Znuděná generace

Vyhledal jsem si zápisky z individuálních terapií s teenagery a rodinných sezení za poslední tři roky, kde se objevuje téma nudy, nezájmu o aktivní trávení volného času a nespokojenosti se životem dospívajícího. Samotného mě překvapilo, kolik jsem podobných sezení absolvoval.

O generaci adolescentů se říkávalo, že jsou kritičtí, rozzlobení, nespokojení, experimentující… Ale proč znudění? A proč tyto pocity narůstají právě v dnešní době, kdy je tolik možností, jak aktivně trávit volný čas? Proč dospívající nevidí, čemu všemu je dnes možné se věnovat? Teď jako bych citoval rodiče, lomící nad svými velkými dětmi rukama. A jejich synové a dcery na to odpovídají: „Vy tomu prostě nerozumíte.“

Pokud je tedy pravda, že v dnešní dospívající generaci se najde hodně těch, kteří i přes velké možnosti a velkou míru svobody prožívají svůj život jako nudný, pak je užitečné namísto výčitek nás dospělých položit si otázku: Co je špatně?

Kde se stala chyba?

Vyhnu se obecným frázím a pustím se rovnou do konkrétních nápadů, které vycházejí z mé vlastní zkušenosti s teenagery. Netvrdím tedy, že jde o obecně platné myšlenky, přesto věřím, že mohou být inspirativní.

1. Pocity nudy jsou vlastně pocity prázdnoty, nedůvěry ve zlepšení nějakou činností, nechuti se do něčeho pouštět. Takové pocity jsou příznaky lenosti aktivně se zabavit, ale také deprese – smutku, který bere radost ze života. Někteří dospívající jsou prostě často smutní, depresivní. Kromě neradosti také prožívají pocity beznaděje – není nic, co by jejich život významně změnilo. V pozadí může stát dlouhodobá nespokojenost s něčím důležitým v životě – vleklé konflikty mezi rodiči, špatný výběr školy, izolace v kolektivu vrstevníků…
2. S chutí do aktivit, které by smysluplně naplnily kus života, je to trochu jako s jídlem – když se přejíte, nemáte už chuť na nic. To se stává těm, kteří jsou odmalička zavalovaní různými kroužky všeho druhu, opakovaně ochutnávají nové věci, aniž by si něco skutečně osvojili a zažili si pocit, že jim to opravdu jde, že jsou v tom dobří.
3. Pocit prázdnoty, nechuti se do něčeho nového pouštět a neschopnosti aktivně si organizovat svůj volný čas je také důsledkem zcela nové situace, která přichází po odchodu z nějakého dlouhodobého koníčku, který byl provozován velmi intenzivně a zabíral většinu volného času dítěte. V pubertě se to stává běžně – z něčeho prostě vyrosteme a nic nového zatím nemáme. U sportu může jít o důsledek úrazu, u uměleckých aktivit o potřebu přiblížit se vrstevníkům…
4. Zatím jsme se věnovali příčinám, ale co když nejde o důvody, ale o absenci cíle, vzorů, něčeho, co nás přitahuje? Ve starém Římě si občané zřejmě žili v blahobytu, ovšem před jeho pádem šlo o dekadentní společnost, která ztratila cíl. Co když mladí v našem značně svobodném světě ztratili cíl?

Podle expertů na podnikání většina mladých lidí vyslovuje přání být svým pánem a rozvíjet vlastní projekt. Zároveň jen málo z nich do toho opravdu jde, v posledních dvou letech zájem o to stát se živnostníkem klesá. Podle mě to souvisí s naším tématem znuděných dospívajících. Dovolím si vyslovit tezi: Naplnit si svůj život chce odvahu a ochotu jít do rizika. Obojí části dnešní mládeže chybí.

Částečně může jít o rozmazlenost, také v jejich životě zřejmě nenastává tolik příležitostí, že musejí o něco bojovat. Nedávno mi jeden sympatický teenager řekl: Závidím vám, že vás vzrušovala představa večírku ve volném bytě nebo návštěva nepřístupného filmu. V mém světě je všechno normální…

Při jednom sezení mi šestnáctiletá adolescentka s trpkostí v hlase řekla: Pořád mi někdo říká, abych si něco užila, vypráví mi své zážitky, ale podle mě tohle není moc naplňující. Chtěla bych něco velkého dokázat, být u něčeho, co má smysl, a ne si jen užívat. Zde nejde o rozmazlenost, ale přesycenost zážitky, které pobaví, ale nikam nevedou. Je přece rozdíl mezi možností koupit si koláč, kdykoliv na něj mám chuť, nebo si koláč upéct a ještě na něj někoho pozvat…

Některým puberťákům chybí vzory mezi dospělými, které by inspirovaly, přitahovaly. Osmnáctiletý mladík se nechal slyšet: Za rok maturuju – a co pak? Vysoká škola? Zatím nevím o ničem, čemu bych se chtěl věnovat celý život. Práce? Jsem zvyklý mít vše bez námahy. Podnikat? Na to nemám sebekázeň. Tak sakra, jak mě ti rodiče a škola vlastně vychovali?! Takže nejen absence vzorů, ale i návyků, že?

Ještě se vrátím k domácímu dusnu mezi rodiči. Pokud je dítě i v dospívajícím věku dlouhodobě vystavováno doma atmosféře nelásky, zloby, smutku, začne prožívat podobné pocity i ono samo, aniž tomu dobře rozumí. Přirozenou obranou je únik z reality – sociální sítě, hry, alkohol, drogy. K tomu se pozvolna zvyšuje pocit beznaděje a vlastní bezmoci. A jak to shrnul jeden deváťák: Doma je to příšerný, tak chci to dětství zkrátit u herní konzole. Ale když to vidím, tak ani ta dospělost nebude nic moc…

Co můžeme dělat my rodiče?

Určitě bychom měli své potomky již odmala podporovat v tom, aby si svůj čas učili naplňovat sami. Zpočátku s tím děti potřebují pomoci, ovšem inspirace a vedení není totéž, jako když děláme vše za ně.

Když naše dítě skončí po letech se závodním sportováním, objeví se v jeho životě velké prázdné místo a my bychom s ním měli mluvit, nespěchat na něj a zároveň něco nabízet.

Rozhodně můžeme být pro naše adolescenty dobrým vzorem, pokud sami bereme svůj pocit štěstí do svých rukou a žijeme tak, aby nás život bavil. Pokud je náš partnerský vztah v krizi, je velmi užitečné krizi řešit vlastními silami či s pomocí odborníka. Pomůžeme tak i svému dospívajícímu dítěti.

Co mohou dělat učitelé?

Kromě vztahu dítěte s rodiči má i vztah s učitelem podstatný vliv na sebevědomí – zdravý odhad svých předností a slabin, zdravý vztah k sobě, důvěra v sebe i v druhé. Důležité je přistupovat k dětem s respektem a nebrat si osobně, když něco neumějí. Pokud možno laskavě jim vracet jejich díl odpovědnosti za výsledky ve škole. O nedostatcích a prohřešcích nemluvit devalvujícím způsobem, kritika musí být věcná, nikoliv osobní. Také přinejmenším stejnou měrou upozornit na jejich přednosti, potenciál.

Učitel by měl jít také dětem příkladem v tom, že on sám pro něco hoří, něco ho zajímá, je v něčem dobrý. To znamená, že by učitel měl být v komunikaci s dětmi osobní – něco s nimi ze svého života sdílet. A nemusí kvůli tomu vytvářet alternativní realitu, jako to dělal učitel Hnízdo v Obecné škole.

Co by měla dělat pro své dospívající společnost?

Společnost tvoří právě rodiče, prarodiče, učitelé, ale také politici, umělci, sportovci, prodavačky, které potkáváme v obchodě, média, která podstatně tvoří obraz naší společnosti… Takže v rámci společnosti můžeme každý přispět svým dílem:

Neztrácejme ideály – dospívající je nutně potřebují.

Pochvalme úspěch někoho jiného, pro teenagera je to inspirující.

Učme naše děti zajímat se o svět kolem nich.

A hlavně – nerezignujme na šťastnější život nás samých.