Zpátky ve své ulitě

Hned v úvodu sedmého semestru vedly mé kroky do Alexovy kanceláře, abych s ním probrala koncepci odborného článku, který jsem se na jeho doporučení odhodlala napsat dle mé bakalářky. Alex mě hned zkraje upozornil, že na konzultačních hodinách si nemůžeme dlouze povídat, protože se musí věnovat i jiným studentům. Mám jenom přinést první verzi svého článku. Dumala jsem, jak se máme víc sblížit. Má autistická logika vyhodnotila jako ideální čekávat na něj po semináři o filmech, který vedl.

Snad dvě nebo tři odpoledne po semináři si se mnou mile povídal. Jenže když viděl, že na něj čekám téměř po každé vyučovací hodině, začal se chovat víc rezervovaně a vymlouvat se na další pracovní úkoly.

Alex vůbec nebyl jediný, kdo užíval formulku „nemám čas“ nebo „mám moc práce“, aby mi naznačil, že se na něj moc upínám. Nemělo to ovšem žádný efekt. Já se jenom uvnitř vztekle podivovala nad tím, co je tohle za rozvrácenou společnost, když povinnosti okrádají lidi o možnost trávit spolu čas. Skutečná podstata sdělení o „nedostatku času“ se pořád ztrácela v překladu.

Stejně jako mnozí jiní lidé s Aspergerovým syndromem, i já si tehdy myslela, že když si vyberu nějakou osobu a budu ji soustavně kontaktovat, zákonitě vznikne vztah, jaký si představuji. Nutnost zkoumat, jestli má daný člověk o vztah vůbec zájem a jakou má o něm představu, v mé logice vůbec neměla místo. Já o sblížení stála, tak to druhá strana musela mít stejně.

Nech mě být!

Jedno odpoledne se Alex choval obzvlášť nepřístupně a navíc mou sérií otázek o sociologii zakončil větou: „To už stačilo.“ Pak bez rozloučení spěchal pryč.

Jeho reakce mě zmátla. Já přece neudělala nic, co mi zakázal: osobní témata jsem nezmiňovala a konzultačním hodinám jsem se taky vyhýbala. Napadlo mě, že když se omluvím, byť dle mě nebylo za co, bude zase stejně kamarádský jako dřív. Druhý den jsem ho cestou ze školy zahlédla na druhé straně ulice. Perfektní příležitost pro vysvětlení!

„Nech mě být, ano?“ vyštěkl Alex nazlobeně, když mě viděl přibližovat se. „Já se jenom chtěla omluvit za včerejšek,“ vysoukala jsem ze sebe zaraženě.

„To je v pořádku,“ pokračoval Alex už klidnějším hlasem. „Pochop, že jsem jenom tvůj učitel. Nic víc. Když dokončíš svůj článek, dám ti k němu zpětnou vazbu, ale jinak si povídat nemůžeme,“ uzavřel debatu. Nechal mě stát na té prašné trnavské ulici, zmatenou, zrazenou, poníženou, vzteklou a šíleně smutnou.

Nech mě být, nech mě být, nech mě být… Tahle krutá slova mě jako ozvěna doprovázela celou cestu. Doma jsem zuřivě tloukla pěstmi o zeď, až mě zmohlo úplné vyčerpání. Hodiny jsem se pak bezcílně potulovala po Bratislavě. Ostrý listopadový vítr mi narážel do tváře a sušil slzy, které se řinuly z mých očí.

Naráz jsem zapomněla na vydařený letní pobyt i na své dílčí úspěchy na poli sociálním. Místo toho se mi vybavily vzpomínky na všechna nedorozumění, která mne v společnosti potkala.

Je frustrující, když se vaše konání setká s úplně jinou reakcí, než jakou očekáváte. Mnohem horší ovšem je, když se vám to stává téměř pořád, tak jako mně. A já už tuhle lidskou nepředvídatelnost jednoduše dál snášet nedokázala. Stáhla jsem se zpět do své autistické ulity.

Jako bych věřila, že ty chyby do textu naskáčou samy, když odvrátím zrak. Tohle nutkání procházet text znovu, znovu a znovu mi přerůstalo přes hlavu.

V bezpečí?

Odstřihla jsem všechny své sociální aktivity, sport, hobby. Naplno mně pohltil můj zájem o film a sociální vědy. Program, ve kterém školní povinnosti, čtení odborných knih, psaní seminárek a recenzí zabíralo téměř sto procent mého bdělého času, mi prvních pár týdnů vyhovoval.

Teď mě nezraňovaly nepochopitelné reakce lidí, nemátlo mě jejich nepředvídatelné chování. Na rozdíl od minulosti jsem se nemusela trýznit otázkami, jak se v  které situaci zachovat, jestli je společensky vhodné udělat to nebo ono. I deprese, jinak můj věrný společník, zůstala zprvu plaše schoulená v koutě.

Přednáška 24. října 2024