Zraněná důvěra

Málokdy mi při čtení článků běhá po zádech takový mráz jako u příběhu čtenářky, která se cítí neúplná. Celý život nesu zodpovědnost za ničivý jednání vlastní matky. Milující a milovaný mami. Od věku, který jsem schopná si pamatovat, se mi všemi možnými i nemožnými způsoby snažila dokázat, že nejsem normální, píše Katka a z jejího psaní vysvítá, jak dlouho jí trvalo, než si připustila, jak moc bylo chování její matky vyšinuté a zhoubné. Jak dlouho si říkala ne, to není možné, ona mě přece miluje…

Dítě raději zpochybní sebe („něco se mnou asi není v pořádku“), než by zpochybnilo rodiče, na kterých je plně závislé, takže zásadní ztráta důvěry v ně by pro dítě byla příliš ohrožující.

Tato psychologická poučka mi vytanula na mysli u článku Alberta Kšiňana K té naší toleranci, který jsme připravili na zítra. Rozvíjí smělou myšlenku o naší národní povaze a vztahu k autoritám: Češi jsou ve skutečnosti velcí idealisté a v tomto idealismu létají ode zdi ke zdi. Nejdříve si vytvoří vysoká očekávání, která ovšem způsobí, že se nikdy nemůžou naplnit, po čemž následuje zklamání, které přináší depresi, rezignaci a lhostejnost.

Velká očekávání přinášejí logicky velké propady. Následuje stažení se do deprese, deziluze, nedůvěra ve svou moc a schopnost něco změnit, být pánem svého života. Jsem malý a nikdo mě neposlouchá, jako by si říkal český národ, a touží k někomu vzhlížet, k někomu přilnout.

Nevěřme nikomu?

Je tedy důvěra – nebo spíše důvěřivost – sama tím problémem? Čekej jen to nejhorší, nebudeš zklamaný, říká svérázná a nikterak vzácná životní filozofie. Nevěřme nikomu ve světě širém, nabádal čtenáře (když už jsme u toho národa) Svatopluk Čech. Očekávání jsou mor, na tom se asi shodneme, ale s důvěrou je to jiné.

Důvěřovat je přirozené. A je to i zdravé: „důvěřiví truhlíci se srdcem na dlani“ jsou vlastně sociálními Einsteiny, zjišťuje Radkin Honzák.

Ztrátu schopnosti důvěřovat také sami vnímáme jako překážku a začínáme ji bolestně pociťovat zejména v souvislosti s partnerskými vztahy – stačí nahlédnout do poradny:

• Nedokážu věřit mužům
• Neumím partnerovi důvěřovat
• Přestávám mu věřit. Bojím se, že mě opustí
• Příteli už nedůvěřuji

Naše prvotní, dětská, bezbřehá důvěra je ovšem odsouzena k zániku. Dalibor Špok vysvětluje, že úkolem člověka je odejít z útulného, jednoznačného dětského světa (kde je nám vše představováno jako černo‑bílé, zakázané‑nebo‑povolené, prospěšné‑nebo‑škodlivé). V dětském světě je takové zjednodušení nutné a takto musí vypadat dobrá výchova.

Úkolem dítěte je mimo jiné získat důvěru – v sebe, v tento svět, ve druhé. A tuto jistotu získává zjednodušujícím pohledem na svět, jasnými hranicemi, které znamenají bezpečí pro jeho vlastní experimenty. Kdo však chce v těchto hranicích zůstat i v dospělosti, bohužel zůstává stále dítětem…

Přednáška 19. září 2024