Zranění rodiče

A pak může přijít mnoho výčitek, obviňování: Měla bych být lepší. Měl bych se to naučit zvládat. Moje výchova je špatná… Svému dítěti způsobím něco hrozného. Chudák si nezaslouží takovou matku, takového otce, takové dětství.

Představuji si u takových slov akrobata, který jde vysoko nad zemí po provaze nad propastí. Když udělá krok vedle, spadne. Když zakřičí nebo bude netrpělivý, stane se něco tragického. Možná bude mít na svědomí dětské trauma. Svojí neuváženou, zbrklou, emotivní reakcí vytvoří vzpomínku, která dítě navždy poznamená.

Já osobně to ale vidím (možná spíše cítím) kapku jinak. S dětmi společně jdeme nějakou cestou. Občas zakopne rodič, občas dítě. Jdou spolu, možná jen vedle sebe – někdy blíž, někdy dál. Se silným emočním poutem. Učí se spolu. Odpočívají spolu. Někdy se podporují, někdy se hádají, někdy se jejich cesty rozcházejí.

Ale z této cesty dýchá spíše volnost, možná i odpuštění, láska (i k sobě, nejen od rodičů k dětem a naopak). Tato cesta je proces, ve kterém možná ani není jasně daný cíl, zato spousta odboček, zákoutí, objevů. Cesta plná překážek, výzev. A v jistém bodě se z děťátka, které potřebuje průvodce, stává samostatný tvor, který sám rozhoduje, kterou cestou se vydá.

Rodič není na cestě sám

V jistém věku dítě přichází s tím, že by chtělo jít někudy jinudy. Rodič může navrhovat, zakazovat, prosit, určovat, ale z dítěte se stává samostatná osoba, která si vybírá „spolucestující“. Může rodičovskou cestu opustit. Potkává jiné lidi, jiné průvodce, kteří mohou dítě na jeho cestě významně ovlivňovat.

Tímto svým způsobem i z vychovatele snímá velký tlak: Jen ty mě vedeš. Jen ty určuješ, kudy půjdu. Jen ty definuješ můj osud. Z dítěte se stává někdo, kdo sám přejímá odpovědnost. Kdo určuje, jaká bude jeho cesta. Kdo si vybírá lidi, kteří půjdou vedle něj. A postupně možná rodiče nechává za sebou, vedle sebe nebo jsou mu poradci při špatných odbočkách. Ale je to i dítě (samozřejmě od určitého věku), kdo cestu spoluvytváří.

Teď se v někom možná zvedá vlna odporu: Takže rodič si může dělat, co chce? Co když to pro dítě bude utrpení? Má prostě vydržet? Čekat mnoho let, než bude moci jít jinudy? Co když si odnese trauma? Co když rodič zabloudí do něčeho temného? To nemá chudák na vybranou? Přesně proto je tohle téma tak ožehavé: člověk se zraněnými dětmi soucítí. Mnohdy se stačí vrátit do svého dětství a vzpomenout si na různá příkoří.

Nešťastné dětství mohlo někomu založit na úzkosti, deprese, závislosti, někomu znepříjemnilo dospívání. Vytvořilo komplikace na cestě životem. A tak můžeme vychovávat s myšlenkou: Hlavně svému dítěti nepředat nic tak krutého. Vždy pro mě bude znamenat všechno.

A musím ho hájit, zastávat se ho, zajímat se o něj a vše mu vysvětlovat až do vyčerpání těla a mysli. Protože přece to děťátka potřebují. Aby se jim nestalo to, co mně. A pozor, nechci zde říkat, že takový přístup je špatný. V některých případech je jedině dobře, když se rodinná výchovná tradice neopakuje.

Děti potřebují pravidla

Jenže jsou případy, kdy nás dětské nepříjemnosti (a tím nemyslím fyzické trestání, psychické týrání či jiné vážné prohřešky vůči dětem) i někam vedly. Přísnost, zřetelné hranice, povinnosti, někdy, pokud to nešlo jinak, trest. Jasná pravidla, která zkrátka jsou a je potřeba je respektovat.

Rodič mnohdy pronese tvrdé a drsné věty zkrátka proto, že to v tu chvíli tak cítí, protože je prostě jenom rodič s omezenou kapacitou vysvětlování a trpělivosti. Důsledky, které dopadnou na dítě, jež neposlouchá, nenapravuje, nepomáhá, není ochotno vyjít vstříc, mají někdy důležitou roli. Nemůže čerpat benefity z toho, že provinilý, vyčerpaný rodič si bude jen a jen vyčítat, když zpřísní.

Vím, pro někoho to může znít vůči dětem drsně. To bych ale nerada. Své dceři neustále něco vysvětluji. Během dne deseti různými způsoby. Aby to pochopila. Aby věděla, proč se něco může, nesmí, potřebuje, musí. Ráda vymýšlím k něčemu pohádky, ráda z povinností dělám hru.

Ale jsou situace, kdy vím, že víc už udělat nemůžu. Že zkouší moji trpělivost záměrně. Kdy zlobí a já v tu chvíli říkám jasné a důrazné „ne“. Jsou situace, kdy na ni kladu požadavek, který se jí udělat nechce, ale zkrátka musí. Třeba si obléct pláštěnku. Neházet písek po jiných dětech. A jsou situace, kdy není čas na motivování, proč něco dělat či nedělat. Zkrátka to tak je. A musí vědět, že její přání, její volby mají též následky.

Co je dětem povoleno, je aktuálně velmi probírané téma. Ale mám pocit, jako by rodičům nebylo povoleno celkem vzato nic. Najdeme jen doporučení, aby měli možnost dočerpat síly. Aby se dospali, zašli si na masáž, dali děťátka na hlídání… a mohli tam pak být zase stoprocentně pro jejich svět a přání.

Všechno to, co je rodičům přáno, je veskrze jen proto, aby zvládli být těmi úžasňákovými rodiči. Trpělivými, vřelými, láskyplnými. Těmi, co přece zvládnou vychovat sebevědomé, zároveň skromné dítě. Chytré a průbojné, zároveň pokorné a přející. Inteligentní, ambiciózní, kooperující, zkrátka slušně vychované. Vždyť všechny instrukce k tomu přece mají…

Osobně patřím k rodičům, kteří nepoužívají tělesné tresty. Moje dcerka bezpečně dle mého hlasu pozná, že se opravdu hodně zlobím. A když vztek opadne, mluvíme o tom. Ale vím, že si nechci vyčítat, když se zazlobím hodně. Když dcerka hodně přeťápne hranici, udělá něco, o čem už pětkrát slyšela, že nesmí, a drásá tím moje nervy.

Aby nemělo trauma

Jenže jsou rodiče, kterým v tu chvíli může běžet myšlenka: Když tohle neustojím, odnese si z toho něco hrozného. Bude mít úzkosti, deprese, psychické problémy. Bude se mnou mít v dospělosti špatný vztah. Když zpřísním, odmítne mě. Musím být za všech okolností kámoška, kamarád. Můžeme mít představu, že pravidla, povinnosti či jasné „ne“ budou v dítěti probouzet úzkost, vztek, hněv proti rodičům. Že přísnost způsobí trauma.

Na mysl mi v této souvislosti přichází vzpomínka na dětský den a jednu maminku s tříletým synkem. Chvíli jsme si spolu povídaly o jejím zoufalství ze synkova vzteku. A po chvíli pozorování jsem si jen v duchu řekla: Teda, to bych na tom po pár dnech byla úplně stejně.

Synek lítal po hřišti, bořil vše, co ostatní děti postavily. Nic nevytvářel. Vždy počkal, až nějaké děti něco postaví či namalují. Pak šel, kopal, bral, bořil. Maminku to přivádělo k slzám. Ostatním maminkám děkovala za trpělivost a omlouvala se. Synkovi vysvětlovala, chovala jej, objímala, prosila a vyhrožovala.

Největší trest byl: „Tak, jdeme ze hřiště.“ Popošli o pět metrů dál na lavičku. Maminka začala synka zase objímat, snažila se ho vyslechnout a pochopit. Snažila se mu vysvětlit, proč nesmí nic ničit. Slevila, že pokud se půjde omluvit holčičkám za to, co udělal, může si hrát dál.

Někteří možná tušíte, co se stalo. Chlapeček se omluvil. Maminka ho pyšně pohladila a řekla: „No vidíš, jaký jsi šikulka. Jak jsi hodný.“ V tu chvíli chlapeček pustil její ruku a utíkal pokračovat v destruktivních činnostech, které jen přidávaly matčině zoufalství. Z hřiště neodešli. Byli tam déle než my. Na chlapečka matčina frustrace doléhala spíš jako výzva: Kolik toho ještě můžu a projde mi to…

A možná v tomto okatém případu mi dáte za pravdu – sami byste byli přísnější. Jenže v mnoha případech to je na zvážení. Někdy bychom mohli říct: No, ta maminka nebo ten tatínek by tedy mohli více vysvětlovat. Být trpělivější… možná je to vlastně jejich chyba, že jsou na dítě takoví. Nevychovanost potomka je důsledek jejich špatného přístupu, který postrádá empatii a naladění na dětskou duši. Možná by si měli dostudovat správnou výchovu…

Maminka onoho chlapečka byla odrazem všech empatických, respektujících, naslouchajících přístupů. A určitě to dělala s vírou: Vychovávám tak, jak se má. Naslouchám mu. Dělám pro něj to nejlepší. Vždyť ho nemůžu nijak drsně trestat.

Možná teď se mnou balancujete na laně jako rodičovský akrobat. A zvažujete, kdy je třeba zpřísnit, kdy zvolnit. Kdy je potřeba více trpělivost a kdy naopak: „Už stačilo!“ Během psaní mám stále na mysl svoji oblíbenou terapeutku Virginii Satir, která v Knize o rodině říká, že komunikace v rodině musí vést k opravdovosti, být upřímná a jednoznačná. Jinak nemůže vést k důvěře a lásce, která je nutná k tomu, aby mohli členové rodiny prospívat.

A možná byste zde mohli říct: Takže zase další požadavek na to, jak rodič má komunikovat! Skvělé, tak to děkuji za tenhle článek. Ale já v této větě vidím něco úplně jiného: Všichni členové musí prospívat. Rodiče i děti. Všichni. A nejen zvlášť. Je to společná cesta. Jsou to společné zážitky. A rodič může některé věci udělat nesprávně, nedokonale, ve vzteku, v emocích, ve vyčerpání… a věřím, že se nestane nic hrozného.

Věřím, že některé zážitky mohou dítě zocelit a zkrátka je připravit, že ne vždy budou lidé okolo trpěliví, naslouchající, empatičtí a vřelí. Věřím, že přísnější věty mohou dítě vystavit mírné frustraci, se kterou se musí popasovat. Naučit se, že zkrátka nemůže všechno, a věřit si, že to dokáže a zvládne. Že něco se nesmí a přes to nejede vlak. Že jsou věci, lidi, hranice, které se zkrátka musí respektovat. A je to tak správně.

Když děti vyrostou

V praxi pracuji jen s dospělými, mnohdy ale mluvíme o dětech. O zraněných dětech, které jsou uvnitř nich a potřebují opečovat, zahojit zranění. Na druhou stranu jsou to mnohdy úžasní dospělí: zodpovědní, empatičtí, přemýšliví, chytří. Dokážou se postavit za své hodnoty, navázat pevné kamarádské vztahy, starat se o svoje rodiče. Jsou to lidé, kteří chápou, že se některé věci musí. A možná teď ještě potřebují dosytit pochopení, pohlazení, větší důvěru a slyšet povzbuzení, které jako malí postrádali.

V tomto tématu je hranice tenká – čeho je příliš a čeho málo. Osobně mám pocit, že je málo podpory pro rodiče, kteří prostě vychovávají tak, jak můžou. Jak jsou energeticky, myšlenkově, duševně schopní. A dělají dost. Věřím, že všichni čtenáři, kteří se dostanou k tomuto článku, dělají víc než dost. Myslí na svoje děti a jejich potřeby, mají starost, aby svojí výchovou nezpůsobili něco krutého, těžkého, kvůli čemu se od nich jejich dítě jednou odvrátí.

A aby to nebyla jen má slova, opět použiji myšlenku Virginie Satir: Pokud se v terapeutickém procesu objevují záležitosti, které se udály v primární triádě (matka, otec, dítě) a dosáhne se jejich porozumění a přijetí v původním kontextu, můžou přítomnost spíše osvětlit než zatěžovat.

Tento článek je opravdu pro rodiče, kteří se třeba až příliš trápí tím, co všechno svým dětem způsobili či mohou způsobit. Kteří se zatěžují představou, že je to jen jejich zodpovědnost. Těmto rodičům bych ráda ulevila. Někdy i ty tvrdé, přísné a emotivní věci mohou posílit. Někdy i to, co se jeví špatně, může být k nějakému prospěchu, růstu. Vím, že tento článek nepíšu pro rodiče, kteří se o svoje děti nestarají nebo s nimi zachází ošklivě. Věřím, že jej píšu pro ty, kteří se naopak starají až příliš. Zapomínají na sebe a mají stále pocit, že by měli ještě více zapracovat na svém výchovném stylu.

Nejste akrobati – jedním přešlapem nezpůsobíte tragédii. Je to společná cesta. Les plný rozcestí, překážek a možná i dalších chodců, které dítě potkává a jsou pro ně důležití. Jste průvodci, jste opěrnými body, ale nejste samotnou cestou. Jsme v tom s dětmi společně. Přešlapy nejsou chybné kroky, ale spíše odbočky, ze kterých se můžeme poučit i navracet. Můžeme měnit cíl, odpočívat, můžeme chvíli bloudit a pak zase nacházet. A snad si jednou řekneme: „Bylo to vlastně všechno docela fajn. Šli jsme společně tempem, jakým to jen šlo… A že bylo nějaké zaškobrtnutí? To se přece na lesních cestách stává.“