Zpět k pravému já

V minulém článku možná řada čtenářů našla odpověď na otázku, proč mají tolik problémů s citovou blízkostí a rodinnými vztahy. Dnes se podíváme, jak z toho ven. Neočekávejme, že kritické vnitřní hlasy samy od sebe ztichnou ve chvíli, kdy jednou provždy utichnou i reálné hlasy rodičů. Život totiž nedá pokoj a chce po nás, abychom už konečně ten řetěz u boudy přetrhli a plot přeskočili.

Špatné vlastnosti emočně nezralých rodičů na nás po jejich smrti mnohdy skočí jako pohádková Bída z láhve. Samozřejmě je v sobě neseme od dětství, ale najednou začnou být více vidět. Jako nesnesitelné ničitele svého života nás nezřídka vnímají vlastní potomci. A to už je opravdu nejvyšší čas s touto neblahou štafetou něco udělat.

Možná naše děti také časem pochopí mechanismus výchovy a dojde jim, že stejně jako rodiče nás ani my jsme je nezanedbávali proto, že by byly špatné a nehodné lásky, ale proto, že jsme si prostě nevěděli rady sami se sebou. Díky práci na sobě máme i ve vyšším věku šanci objevit své ztracené pravé já, začít opět důvěřovat potlačeným instinktům a zvládat svou extrémní empatii, díky níž často býváme závislí na manipulativních lidech. A nakonec ustát i to, že se svým dětem možná taky moc nelíbíme.

Bez ohledu na to, kolika terapiemi a kurzy jsme prošli, kolik moudrých knih načetli, je potřeba se při každé životní výzvě dát do poctivé práce na přehryzání „řetězu u boudy“ a konečně vyrazit „za plot“ takoví, jakými jsme se narodili. Čím dříve se do emoční práce sami se sebou pustíme, najdeme své pravé já a svým vychovatelům odpustíme, tím lépe. Je šance, že odřené místo pod „obojkem“ přece jen časem zaroste a začnou se nám dít lepší věci.

Zanedbaná emoční práce

Emočně nezralí rodiče většinou selhávají právě v takzvané emoční práci, která vyžaduje silnou empatii a sebeuvědomění, aby vnímali rozpoložení druhých a byli jim nápomocní. Očekávají, že děti budou zrcadlit je, místo aby oni citlivě reagovali na pocity svého potomka. Když se dítě nechová podle jejich představ (nedejbože zrcadlí jejich špatné vlastnosti), rozčílí se.

Místo pravé emoční blízkosti vytvářejí emoční propletení, které je zdrojem neustálého napětí a konfliktů. V pohodě jsou jen tehdy, když dítě jedná podle jejich představ. Každé vybočení, neřkuli stížnost vnímají velmi přecitlivěle. Většinou nerespektují hranice, třeba klepání na dveře dětského pokoje považují za nesmysl i u svých dospělých dětí, jimž často vnikají do teritoria a dělají tam nevyžádané změny. A takové fauly samozřejmě mají své následky.

Dvojí reakce

Jedním z projevů dětí emočně nezralých rodičů je zvláštní zacházení s hněvem, který byl doma tvrdě trestán. Buď ho potlačují, upouštějí páru formou pasivní agrese, nebo hněv obracejí proti sobě, často v podobě deprese či sebevražedných pocitů.

Z výchovy emočně nezralých rodičů vycházejí děti jako internalizátoři a externalizátoři. Ti první bývají vysoce citliví, mentálně aktivní a rádi se učí. Jak Lindsay C. Gibson správně předpokládá, její knihu Dospělé děti emočně nezralých rodičů: Zbavte se viny, která není vaše si s největší pravděpodobností přečtou právě oni. Na rozdíl od externalizátorů, kteří viní ze svého zmaru všechny kolem, tito lidé o sobě přemýšlejí a usilovně hledají lepší přístup k životu.

Jenže je trápí pocity viny i časté zklamání z toho, kolik dělají pro druhé a jak málo dostávají nazpět. Díky velké potřebě emoční blízkosti mají dokonalý radar na trpící bytosti, které svou extrémní obětavostí a neschopností chránit si vlastní energii silně přitahují. Pocity většinou zadržují, za své emoce a trápení se stydí a snaží se od nich držet odstup. Málokdy vyvolávají konflikty a většinou trpí potichu, i když pod vlivem silného stresu mohou sáhnout nejen po externalizátorském arzenálu, ale také po návykových látkách.

Externalizátoři opakují systém rodinné výchovy, nezamýšlejí se nad sebou a vinu házejí na všechny kolem, víceméně kopírují rodičovské vzory. Jejich extrémní podobou jsou bezohlední sociopati.

Návrat k pravému já

Mnoho z citlivých internalizátorů se musí nejprve zhroutit, aby začali hledat, kým doopravdy jsou a zda se i nadále chtějí za kousek lásky a uznání donekonečna rozdávat. Protože teprve v souladu s pravým já dokážou optimálně využívat své síly, věnovat se svým opravdovým potřebám a začnou přitahovat jiný typ lidí.

Málokdy se to povede bez terapie, ale kniha nabízí řadu tipů, jak to zkusit svépomocí. A zároveň varuje, že mnozí internalizátoři se po každém zhroucení oklepou a opět se chytí starých vesel a vyzkoušených grifů, což jim vydrží až do dalšího zhroucení. Podle vývojového psychologa Jeana Piageta je však v takovém případě nutné, aby se rozbilo staré uspořádání mysli a postavilo se lépe na základě nové životní zkušenosti.

Tento systém vnitřního růstu nutně neprobíhá prostřednictvím velkých krizí. Nicméně silná emoční bolest nemusí být známkou nemoci, ale jen změny plynoucí ze ztrácení starého a budování nového. Říká se tomu „pozitivní dezintegrace“, v níž mají výhodu lidé schopní snášet negativní emoce, které je motivují k hledání řešení.

Odložit naučenou roli náhradního já bývá podobně náročné, jako když se chcete třeba z prodavačky stát švadlenou nebo z ajťáka truhlářem. Vyžaduje spoustu nových poznatků a tápání v nové roli. U psychické změny je to ještě náročnější. Většina blízkých nás totiž nepoznává, tahá za nohu zpátky do staré podoby, případně nás naštvaně opouští, protože „už to nejsme my“.