Zralá láska

Psycholog William James tvrdil, že základní lidskou touhou je potřeba být kladně přijímán. To se psala první polovina 20. století. A jak to platí dnes? Vztahy mezi lidmi se řeší neustále: na pracovišti i mezi přáteli, ale nejhlouběji nás zasahují vztahy s našimi životními partnery.

Pravdou je, že vzájemný vztah je tvořen tím a jen tím, co jsou do něj oba účastníci ochotni vložit jako do společné nádoby. Nemůže být lepší, než jsou oni dva, a nemůže v něm být víc, než do něj právě vkládají. Každodenní realitu, vypořádání se s minulostí (stejně už ji nikdo nepředělá) i plány na společnou budoucnost.

Co neumíme najít sami v sobě, to prý hledáme ve vztazích. Neurovědy ale potvrzují, že štěstí ve vztahu s druhým člověkem můžeme najít pouze v případě, že jsme šťastní sami se sebou.

Proč po třiceti letech vzájemného přibližování občas cítím nespokojenost? A jaký je můj skutečný vklad do společného soužití?

Myslím, že jsem spokojená sama se sebou. Žiju v relativně klidném manželství už více než 30 let, vychovali a vypustili jsme dvě děti, náš vztah by měl být minimálně stejně zralý, jako jsou ony. Tak proč po třiceti letech vzájemného přibližování občas cítím nespokojenost? A jaký je můj skutečný vklad do společného soužití?

Jsem už velká a měla bych dávno vědět, že celou svoji realitu šťastného manželství si tvořím sama. Klid a mír začíná v mé mysli. A s mým klidem souvisí i poznání, že všechno to nepovedené, co také do reality patří, ovlivňuje to, jak se cítím. Jsem to já, kdo vynáší rozsudky, co je špatné a kdo je nemožný, a podle toho vidím i naše manželství.

Pravda sobeckých pocitů

Osud mi znenadání poskytl příležitost se nad svým manželstvím hluboce zamyslet. Během dovolené byl náš vztah podroben malému zemětřesení a přitom můj „tři v jednom“ (manžel, přítel a nejlepší kamarádka) o tom neměl ani tušení. Jednoho rána mi v hotelu uprostřed tropické přírody zemdleným hlasem oznámil, že mu není moc dobře.

Poslední slovo sklouzlo do zoufalého tónu a pak v rozporu se svým pomalým tichým hlasem rychle vyrazil na toaletu. No jo, to jsem si mohla myslet. Měli jsme jet na výlet, a teď budu trčet doma. Slyším se, jak se sebezapřením říkám: „To bude dobrý, musíš si pořádně odpočinout. Padla na tebe cestovatelská nemoc a chce to 3T (ticho, tekutiny a tišící prostředky).“

Surově jsem si přiznala, že chyba bude v mém nerealistickém očekávání. V našem soužití často předpokládám, že můj 3 v 1 bude všechno prožívat jako já, že bude dokonce lepší než já.

Co v hotelovém pokoji vedle nemocného, který chce jen klid? Vypadla jsem ven, jen občas jsem zašla na kontrolu. Marod přestal běhat a zřejmě chytl spavou nemoc. Ze začátku hlásil: „Ještě chvilku si schrupnu,“ později se téměř nepohnul, jen zvedal ruku na důkaz, že ještě žije.

V několika hodinách samoty jsem probrala snad celý náš život. V čem vlastně spočívá moje občasná nespokojenost?

Touhy po vztahu s lepším já

Přednáška 24. října 2024