stačí si ho všimnout. Dovolit mu plynout. Někdy pomůže nechat výdech o kousek prodloužit. Jako když sfoukáváme svíčku a plamen se tiše zavlní, ale nezhasne. Jako by tělo samo vydechlo úlevou. Takový rytmus dechu je signálem bezpečí. Tichým ujištěním nervovému systému, že právě tady a teď není nutné být ve střehu.

Neztratit hlas

Zdravotní péče nemá zraňovat. A pokud zraňuje, není řešením, aby se pacient naučil vydržet víc. Proto se vyplatí si položit otázku: co teď potřebuji já, aby to na mne nebylo moc? Někdy stačí málo. Pojmenovat nepohodlí. Vyslovit svou potřebu. Ne omluvně, ne útočně, ale prostě lidsky: Tohle už bolí moc. Potřebuju pauzu. Pomohlo by mi, kdyby…

Taková slova sice nemusí změnit systém, ale mění naši vnitřní pozici. Z pasivního objektu se znovu stáváme účastníkem. A pokud druhá strana nemůže vyhovět, nebo reaguje chladně, samotné vyjádření toho, co potřebujeme, má i tak svůj smysl. Vyjadřovat své potřeby totiž není otázka toho, zda je druhý splní. Jde o to, že si dovolíme být viděni, slyšeni a zůstaneme aktivní součástí toho, co se s námi děje.

Ve zdravotnictví se často stává, že rozhodnutí probíhají o nás místo s námi. Když nemáme možnost volby ani přístup k informacím, rodí se pocit bezmoci doprovázený napětím, úzkostí a nedůvěrou. Někdy je to nevyhnutelné, například při akutních stavech ohrožujících život. Ve většině případů ale máme čas být informováni o možnostech a případných komplikacích.

Informovaný souhlas není jen papír k podpisu ani rychlé odkývnutí v ordinaci v tempu lékaře. Je to způsob, jak zůstat součástí rozhodování o tom, co se s námi děje. Pokud se cítíme zahlceni nebo pod tlakem, může pomoci rámec BRAIN. Je to jednoduchý nástroj pro aktivní navigaci komunikace se zdravotníky:

• Benefity: Jaké jsou výhody navrhovaného postupu či léčby?
• Rizika: Jaká jsou rizika a možné negativní dopady, krátkodobé i dlouhodobé?
• Alternativy: Jaké jiné možnosti jsou dostupné?
• Intuice: Co mi říká můj vnitřní hlas?
• Nic: Co se stane, když rozhodnutí odložím?

Použití tohoto rámce podporuje kladení otázek, získávání informací a vědomé rozhodování, aniž bychom byli unášeni tlakem autority nebo pocitem, že volba není na nás. Každá vyslovená otázka a každý požadavek na vysvětlení dává našemu systému jasný signál, že i my rozhodujeme. Tímto způsobem si vracíme pocit kontroly, čímž následně snižujeme pocit bezmoci.

Konec jako nový začátek

Některé zkušenosti jsou těžké. Jako by nám někdo převrátil svět naruby a nechal nás stát uprostřed chaosu, zbité, bolavé a bez návodu, jak dál. Z takového místa se už nevracíme k tomu, kým jsme byli. Ne proto, že bychom byli zlomení, ale protože nás to posunulo za hranice dosavadního normálu.

Naše já teď musí najít cestu, jak celý zážitek zpracovat a začlenit. A to často vyžaduje vnitřní růst. Pomáhá dát si čas. Dovolit si zastavit se a pojmenovat, co se stalo, aniž bychom se soudili nebo cítili povinnost hned něco „napravovat“. Když někdo blízký jen trpělivě poslouchá, bez nátlaku a posuzování, náš prožitek se může usadit. Najde místo, kde může být viděn a přijat. Takový, jaký opravdu byl.

A když to dovolíme, když uznáme dopad toho, co se stalo, otevírá se cesta dál. Bolest nemusí jen ničit. Může i učit. Ukazovat hranice, které potřebujeme. Pomáhat mluvit otevřeně. Stát si za sebou a chránit, co je pro nás důležité. Nejde o návrat k tomu, jací jsme byli před traumatem. Jde o pomalé, postupné utváření nového já.