Zranění v zrcadle sebepoznání

Směřování k podstatě toho, kdo jsem Já, je cestou na celý život. Terapie založená na takovém přístupu není tedy jen jakousi marginální záležitostí, ale naopak zasahuje do celé struktury života. Postavit nový dům z pravdy znamená zbořit ten starý, složený z iluzí, lží, mýtů a přesvědčení, které oslavují falešného boha. Popsat cestu sebepoznání není obecně možné, ale v hrubých rysech lze mluvit o vrcholném psychologickém snažení, o procesu osvobození.

Může to vypadat pro začátek třeba takto: Uzavřel jsem se, protože se za sebe hrozně stydím, říká klient. Rodiče se ke mně chovali tak, jako by si o mně nemysleli nic dobrého. Stále mi dávali najevo, jak za nic nestojím. Nejsem dost dobrej. Jsem nedostatečnej. Kromě nás dvou o jeho zranění zatím nikdo neví, protože navenek působí sebejistě. Uzavřel se v hradbách obran, takže by každý pochyboval o tom, že je v něm tak hluboce zraněná méněcennost.

Prolomení obran

Než dospějeme v terapii k tomuto bodu, je za námi už řádný kus cesty. Jedna z diagnóz je vyslovena. Zraněná osobnost. Tak to většinou začíná. Přivést člověka k jeho zranění je ten první úkol. Jde o to pomoci mu prolomit jeho obrany. Někdy ani nevyžaduje moc snahy přijít na to, co mu je. Jindy je to oříšek na dlouhé měsíce, protože obrany proti bolesti a utrpení, vyhýbání se emočním zraněním a méněcennosti mnohdy nepustí do bolestí raněného nitra ani paprsek vědomí.

Uzavírá se, protože se za sebe stydí. A vy víte, že to není ten morální stud, jehož přítomnost v mysli je žádoucí jev, ale stud méněcennosti, který vyvěrá z falešných přesvědčení, které si v průběhu života nastřádal a zvnitřnil. Nikdo není špatný výrobek. On si to však o sobě v nitru myslí, cítí se tak, ale žít tak nechce. To je jediná deviza, kterou teď má. Není mu dobře a touží se z toho duševního marasmu dostat ven. Ostatně jako většina z nás.

Odmítá se, vzdoruje všemu a zároveň tolik chce být dobrý. Chtěl by žít sám sebe tady s ostatními, milovat je, být milován, sdílet, chodit do práce, vychovávat děti, spát, jíst a nebýt při tom všem tak nejistý a ohrožený. Necítit se tak hrozně a nemít neustálé pocity viny z toho, jaký je. Silně touží po životě. Už si nechce si nasazovat masku suveréna, ale sdílet s druhými to, co jej trápí. Sice se života navenek zúčastní, ale na jeho srdci sedí těžký mrak odmítání, který mu nedovoluje jednoduše být sám sebou.

Zranění člověku dávají žít ve stavu permanentního nebezpečí odhalení, že není tak dobrý.

To, co nazýváme zraněními, vždy v člověku produkuje méněcennost a strach. Berou mu laskavost k sobě samému, dávají mu prožívat stavy ohrožení, nutí ho bránit se, unikat do fantazií a popírat vnitřní realitu. Zkrátka dávají mu žít ve stavu permanentního nebezpečí odhalení, že není tak dobrý. Nikdo nechce být ten nedostatečný, nemilovaný, ne dost dobrý, cítit se provinile za to, jaký je. To je velký osobní a společenský handicap, společensky trestuhodná záležitost.

Jak prolamovat obrany? Obecně vzato nevím. Obecný přístup snad ani nemůže existovat. Myslím, že nejvíc práce za mě udělá autenticita, jednoduchá přímočarost, přirozený zájem a laskavost. Pochopitelně skutečně bez jakéhokoliv posuzování a hodnocení. Jeho duše žije v sevření pocitů studu a trapnosti za to, jaký je. Bojí se soudů, hodnocení a kritiky, přestože jich je sám plný. Nechápe, co se v něm děje, proč se často cítí tak hrozně, proč trpí úzkostmi, až je mu z toho do breku, nebo je naštvaný na všechny a všechno kolem sebe.

Jak odejmout méněcenný stud z jeho duše, aby se na osobní rovině uzdravil? Kudy vede z tohoto prokletí cesta ven? Co z toho jsou zlá poselství jeho nevědomých rodičů a vychovatelů, co z toho je jeho vlastní produkce? Jak vypadá jeho subjektivní prožívání, co si přeje, po čem touží, jaké má potřeby? Jaký je jeho emoční život a vztahy? Jak vypadá jeho chuť a odpor k životu? Jak vypadá prostor, ve kterém přežívá jeho osobnost, prostor, který je vymezený na jedné straně zraněními, na straně druhé konvencí a pravidly sociálního prostředí a života v něm? Jak vidíte, otázek je víc než dost.

Otevřenému citlivému člověku je většinou jasné, že se nedá obecnému životu přizpůsobit bez duševní újmy. To je fakt. Zraněný člověk navíc hledí uvnitř sebe do pokřiveného zrcadla, které mu odpovídá na otázky týkající se jeho hodnoty stále stejným způsobem: jsi vadný kus a už jsi neopravitelný.

Hodně lidí v průběhu terapie zjistí, že si ubírali na citlivosti i na intelektu, na sociální inteligenci a schopnostech jenom proto, aby mohli s druhými vyjít. Že ze sebe dělají blbce, aby zapadli, anebo obráceně: někdy zase ze sebe dělají bůhvíco, aby s nimi druzí byli spokojení. To pochopitelně každý vnímavý člověk zná. Zná se v těch méněcenných i opačných polohách, ve kterých se necítí bůhvíjak autenticky, ale neví, kudy z toho kolečka vyskočit ven. Musíme prožívat dokola jen bezbolestnou prázdnotu střídanou emočním peklem, nebo existuje ještě něco jiného?

Zraněný člověk navenek může působit různým dojmem. Může vypadat jako suverén, který všechno ví a zvládne, může působit jako duševně oploštělý a bezkrevný člověk. Tyto dva obrazy se většinou střídají. Zkrátka může nosit téměř jakoukoliv personu – masku, za kterou se ve skutečnosti ukrývá.

Takže první terapeutický úkol je na jedné straně ho přivést k poznání, že žije sevřený v obranách před tím, aby se necítil méněcenný, a na straně druhé mu ukázat, že je spoután rolí, kostýmem, který si oblékl pro tento svět. Když se mu podaří otevřít se poznání, přesunout pozornost k sobě samému, rozlišit masku, za kterou se ukrývají jeho autentické pocity, a uvědomit si, že stojí za to se na to kouknout zblízka, dostává se konečně jeho pozornost přímo k samotným obsahům mysli.

Terapie sebepoznání

A tady to teprve začíná. To všechno předtím byl jednoduše spánek Šípkové Růženky proti tomu, co všechno začne v sobě prožívat. Respektive, co všechno si začíná uvědomovat, že prožívá a předtím prostě a jednoduše nevnímal. Když se procesu vnitřně otevře, začne se konečně mnohem více cítit, může mít mnohem více energie a může se mu v mnohém dařit lépe. Když ne, začne prožívat muka, protože situace nesnese, aby se ke svému procesu otáčel zády.

Vyměnit pravdu za pohodlí bezbolestné bezcitnosti jenom s účelem zbavit se nepříjemných a ohrožujících stavů je sebeklam a velmi krátkozraká taktika snižující skutečnou duševní úroveň člověka. Odmítat vidět vlastní stíny nejenže uzavírá cestu k pravdě, ale vede člověka k tomu, že vidí chyby jen na druhých, a k pohledu, že celý ten zkažený svět může za to, že jemu se daří tak hrozně.

Kdo vlastně jsem Já? To je zastřešující otázka, která vědomě či nevědomě hryže po celý život každého z nás.

Jak sloučit to nové poznání se starou představou o sobě, která vycházela ze zraněné, falešné implantované představy? Jak zařídit, aby se ego vyvíjelo směrem k dobru? Věčných otázek je tu víc než dost a ani na jednu z nich nemůžeme nelézt odpověď tím, že se chytíme nějaké metody.

Takže je jasné, že terapie sebepoznání začínající pravdou o „zranění“ není jen jakýsi rozhovor na téma: doktore, řekni, co mě bolí a proč, spravíme to a já půjdu zase domů. Ale je to hluboký proces transformace, který zasahuje do všech oblastí života, jelikož si dávám dobrý pozor, aby stále ve vzduchu trčela otázka: Kdo vlastně jsem Já?

To je zastřešující otázka, která vědomě či nevědomě hryže po celý život každého z nás a chceme na ni znát odpověď. Protože to do hloubky skutečné reality nikdo nevíme. Nevědomost nám neumožňuje rozlišovat pravdu a lež, dobré od zlého a prospěšné od neprospěšného na základě vlastní zkušenosti a vlastního poznání. Vědět, kdo jsem Já, je přeci ta nejdůležitější věc na světě. Představte si ten pocit vědět to a žít to. TO JSEM JÁ. Vědět to ze sebe. Co je to za proces, který vede ke skutečnému poznání Já, k probuzení? Ke konečnému uskutečnění sama sebe?

Přednáška 19. září 2024