Zrání duše

Nebo se můžeme začít na své stárnutí dívat, reflektovat ho a trochu se s ním spřátelit. Zvýšíme tak naději, že se dotkneme životní moudrosti a s ní se naše životní pouť a stáří stanou jednou obdobím sklizně, a nikoli „zimou“ pošetilých a nepřipravených, jak říká jedno chasidské rčení.

Stárnutí, které je přítomné od počátku našeho života, vystupuje do popředí a do vědomí buď náhlou událostí, nemocí či ztrátou někoho blízkého, nebo se zesílí paradoxně v období, kdy bychom mohli být na pomyslném vrcholu života, v době mezi 40–50 lety. Zen‑buddhistický učitel meditace Lewis Richmond v knížce Stárnutí jako duchovní úkol mluví o bodu zlomu, kdy se otázka stárnutí a smrti na obzoru vynoří a v podstatě už zůstane v našem zorném poli.

Potřebujeme si zvyknout na to, že najednou „vidíme na smrt“, byť může být mnoho let před námi. Jako by se na obloze objevilo nové nebeské těleso, jakýsi další měsíc, který nezmizí a který na nás nějak působí. Potřebujeme se naučit k tomuto tajemství vztahovat jinak než strachem a popíráním. Smrt zintenzivňuje život, vede k vděčnosti a určuje kritéria, co má smysl a co je hodnotné. Pomáhá duši tím, že relativizuje ego a jeho představy o vlastní životní cestě.

Po fázi překvapení má docházet ke smiřování, což zahrnuje srovnávání toho, kým jsme, s tím, kým jsme chtěli být, kam jsme chtěli dojít. Revidujeme své představy a pozorujeme své ztráty. Nemusíme automaticky přijímat myšlenku, že náš život „se nepovedl“, pokud se nesplnily všechny původní představy, a že teď máme usilovat o nějakou „nápravu“. To by byl zbytečně zúžený a nelaskavý pohled na vlastní cestu. To, co jsme zažili a co jsme se naučili, nás utvořilo do současného já, které se dál může vyvíjet. Vše můžeme zařadit do smysluplného příběhu, vše odžité má potenciál pro duši.

Další etapou hledání vztahu ke stárnutí je přizpůsobování se novým kapitolám. Mládí není číslovkou, ale spíše stavem ducha. Patří k němu pružnost těla i mysli. Můžeme tedy sledovat, kde ztrácíme svou pružnost – a to jak tělesně, tak mentálně a emočně.

Schopnost adaptovat se je jednou z možných definic inteligence a zároveň nutností pro dobré stárnutí. Zahrnuje rozhodování, do čeho chci dál investovat svou energii, jak se stavět k věcem, na kterých mi záleží, později pak na které věci stačím či jak změnit svůj postoj k nim, abych je mohl dál dělat třeba v jiné míře, s větším uvolněním a podobně. Patří sem hledání rovnováhy mezi různými sférami života a životními úkoly.

Putování s proudem

Stárnutí je procesem stávání se sebou samým, naplňování svého osudu a typem růstu, jak naznačují i jiné jazyky (v němčině je stárnout alt werden, v angličtině grow old). Abychom z procesu stárnutí mohli mít užitek, potřebujeme mít o něm dobré obrazy a dobré asociace. Jedním může být obraz žní, sklízení plodů života s plnými barvami podzimu. A vhodným slovem například zrání. Zrání znamená dobře využívat vlivy, které na nás působí, a přizpůsobovat se změnám a proměně života.

Proměna se děje tehdy, když k ní dáme vnitřní souhlas, když se jí nebráníme a umožníme ji. Je to někdy náročnější než se aktivně a vnějškově o změnu zasloužit. Stárnutí je křižovatkou k vnitřnímu světu, často s mnoha možnostmi a nabídkami, které někdy zůstávají nepovšimnuty, oproti jasně vnímaným narůstajícím omezením a limitům. Obvykle nás vybízí k přechodu k jinému typu zažívání uspokojení, kdy ego dostává méně a duše více.

Stárnutí zásadně souvisí s naším vnímáním a prožíváním času. Náš čas je limitovaný, a navíc neznáme žádné časové značky, dokdy budeme zdraví, dokdy budeme žít… Sledování jen tohoto chronologického času – času, který plyne jako řeka – bude vyvolávat úzkost a bezmoc. V řeckých mýtech je Kronos (čas) bohem požírajícím jiné bohy. Podobnou moc může mít i v našich životech, pokud ho, jak naznačuje mýtus, nepřelstíme tak, že se budeme orientovat i podle jiného vnímání času – času kairos. To je čas, který je zde pro něco, čas příležitosti, čas „příhodný“ nebo čas milosti, čas, který nám byl darován.

Chronos versus kairos je stále přítomným dilematem v našem fungování. Odráží se i v jazyku. Chronos nás vede k výrokům typu čas se vyčerpal, kdežto kairos by řekl čas se naplnil. V Ježíšově pojetí souvisí naplnění času s královstvím nebeským: „Naplnil se čas a přiblížilo se království nebeské.“ Jeden z výkladů království nebeského říká, že jde o prostor, kde jsme sami sebou, kde se dotýkáme božské podstaty v nás, „obrazu Boha“ v člověku, a kde jsme naplněni a osvobozeni z otroctví času.

Vztah k času se odráží v tom, nakolik vnímáme, že je náš a pro nás – pak ve spolupráci s ním utváříme svůj život a vnímáme jeho jedinečnost. Jinak nás čas tlačí, ničí, zahlcuje, omezuje a utíká nám mezi prsty. Po letech terapeutické praxe si myslím, že docela velká část trápení vzniká v kontextu toho, jak chápeme a prožíváme čas. Každému by prospělo hledat nějakou metarovinu, ze které budeme čas reflektovat, přemýšlet o něm a ovlivňovat svůj vztah k němu. Pro začátek se může hodit klidně i mainstreamový film Vyměřený čas nebo pohádka Alenka v říši divů – Za zrcadlem, kde je spoustu vtipných, ale i hlubokých postřehů o čase.

Čas vnější a vnitřní

Poznáváme, že čas je relativní. Na subjektivní rovině náš vnitřní vesmír potvrzuje hluboký Einsteinův objev o relativitě času v kosmu. Jinak nám běží čas v dětství, kdy máme pohled upřený na budoucnost a kdy vše je před námi, jinak běží čas starým, kteří se ohlížejí zpět a vědí, že většinu cesty mají za sebou.

Někdy se nám povede dostat se jakoby mimo časovou sféru a čas „zastavit“, protože ho přestaneme vnímat, a jsme naplno ponořeni v kráse, zajímavé činnosti, v lásce, tichu, meditaci – dostáváme se do flow, které nás jakoby nadnáší nad čas. Ochutnáváme přitom to, co se někdy teologicky nazývá věčností.

Věčnost si nemusíme představovat jako nekonečně prodlužovaný čas, který by nutně vedl k prožitku nudy, ale naopak jako plnost bytí, jeho maximální intenzitu. Během života ji můžeme ochutnávat po kapkách a jsme s ní v kontaktu ve své touze a naději, že snad jednou poznáme naplnění této touhy. Podobně to vyjadřuje myšlenka, že život se neměří počtem nádechů, ale počtem chvil, které nám berou dech.

Budeme‑li žít smyslu‑plně a s vděčností, budeme dobře připraveni, až se náš čas naplní. Terapeut Irwin Yalom považuje plně prožitý život za nejlepší stav pro přijetí smrti. Čím méně prožitý život, tím obvykle větší strach ze smrti. Znamená to ochotu nasadit své síly pro realizaci svých snů a/nebo úkolů, které nemusejí být heroické, jak by požadovalo ego.

Nemusíme se zapsat do hall of fame, ale můžeme naplno rozvíjet svůj lidský potenciál, být laskaví k sobě i druhým, přesahovat sebe ve službě ostatním, světu a duši. Možná to znamená naučit se stárnout s méně jistotami, ale s vitalitou a chutí dál být součástí toku života.

Potřebujeme pocit bezpečí, ale stejně tak k dobrému stárnutí patří neustrnout a obnovovat lidského ducha. Příliš bezpečí bez dalších principů duši vždy škodí. Nietzsche řekl, že žít bezpečný život je nebezpečné. Nikde není psáno, že starší a starý člověk má být někdo ustrašený, zahořklý, naštvaný, závistivý, jak to bohužel v dnešní době často vidíme.

Je to někdy důsledek neopečovaných zranění, kvůli čemuž se život stal nadměrně těžkým, a také kvůli nereflektování procesu stárnutí. Jako bychom rezignovali na to, kolik plevelu nám vyroste na naší zahradě – dovolíme, aby vše náročné, co se odehrává v našich tělech, myslích i ve světě, ubilo mladistvého ducha a přerostlo to, co dává radost a smysl. Mládí a stáří nejsou jen fakta, ale stavy duše. Oba se vzájemně potřebují a oba nám dávají určité dary.

Existují věkově mladí lidé, kteří se zasekli a zakonzervovali vůči životu, stejně jako existují věkově staří lidé plní vitality, zvídavosti a vnímavosti ke kráse světa. Nedávno mi máma vypravovala, jak její osmdesátiletá kamarádka docházející na hodiny klavíru k učiteli, kterému je 92 let, nemohla pana profesora v domě, kde bydlí, najít. Nakonec ho objevila na střeše, kde něco čistil – volal na ni: „Já to jen dodělám, radši to dělám letos, protože za pár let už by se mi třeba nechtělo.“ Nádhera.

Příprava na zimu

Smiřování se se stárnutím paradoxně vyžaduje zvýšit své úsilí v přizpůsobování se nové realitě. Jung varoval, že ten, kdo si odpírá změnu a lpí na těle, mysli i světě, který dříve znal, se vnitřně zasekne a vlastně rychleji zestárne. Stárnutí nemá být zastavením, ale ustavičnou proměnou. Filozof a teolog Albert Schweitzer dodává: „Stárneme jen tehdy, když dáme sbohem svým ideálům. Jsi tak mladý, jako je tvá sebedůvěra, tak starý, jako je tvůj strach. Tak mladý jako tvé naděje, tak starý jako tvá malomyslnost.“

Dokud nejsme lhostejní k lásce, kráse, radosti a smyslu, jsme mladí. Být starý znamená mít strach z nového, a naopak ochota vzdát se starého (například svého starého já) může být formou zralosti a moudrosti. Těžkosti stárnutí nás mohou otevřít k životu, který jsme možná úplně neplánovali, ale který čekal na nás – s možnostmi poznat jinou cestu a být otevřený vůči tomu, co přichází. To vyžaduje být připraveni.

Stejně jako se nelze připravovat na zimu den před napadnutím prvního sněhu, je výhodné být vnitřně vyzbrojen a procvičovat se v tom, co se nám ke stárnutí může hodit. Bude‑li stárnutí vyžadovat určité omezení, můžeme se trénovat v odolnosti – vyzkoušíme‑li někdy půst nebo otužování ve studené vodě, dáme prostor tomu, aby v nás rostla síla, která nečerpá jen z komfortu.

Stárnutí nabízí zdokonalení v předmětech ve škole duše, jako je vzdávání se představ a svých rolí, umění ztrácet, přijímání sebe a druhých, smiřování, odcházení, dávání přednosti, ochota zapojovat se, přijímat odpovědnost i ji odevzdávat nebo překonávat „velké“ strachy (ze smrti, nemoci, ztrát – včetně ztrát vztahových a ztráty životního zajištění).

Dobrému stárnutí můžeme samozřejmě pomáhat dobrým životem a životním stylem. Řady problémů se nejspíš můžeme vyvarovat, když budeme věnovat během života vědomou pozornost tomu, co jíme, jaké toxické myšlenky si necháme do sebe cpát a v sobě kolovat, jak čerpáme z přírody, krásy, jak žijeme smysluplně a radostně. Není to automatická záruka, že pak se nám do smrti nic nestane, ale zvyšujeme tím svou imunitu a třeba i některé negativní genetické predispozice se neaktivují, nemají‑li k tomu podmínky, důvod a spouštěč.

Správná a adekvátní péče o tělo pomáhá najít vnitřní harmonii (tělo přesně zobrazuje, nakolik jsme se sebou v souladu). Výzkumy ukazují, že po čtyřicítce je nejsilnější prevencí demence trochu překvapivě pohyb. Můžeme čerpat z moudrosti Dalajlamy a jeho poznámky ohledně zdraví: „Lidé obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, a pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost, takže nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti.“

Propojení se světem

Na psychické rovině pomáhá terapeutická cesta. Uchrání například aspoň zčásti od toho, co si spojujeme s představou vysokého stáří – nemoc, bezmoc, strach z opuštění a podobně. Některé naše strachy vyplývají z toho, co jsme zažili, a promítáme je před sebe do budoucnosti. Pokud se nám povede víc se dotknout své dětské opuštěnosti či partnerských jizev, nemusíme se tolik bát opakování prožitého v posledních kapitolách života.

Pocit ze stárnutí se bude měnit, najdeme‑li cestu, jak být propojení s ostatními, jak se například angažovat v pomoci druhým. Zvláště po odchodu z práce v úzkém slova smyslu se může otevřít prostor pro dobrovolničení, které může být zdrojem pocitů užitečnosti a naplnění. Pomáháním druhým dáváme dar i sobě samým – někdo to vnímá jako splácení svého dluhu komunitě či životu, někdo jako příležitost pro realizaci některého z vlastních snů, které se možná během předchozích kapitol nedostaly tolik ke slovu.

Stárnutí může v sobě nést návrat ke snům. Možná některé už nejde zrealizovat doslovně, pravděpodobně se nesplní všechny. Můžeme ale hledat esenci daného snu a touhy a tu zkusit zhmotnit a nějak přeneseně či symbolicky zažít a odžít. Nenaplněné sny se jinak stávají „démony“, kteří nás pak dohánějí v noci a v projevech našeho nevědomí, proto je důležité je neodbývat. Koneckonců můžeme věřit tomu, že jsme dospělými proto, abychom si plnili dětské sny.

Není nutno se ztotožňovat s méně vábnými pohledy na dospělost a zralou dospělost vysokého věku. Obrazy o dobrém stáří si můžeme budovat svobodně a kreativně a pak podle nich můžeme žít. Nemusíme a nemáme přijímat předpřipravené instantní představy kolující společností – málokdy jsou hluboké, postavené nám na míru a neodpovídají individualitě duše.

Stárnutí znamená možnost konečně se zbavit vrstvy kolektivních „pravd“ a „přesvědčení“, které nám neprospívají. Někteří staří lidé vnímají tento aspekt vnitřní svobody (už si můžu dělat, co chci, říkat, co chci, myslet, co chci) jako jeden ze vzácných darů stáří.

Uzavírání kruhu

Stárnutí je objevováním nového životního rytmu a oceněním pomalejšího tempa. Některé věci můžeme zahlédnout a pochopit jen ve správné rychlosti, respektive pomalosti. V tenisu, který jsem roky hrál a trénoval, se tento princip někdy používá pro odstranění některých nedostatků v úderu. Hráč je vyzván, aby úder zahrál nejpomaleji, co to jde. Více si může uvědomit, co dělá a kde se odchyluje od dobrého provedení úderu. Možná jsme všichni tak trochu na kurtu a hrajeme životní zápasy, kde se nám hodí vědět, jak odehrát to, co nám život (soupeř či spoluhráč?) přihraje.

Jung přirovnával cestu člověka životem k půlkruhu, který opisujeme. Vědomí stárnutí se dostává naplno ke slovu zpravidla na vrcholu této cesty, kdy vidíme jak dozadu, tak před sebe (přesněji řečeno budoucnost uchopujeme svými představami a očekáváními) a kdy se na horizontu objeví motiv smrti. Jsme konfrontováni s iluzí nesmrtelnosti v tomto životě. Do určité chvíle žijeme často trochu tak, jako bychom tu měli být stále či mnohem déle, než jaká je realita. Musíme se také popasovat s kultem mládí a ve společnosti orientované na výkon relativně rozšířenou neúctou ke stáří.

Bilancujeme, objevujeme nesplněné vývojové úkoly a zkoušíme je ještě dohnat, truchlíme za něčím, co dopadlo jinak, než jsme chtěli, a moc nevíme, co by nás mělo přitahovat na moudrém starci a vědmě. Tyto archetypy to nyní mají také těžké, jsou nenápadně „dekonstruovány“ a rozebrány jako rozkradený poklad.

Dříve staří v jiném uspořádání společnosti mohli předávat životní moudrost – nyní máme terapeuty. Také uměli poradit s nemocemi a léčit je bylinkami – dnes si zajdeme do lékárny. Dříve doprovázeli umírající – dnes máme paliativní medicínu… Nebo věnovali víc svůj čas pomoci s nejmladší generací – dnes máme jesle a školky. Uměli vypravovat staré hluboké příběhy, které dnes nahradila televize a internet, a tak dále. Jedním z úkolů stárnutí je znovu si seskládat svůj obraz moudrého starce a vědmy, který nás bude provázet a vést k moudrosti a svobodě.

K bilancování patří motiv našich stop – co po mně zůstane… Objevují se otázky, jestli se vyplatilo to či ono, a jsme v pokušení hodnotit vše podle čistého výsledku. Hodnota je však už v tom, že člověk někde nasadil své síly, že se o něco pokusil, že něco poznal a naučil se něco o sobě, o duši, o lásce. Naše cesta z nás utvořila originál.

Při bilancování má smysl se dívat i na minulost, protože z ní můžeme stále tvořit trochu jiný příběh, jak skládáme stejné střípky do jiné, měnící se mozaiky. Nemůžeme měnit minulost, ale můžeme z ní čerpat, což nás chrání před tím, abychom na ní ulpívali, opakovali ji či si ji idealizovali a dělali z ní modlu. Můžeme však měnit postoj k minulosti. A také se musíme vzdát naděje na lepší minulost. To zní na první poslech jako triviální a nelogický výrok, ale z hlediska prožívání je to významná věta a důležitý mentální úkol proměňující některé naše strasti.

Objevujeme‑li nespokojenost, máme šanci prohloubit kontakt s vlastní touhou a ptát se, co je zdrojem a jaká mám vlastně kritéria osobní spokojenosti – kdo je nastavil, vyhovují mi takto, můžu a chci je měnit? Je‑li tento úkol bilancování příliš náročný, nastupují obrany proti stárnutí – neurotická a nepřiměřená pozornost tělu a lpění na těle namísto hledání vitality a mladistvého ducha, útěk do sexu, kde můžeme na chvíli zapomenout na to, že stárneme, vnitřní zkostnatění a nepřiměřený konzervativismus hledající útěchu v řádu a pravidlech jako náhražce mentální proměny, které se člověk vyhnul či vyhýbá, nebo pokračující důraz na výkon a vnější svět.

Každý známe dost příběhů, kdy boj o prodloužení mládí zničí dlouhotrvající a často i dobré vztahy. Ne vždy je za manželskou nebo partnerskou krizí špatná komunikace manželů či to, co je zřejmé a před očima daného páru. Někdy hrají velikou roli věci a procesy, které běží na pozadí – nereflektované stárnutí se vším, co k němu patří, je velkým žroutem mentální a emoční energie a může se přehrávat ve vztazích. To, co lidé bezprostředně zažívají, je pak důsledek takového procesu, ne příčinou krize.

K bilancování patří i meditovat o smrti. Spirituální tradice to mají jako jednu z cest, jak žít dobrý život. Benediktinský mnich a psychoterapeut Anselm Grün nabízí v knize Život je teď důležitou myšlenku – kdo smrt vytěsňuje, nežije v přítomnosti, ale na přítomnosti lpí. Kdo se smrtí nezabývá, nezabývá se ani zákonem života. Správná (ve smyslu míry, ale hlavně podoby a hloubky) pozornost věnovaná smrti může pomoci v dalších kapitolách života.

Čas pro nás

Jedním ze znaků, zda proces stárnutí probíhá dobře či spíše nedobře, je postoj vděčnosti za vše, co smíme poznávat a zažívat. I psychologické výzkumy potvrzují, že vděčnost jako vrstva psychické imunity chrání i naše tělo a dává nám chuť jít životem dál.

Dalším důkazem je postoj stárnoucích k mládí. Staří, kteří mladé jen kritizují, většinou maskují závist, že už sami nejsou mladí, a vlastní nespokojenost se sebou. Mladí pak mohou hůř dospět k úctě ke stáří a tajemství života vůbec. Dobře stárnoucí člověk dělá prospěšnou práci pro lidi kolem sebe a pro mladší generace – ukazuje jim vzor, jak procházet životem, a nepřímo je může zbavovat strachu ze života a jeho křivolakých cest. Nestárneme jen pro sebe, ale s druhými a v určitém smyslu i pro ně.

Málokdy jsem viděl, že by se u tématu stáří tematizovalo něco víc než vlastní tělo, vlastní emoce a podobně. Přitom stárnou naše vztahy a jsou vystaveny v průběhu let novým výzvám, nadějím a obavám. Dobré vztahy zrají spolu s lidmi, kteří mají spolu hlubší vazbu.

Vztah se musí vyvíjet a přizpůsobovat a znovu a znovu vyvažovat my a podoby já, které mají a chtějí mít lidé tvořící vztah. Vztah musí dýchat, umožňovat jak blízkost, tak zdravý odstup. Ve stárnutí se mohou objevovat obavy ze smrti partnera, kterým je třeba také věnovat přiměřený prostor. Jinak stárne single člověk, některé věci pro něj mohou být snazší a jiné těžší. Proměňují se také vztahy s dětmi i rodiči, kteří mohou potřebovat více pomoci a odcházejí.

Může se oživit téma odpuštění blízkým, stejně jako odpuštění sobě. Pohled stárnoucího člověka dává příležitost zasadit osobní křivdy do širšího rámce jako téměř univerzálně platnou lidskou zkušenost, což umožňuje dostat se „nad hladinu“ osobní roviny, která nás drží v hrsti a v pozici oběti.

Stárnutí nutí k revizi tématu smyslu, radosti a životního štěstí. Můžeme být šťastní, pokud si uvědomujeme sami sebe a žijeme v souladu se sebou a hodnotami, které nám dávají smysl. Objevuje se možnost se dívat na to, jak máme v sobě zapsané „programy štěstí“ (štěstí je, když…), které nás hluboce ovlivňují.

Reflexe stojí čas a energii, ale její výsledky pak ušetří spoustu času, který vyžadují vnitřní konflikty, zbytečné utrpení plynoucí z lpění, strachu a chamtivosti a sobeckého hnaní se za něčím, co původní program považoval za nutnou podmínku štěstí, protože už tušíme, že štěstí je hlavně postoj, nikoli absence překážek či dosažení něčeho určitého.

Poté můžeme mít čas (ano, mít čas je luxus a naše bohatství) na plnění snů, na dobré využití času i jeho obyčejné užívání a přiměřené „nevyužívání“ – to jsou ty chvíle bez plánů, nicnedělání, které dávají příležitost slyšet v sobě jemné „hlasy“ naší duše. Potřebujeme i určité množství nevyužitého času, podobně jako se dávno v historii část pole nechávala rok ladem, aby se půda regenerovala. Můj oblíbený terapeut Thomas Moore říká, že potřebujeme v životě waste – odpad, ze kterého roste jako z kompostu nový život, nápady apod. Potřebujeme i wasted time, „zabitý čas“ jako důkaz naší (aspoň relativní) svobody vůči času. Čas je zde pro nás, ne my pro něj.

K dobrému stárnutí patří přijímání samoty jako prostoru bytí se sebou i otevřenost ke vztahům a nabídkám života. Zabývání se smyslem a propojeností s druhými a celým světem může tvořit jádro osobní spirituality, která nemusí mít přímo ukotvenou náboženskou identitu. Nejvyšší propojeností je láska, kterou můžeme rozvíjet jak ve vztazích, tak ve vnitřním světě formou meditace a modliteb. Někdy se spiritualita označuje přímo za školu stáří, protože akcentuje posvátno, širší vnímání reality a existenciální témata jako postoj ke smrti.

Současně s pozorností věnovanou nepomíjivým aspektům existence je dobré být v kontaktu i s pomíjivostí a vychutnávat si ji jako vzácný dar daného okamžiku. Dobrým tréninkem je například kontakt s živými květinami ve váze. Jejich krása vydrží pár dnů, ale přesně o to jde. Neměli bychom litovat ohledně investování do jejich pěstování či koupě. Krásným způsobem upomínají duši na pomíjivost.

Vyšší rozměr

Spirituální praxe je dobrou náplní života stárnoucích, ale vlastně stejně dobrou průpravou na stárnutí. Zenový mistr Suzuki tvrdil, že meditujeme proto, abychom si mohli užívat stáří, až přijde. Budeme pak vycvičení a budeme znát nejen tu těkavou mysl kroužící kolem spousty věcí, objektů a povinností (takzvaná mysl opice), ale i soustředěnou mysl (mysl slona).

Spirituálně se můžeme propojovat s ostatními a být emočními plícemi planety – každá zpracovaná křivda proměněná v meditaci v odpuštění, každá prosba, přání a dobrá myšlenka vypuštěná do mentálního prostoru je důležitou kapkou v moři ve službě světu.

Lewis Richmond nabízí například modlitbu vycházející od sebe k celku lidstva: Kéž jsem naplněn milující laskavostí. Kéž jsem osvobozen od utrpení. Kéž jsem šťastný a spokojený. Kéž dokážu v průběhu svého stárnutí být laskavý k sobě a druhým. Kéž dokážu v průběhu svého stárnutí přijímat radost a smutek. Kéž dokážu v průběhu svého stárnutí být šťastný a spokojený. Kéž všechny bytosti jsou naplněné milující laskavostí. Kéž všechny bytosti jsou osvobozeny od utrpení. Kéž všechny bytosti jsou šťastné a spokojené. Kéž všechny bytosti dokážou v průběhu svého stárnutí být laskavé k sobě a druhým. Kéž všechny bytosti dokážou v průběhu svého stárnutí přijímat radost a smutek. Kéž všechny bytosti dokážou v průběhu svého stárnutí být šťastné a spokojené.

Proces stárnutí ovlivňuje naši identitu a to, čím se definujeme. Některé části odcházejí či se snižuje jejich význam, aby jiné mohly růst. Nové kapitoly života přinášejí nové naděje, jiné obavy, úlohy i otázky. Můžeme se ptát více s ohledem na duši na to, pro koho jsem požehnáním, jestli žiju autenticky, jak se starám o svou jiskru, zda dobře zacházím s přijímáním i dáváním inspirace, co vyzařuji.

I během života neustále umíráme a rodíme se znovu, vždy trochu pozměněni, abychom byli připraveni na konec života, jak ho zde známe. I v kapitolách, kdy naše tělo nebude nejsilnější, nás může nést kreativita, vnitřní svoboda a pocit završení originálního životního příběhu, který nemůže být replikován nikým jiným.

Podle buddhistů stárneme „dech za dechem“ – procházíme časem, ale také čas prochází námi. Dech je lepším ukazatelem našeho stárnutí než emoce. V dýchání si nacvičujeme nové začátky (mám rád myšlenku, že TEĎ je začátek zbytku našeho života), výdech nás přibližuje k uvolnění a puštění všeho z rukou a krátký okamžik mezi výdechem a novým nádechem je předchutí smrti či prostorem pro vznik nového. Tréninkem dechu se můžeme sjednocovat se svým příběhem i tokem života, abychom jednou byli vnitřně připraveni k odchodu (či přechodu, jak doufá naše naděje).

Nemůžeme ovlivnit to, že stárneme, ale způsob stárnutí ano. Je na nás, zda dospějeme (hezké vícevýznamové slovo) ke zralosti a rozvineme potenciál naší duše.

Jezuita a psychoterapeut Anthony de Mello má hezký příběh ilustrující dobré stárnutí: Lidé zahlédli starého člověka, jak hloubí jámy na zasazení mangovníků, které rostou velmi dlouho. Ptali se ho: „Chcete snad jíst ovoce z těchto stromů?“ On jim odpověděl: „Ne… tak dlouho nebudu žít, ale budou tu jiní. Celý život jsem jedl mango ze stromů, které zasadili jiní. Teď bych se jim chtěl takto aspoň odvděčit…“

Přeju nám všem, abychom zráli a vyzráli i nad pokušením uzavřít se před měnícím se životem a proměnami duše.

P. S.: Za tento článek posílám dík zpěvačce Pink, jejíž nedávný koncert ve Vídni mě nadchnul a znovu posílil víru v to, že pro dobrý život i dobré stárnutí je zásadní být v kontaktu s inspirací a kreativitou. Stále mám v hlavě skvěle předělanou píseň I Am Here s textem „I am here… I‘ve already seen the bottom, so there‘s nothing to fear… I know that I‘ll be ready when the devil is near…“ a uvolněnou atmosféru, kdy si Pink zula boty, tancovala a mluvila s publikem, že tento song si zpívá, když chce vše pustit a dostat vše ze sebe. Po koncertu jsem byl fyzicky o dvě hodiny starší, ale vnitřně zpátky mnohem mladší. Sedl jsem si k psaní a svezl se na téhle vlně…