Zraněni lékařem

Aby nedošlo k mýlce, tento článek nebude kritikou zdravotnictví. Osobně patřím k lidem, kteří jsou velmi vděční za to, jak to „u nás“ funguje – že můžeme být ošetřeni prakticky kdykoliv. Máme možnost vyhledat specialistu, změnit lékaře, využít znalostí a zkušeností excelentních odborníků, na které (ačkoliv se to třeba někomu nezdá) nemusíme čekat dlouho. Možnosti jsou v některých ohledech až neuvěřitelné.

Přesto, jedna rovina je podle mě stále silně opomíjena. A tou je rovina lidskosti, pokory, důvěry, tolerance a možná i blízkosti. Jako by pacient (zdůrazňuji: v některých případech – ale právě kvůli těm je psán tento článek) byl automaticky někdo méněcenný, hloupý, nedostatečný. Někdo, kdo potřebuje pokárat, kdo neplní požadavky, kdo si svoji nemoc vlastně způsobil sám.

A ještě než se do tohoto tématu společně zakousneme, mám potřebu zdůraznit, že osobně mám štěstí na skvělé lékaře, kterých si vážím, respektuji je a obdivuji jejich profesionalitu, empatii a ochotu naslouchat. Jenže tyto lékaře jsem si mohla vybrat. Jsou to specialisté, které navštěvuji plánovaně, s důvěrou, že se mi snaží pomoci.

Nečekaná rána

Nebudu se pouštět do rozboru zdravotnického systému ani konkrétních lékařských služeb. Chci podpořit ty, kteří zrovna odcházejí od doktora či doktorky zdrcení v případě, že neměli možnost výběru. Zkrátka na ně narazili. Na pohotovosti, v ambulancích, při prvních objednáních nebo v případě zastupujících lékařů. Nevěděli, koho potkají, šli naslepo.

Zacházení lékařů bylo ale nepříjemné, někdy nelidské, netolerantní, příkré, chladné a někdy… někdy i zdrcující, jelikož jim svým ultimátním postojem sebrali veškerou naději. Například nedali žádné možnosti, na pacienta se ani nepodívali a na otázky, které položili, jako by snad ani nechtěli slyšet odpověď. Jako by pacient byl problém, který je obtěžuje.

Jejich pacienti právě zažívají velmi těžké období a vůbec netuší, co slova vyřčená z úst lékaře či lékařky vlastně znamenají. Třeba propadají zoufalství, protože diagnóza zněla definitivně. Neměli možnost se na nic doptat, aby neotravovali, nevypadali hloupě. Jako by šlo hlavně o nemoc nebo problém a oni sami jako lidé byli v celé situaci vlastně navíc – a vůbec, co bychom jako laikové mohli vědět.

Faktem je, že když jsme pod tlakem (což při návštěvě lékaře často jsme), nemyslíme. Jsme zaplaveni emocemi a náš nervový systém aktivizuje zcela jiná centra, než bychom v tu chvíli potřebovali. V knize Jak přežít léčení o tom píše velmi hezky Radkin Honzák. I lékaři vědí, že pacient mnohdy odchází z ordinace s přibližně jednou třetinou informací. Sebevíc psychicky odolný člověk může být v těchto situacích tak nervózní, tak vyvedený z míry, že mu to prostě nemyslí.

Jako by pak pacient trpěl vlastně dvakrát. Nejen kvůli tělesným komplikacím, ale i kvůli stresu, který ho mnohdy čeká v ordinaci. Co tedy dělat, když narazíme na lékaře či lékařku, kteří nám sice ošetří tělo, ale zraní duši?

Když už jsem zmínila Radkina Honzáka, kterého si nesmírně vážím, budu ještě chvíli pokračovat v jeho myšlenkách. Pacientům radí, aby se domáhali svých práv, ptali se, nosili si lístečky s otázkami, které je napadly ještě v klidu doma. Aby se nenechali odbýt a i přes tvrdou skořápku lékaře, který je jen pod tlakem všech povinností, neváhali objevovat jeho pečující křehkou duši, která tam je.

Ačkoliv s těmito radami víceméně souhlasím, myslím, že v okamžiku, kdy k lékaři přicházíme, častokrát nevíme, co se stane – na co se potřebujeme ptát, jaké důsledky budou mít zákroky, které se doktor chystá provést, natožpak neposoudíme správnost diagnózy. Věříme odborníkovi. Ten ale bohužel mnohdy nemáš příliš času s námi probírat alternativy. Vyvozuje závěry stejně jako mnoho z nás: na základě zkušeností, pravděpodobnosti, své intuice a znalostí.

Nemá čas zjišťovat kontext. A my mnohdy cítíme, že nás vlastně poslouchat nechce. Možná z objektivních důvodů, jelikož jej vážně tlačí čas. Nechci ubírat ani kousek z náročnosti, kterou medicínská profese na sobě nese. Věřím, že je to velmi těžké, celé dny někoho ošetřovat. Ale současně je zodpovědností lékaře svým přístupem nezraňovat. Alespoň tak praví Hippokratova přísaha: „Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.“

Bolest celého člověka

Nedávno se mě posluchači na přednášce pro Univerzitu třetího věku ptali: Jak může psycholog unést všechny obtíže svých klientů? Je to součástí jeho profese, odpověděla jsem. Měl by dbát na své potřeby, na supervizi, vlastní terapii, na to, aby se cítil dobře. Kompetentně. Aby vnímal, že jej práce nestahuje, ale stále zajímá, naplňuje. Že má kapacitu tam pro své klienty být. A pokud to tak není, neměl/a by to dělat. Třeba jen dočasně, získat odstup a načerpat energii. Za mě to takto zkrátka je.

Myslím, že mám kolem sebe kolegy, kteří to takto mají a dokážou být pro své klienty v tu chvíli s nimi, s jejich obtížemi. U lékařů a sestřiček to však občas vnímám jinak – ať už ze svých zkušeností, nebo ze zkušeností mého okolí, kamarádů, příbuzných či klientů.

Mnoho lékařů zná slovo psychosomatika. Vědí, že naše mysl může být při onemocněních obřím pomocníkem (a někdy i škůdcem). Vědí, jak moc tělesný stav ovlivňuje sociální opora, smích, optimismus, vřelý přístup, pocit naděje, důvěry či blízkosti. Přesto kolikrát z úst nemocných slyšíme: Lékař mi řekl, že je to definitivní. Musíte na operaci, jinak to nejde. No, u vás to prostě bude problém. A kolikrát slyšíme: Lékař se se mnou vůbec nebavil. Vlastně mi tam nic neřekli. Vůbec nevím, co mám dělat. Nebyl prostor se na nic ptát. Jen mi odsekli.

Nechci lékařské vědě ubírat na její odbornosti. Nicméně troufám si říct, že z pohledu lékařů k nim do ordinace někdy! přichází tělo, nikoliv pacient s příběhem, kontextem, rodinou. S obtížemi, které se silně vážou k tomu, co jej na tělesné úrovni trápí. A já neříkám, že by měl lékař suplovat terapeuta. To rozhodně ne. Ale měl by alespoň akceptovat, že do jeho ordinace přichází někdo, kdo je vystrašený, bezbranný a pocitově odevzdaný do jeho péče, slov a rozhodnutí. Kdo jeho verdikt mnohdy bere jak slova tesaná do kamene.

Fakt je, že stejně jako ve všech ostatních profesích i tady narazíme na ty dobré, báječné, špatné, vyhořelé, kompetentní i nekompetentní. Co ale můžeme dělat my? Co s tím, když odcházíme od lékaře frustrovaní, demotivovaní, s pocitem méněcennosti, neschopnosti, nebo bez špetky naděje? Co s tím, když s diagnózou máme pocit konečnosti, definitivnosti?

Další možnosti

Možná je lékař, na kterého jste narazili, opravdovým expertem. Stihne vás kapku utěšit, zmínit různé alternativy, možná i psychologickou podporu, kterou byste v tuto chvíli potřebovali. Nicméně třeba se jedná o specialistu, kterého jste „chytli“ na noční směně v ambulanci – unaveného, znuděného, přetíženého nebo frustrovaného.

Možná jste dostali jen útržkovité informace a bylo jasně vidět, že už jen svou přítomností obtěžujete. I kdybyste měli připravený lísteček s otázkami, nějak tušíte, že nedostanete plnohodnotnou odpověď. Pak je dobré držet si v mysli, že to nemusí být jediný lékař, jediný pohled, jediný expert na danou oblast.

Můžete zkusit oslovit jiného odborníka. Jen tak pro srovnání. A pokud dám aktuální příklad ze svého života, tři ortopedi, opravdu vřelí, vlídní a zkušení lékaři, mi sdělili tři různé postupy léčby. Z jejich pohledu nejlepší možné. V minulosti jsem se též setkala s vyřčeným ortelem, který se následně ukázal být víc než mylný – nicméně na několik měsíců mě zbavil naděje, že nějaká úspěšná léčba vůbec může existovat.

Nechci tvrdit, že lékaři nemají pravdu. Ale pamatuji na slova své kamarádky lékařky, že medicína zkrátka není exaktní věda. Některá rozhodnutí, jež lékaři činí, jsou intuitivní, založená na znalostech a doposud získaných zkušenostech. Někdy se zkrátka neví, co u daného člověka správně zafunguje, co ne a proč. Někdy to tak prostě je, díky té jedinečné kombinaci našich tělesných i psychických, sociálních i spirituálních dispozic. Tudíž, zkuste nepropadat beznaději po prvním vyšetření. Možná se slova odborníka potvrdí, ale možná taky ne.

Pomoci mohou i skupiny lidí, kteří se potýkají s podobnou diagnózou, a jejich zkušenosti – když už víme, co nás trápí, a procházíme něčím, co se třeba u druhých vyřešilo. Anebo nevyřešilo, ale už se s něčím naučili žít. Možná získáme praktické rady, tipy, mohou nám vnuknout myšlenku na alternativní léčbu či odborníka, kterého bychom sami neoslovili. (Nemám zde na mysli pročítání internetu a sebe‑diagnostikování ještě předtím, než lékaře navštívíme).

Třeba si potřebujeme od své diagnózy na chvíli vydechnout. Může se stát, že na nás lékař tlačí se svým řešením. Že nás svým způsobem, pár větami či striktně míněnými doporučeními tlačí do léčby, která se nám z různých důvodů nezamlouvá. My bychom ale v tento moment ze všeho nejvíc potřebovali chvíli času. Odstup. Vše si promyslet a vydechnout. Zhodnotit rizika, možnosti a alternativy. Poradit se s někým blízkým, komu věříme.

Anebo naopak: lékař se našim obtížím snad až vysměje. Znehodnotí naše subjektivní prožívání, že to není nic výjimečného. To vás přece nemůže bolet, když se na rentgenu nic neukázalo… Ne, výsledky máte v pořádku, dle krve to nic není. A už jste byli u psychologa? Na EKG nic není…, léky na úzkost berete? No, řekněme, že to též není nejlepší komunikace. V hlavně nás po takových medicínských prohlášeních může napadat: Tak si to asi opravdu vymýšlím. Dělal ze mě úplného blázna…

Ono je skutečně možné, že naše fyzické obtíže jsou projevem psychosomatiky. To ale nic neubírá na vážnosti daného problému. Něco bolí a bolí to hodně. Bolí to uvnitř a možná ani nevíme, co to je. A bolest těla je paradoxně jen snazší způsob, jak to komunikovat okolí.

To, jak vám svůj pohled lékař sdělí, neovlivníme. Nicméně pokud cítíte, že vás někde něco bolí, prostě to tak je. Bolí to. A tato bolest hovoří nějakým jazykem. To, že je po medicínské stránce vše v pořádku, je dobrá zpráva. Ale pojďme dál. Možná potřebujete jinou péči. Porozumět, co se tělo a duše snaží říct. Nejste blázni ani simulanti – jste bolaví a nemocní a potřebujete léčbu. Ale možná je opravdu potřeba, aby vám někdo odlehčil s něčím uvnitř duše, nikoliv těla.

Neztrácet naději

Když se setkáváme s lékařem, jsme mnohdy víc než zranitelní. Obáváme se o svoji budoucnost, někdy doslova o svůj život. Máme strach z prognózy, která nás může zbavit radosti, nevíme, jak budeme fungovat. Já určitě uznávám, že lékaři nemohou mít – čistě prakticky – čas rozebírat s každým pacientem jeho psychické rozpoložení, životní příběh, či terapeuticky křísit naději.

Ale něco mohou. Chvíli, alespoň drobnou chvíli naslouchat. Spatřit pacienta, ne jen jeho problém. Mohou komunikovat vlídněji, empatičtěji. Mohou se ujistit, že pacient chápe zdravotní obtíž stejně jako lékař. Pokud toto čistě náhodou nějaký lékař čte, přepokládám, že právě zde, na Psychologii.cz, to bude lékař velmi uvědomělý, naslouchající a lidsky orientovaný. A každý takový podle mě zaslouží svatozář. Protože věřím, že to není lehké, udržet si ono lidství ve zdravotnické praxi. Ale má to obrovský význam! A všem takovým patří můj velký obdiv.

Mým cílem bylo podpořit čtenáře, kteří odcházejí zkroušení od lékařů, kteří to takto nemají. Kteří (z různých důvodů) nemají na své pacienty čas, trpělivost ani pro ně nemají žádná vlídná slova. Jejich pacientům bych moc chtěla vzkázat: nevzdávejte se naděje! Nepodlehněte zkroušeným myšlenkám, které vyvolal spíše přístup lékaře než vaše diagnóza.

Až posbíráte naději, vyhledejte jiného odborníka, poraďte se s rodinou, nevztahujte jeho či její frustraci z profese k sobě. Choďte na takové prohlídky s někým blízkým, kdo může v těžkých chvílích v ordinaci zasáhnout s chladnou hlavou. Nechte se podpořit. Zkuste nasbírat dobré zkušenosti ostatních pacientů se stejnou diagnózou, kterou máte i vy.

Skvělí lékaři existují, to nepochybně. A já věřím, že je jich dost. Možná byl tento článek jen pro hrstku lidí, kteří něco podobného zažili – nějaký lékař jim svým přístupem zbytečně uškodil. Možná jste to pak vzdali, řekli si, že nic nemá cenu a nikoho dalšího už snad ani radši vidět nechcete.

Chápu. Nedivím se. Ať už vás trápilo cokoliv, bolelo to vlastně dvakrát. Já bych si moc přála, aby vám tento článek dodal třeba jen kapku naděje, že to takhle s vámi být vůbec nemusí – možná jen potřebujete znát názor, pohled či zkušenosti někoho jiného.