Zotavení z voleb

Své články píšu z pozice terapeuta, do jehož práce hluboce proniká koncept zotavení jako alternativa k medicínskému vnímání duševního trápení. O tomto konceptu jsem dříve psal v článku Cesty k zotavení a také v úvaze nad tím, jak se vyrovnávat s lidským zlem.

Napadlo mě tedy tento koncept použít i nyní. Přitom bych se ale rád vyhnul psychologizování tématu voleb a jejich výsledku, protože to podle mě není na místě a necítím se k tomu být kompetentní. K čemu se být kompetentní cítím, je provázení lidí krizemi, zraněními a vůbec temnými místy.

Chtěl bych nabídnout pohled, jak se (nejenom) s tímto zraněním vyrovnat, jak je překonat a možná i využít k poznání sebe i světa kolem.

Vysvětlit, nebo porozumět?

Celou nynější situaci, její příčiny, okolnosti i budoucí následky je třeba analyzovat a hledat vysvětlení. Přijde mi ale důležité nezapomínat, že jakákoliv odpověď bude zjednodušující. Proč? Protože bude vysvětlovat realitu jen z určitého úhlu pohledu. A tím pádem bude redukující.

Již delší dobu se snažím (zatím marně) napsat článek o tom, že je velký rozdíl mezi tím někomu porozumět a někoho „vysvětlit“. Když klient přijde s nějakým trápením, přirozeně se dostaneme k otázce: Co ze mě udělalo toho, kým jsem? Kde je příčina toho, že…?

Tato otázka má smysl a je nezbytné se jí zabývat. Zároveň zažívám, že odpovědi, které společně nalezneme, nejsou nikdy vyčerpávající. Vždycky něco „zbude“. Ne proto, že jsme nevysvětlovali důkladně, ale proto, že zbývá něco, co kauzalitou vysvětlit nejde. Čemu jde pouze porozumět, ale ne analyticky ani jinak racionálně. Intuitivně, vztahově, tělesně.

Právě s pokorou k tomu, co „zbude“, je podle mého třeba přistupovat i k nynější situaci. Vzdejme se ambice něco tak složitého a komplexního jako rozhodnutí pěti a půl milionu lidí o jejich hlavě státu jednoduše vysvětlit, najít ten důvod. Je totiž pravděpodobné, že lidé, kteří volili „toho druhého“, nejsou všichni prostě hloupí nebo zmanipulovaní. Připusťme, že pro to měli dostatečně dobré důvody, kterým třeba zatím nerozumíme.

Abychom si co nejméně lhali, vzdejme se především povýšenosti, která svádí výsledek na nedostatek kritického myšlení nebo ustrašenost (přestože oboje má jistě svůj podíl a s obojím je třeba pracovat). Pravda se často bude pravděpodobně skrývat hlouběji a pro každého bude jiná, individuální.

Jsme lidské bytosti, prožíváme život a nějak o něm přemýšlíme. Máme v sobě různé bolesti, strachy, nejistoty, ale i zdroje, naděje, sny. Prožívání jednoho není o nic správnější nebo platnější než prožívání druhého.

Pokud se nyní cítíte špatně, byli byste ochotni uvěřit, že po výhře vašeho favorita by se stejně jako vy mohl nyní cítit jeho odpůrce? A jste ochotní uznat, že by se tak cítil stejným právem jako teď vy?

Čtyři fáze zotavení

Mark Raggins, americký psychiatr a propagátor konceptu zotavení, formuloval čtyři fáze, ve kterých podle něj zotavení probíhá. Ke každé si dovolím připojit pár poznámek, ve kterých se budu snažit princip zotavení jako postoj k člověku v krizi propojit s momentální politickou situací.

1. Naděje

I když se to tak nemusí zdát, nynější stav otevírá možnosti. Svět se nezbořil a je to tak v pořádku. Koneckonců šlo o svobodné, demokratické volby. Vykračujeme do neznáma (nebo do tak trochu „známa“, o kterém víme, že v mnoha ohledech bude špatně), ale můžeme mít důvěru, že to zvládneme. Že bude líp.

Tuto fázi Raggins označuje jako fázi naděje. Když se vyrovnáváme se zraněním, traumatem nebo duševní nemocí, potřebujeme věřit, že nám může být i jinak než špatně. Přitom ale stojíme na velmi křehkých základech, pokud pro nás „mít se dobře“ rovná se „život za ideálních okolností“.

Mnohem stabilnější naděje se skrývá spíše uvnitř nás – ve víře, že ač budou okolnosti mého života jakékoliv, zvládnu to. Že se mám o co v sobě opřít.

2. Zplnomocnění

Ať dopadla poslední prezidentská volba jakkoliv, nejsme bezmocní. Pokud žiju tak, jak mi dává smysl, potom můžu brát jako příjemnou věc, když má vláda a můj prezident zaujímají postoje a hodnoty, které jsou s těmi mými v souladu. Pokud ne, znamená to jenom, že mám určité „navzdory“. Možná nám to taky připomene, jak je důležité pečovat o své okolí a změny dělat tam. A že malé změny plodí ty velké.

Občas se mi při práci připomínají slova Willa Halla, amerického psychoterapeuta, podle něhož můžeme duševní onemocnění chápat jako duševní krizi, která má v životě trpícího smysl a je určitým voláním po změně. To, o co potom usilujeme, není zničení symptomů nemoci, ale překonání klientovy izolace a bezmoci. Když se nám to daří, sebeúzdravné síly mohou fungovat.

3. Přijetí zodpovědnosti

Přestože z výsledků voleb nemusíme být nadšení a můžeme cítit, že vlastně nejsou naším rozhodnutím, máme zodpovědnost za to, jak s povolební situací naložíme. Nejsme do ničeho nuceni ani tlačeni. Je to naše volba.

Když do terapie přijde klient s potížemi, málokdy si za ně doopravdy může sám. Často to jsou způsoby, jakými se přizpůsobil světu kolem sebe, aby přežil nebo aby si zachovat integritu. Co ale může změnit, je to, jak se svým prožíváním naloží. A nemůže to udělat nikdo jiný než on sám. Je to do jisté míry děsivé, ale hlavně je v tom naděje – je to v jeho rukou.

4. Nalezení smysluplné životní role

Pokud neprocházíme psychickou krizí nebo náš život není nějak jinak otřesený v základech, pravděpodobně smysluplné životní role máme a žijeme je. V tom případě si je ponechejme a žijme život dál tak, jak nám dává smysl.

Pokud cítíme se svým životem nespokojenost, může to být pro nás výzva změnit jej tak, aby nám smysl dával. Opět ale musíme hledat v sobě. Koneckonců za to, že se mám špatně, nemůžou imigranti, menšiny, neziskovky, ale ani vláda nebo prezident.

Duše se hojí zevnitř

Zotavení si občas představuji jako cestu, na které se nejdříve musíme zastavit a podívat se „dovnitř“. A takové zastavení se nedá uspěchat. Až potom má smysl jít dál, protože lépe vidíme.

Každá kritická nebo bolavá situace, která nás zavede někam, kde nechceme být, má v sobě potenciál nás něco naučit.