Změňte jedno slovo

Je pátek večer. Opláchnu hrnky, trochu poklidím, pozhasínám a jdu domů. Po cestě si představuji, že až přijdu domů, dáme si všichni večeři, řekneme si, jaký byl den, všichni budeme rádi, že můžeme odpočívat, natáhneme se možná k nějakému filmu nebo si zahrajeme tu novou hru, co jsme se u ní minule tak zasmáli, vymyslíme něco na víkend… Zkrátka se těším domů.

Vstoupím do bytu a velmi rychle pochopím, že takto se večer odehrávat nebude. V bytě nikdo není. Je tam tma. Když rozsvítím, všude jsou poházené věci. Vzkaz nenechali. Brzy zjistím, že šli na hokej a po cestě prý se někde staví na jídlo.

Představy a očekávání

Velkého vysvětlování zřejmě třeba nebude. Jedním z největších problémů, kterým trpíme, jsou naše očekávání. Máme jich spoustu, všude a na všechno: vůči našim partnerům, dětem, co se týče jejich chování, školních výsledků, jejich způsobu fungování.

Čekáme něco od naší společnosti, od zaměstnavatelů, že se k nám budou nějak chovat, od kolegů, spolupracovníků, politiků. Máme zkrátka velmi dobrou představu o tom, jak by to všechno mělo být.

To, co jsem si onoho pátečního večera představila, a to, co se reálně přihodilo, ve mně vyvolalo směs pocitů. Vůbec nejsem spokojená. Pomalu se začnu naštvávat, sním něco rychle z ledničky, tupě koukám ještě chvíli do televize a jdu brzo spát.

Může se stát, že se v tom ještě pořádně pohrabu a budu si říkat: „Tak já tady celý týden pracuju, makám jako šroub, těším se na ně – a oni mi ani nedají vědět. Jdou si klidně beze mě pryč.“ Dokonce i ráno to může pokračovat. Budu naštvaná třeba i celé dopoledne.

Pokud realita naší představě odpovídá, jsme spokojeni. Když odpovídá – jsem veselá. Když neodpovídá – jsem nespokojená. Pokud se věci neodehrají tak, jak jsem si představila, budu zklamaná, snadno se rozčílím a celá situace bude pro mne frustrující.

Jak jinak by to mohlo být?

Někomu se to může zdát jako nepodstatná hra se slovy, ale někdy jedno slovo v nás změní mnoho. Místo očekávání je možné v sobě pracovat s pojmem možnost či nejlepší možnosti. Dokonce i scénář si můžeme ponechat stejný a změnit jen svůj přístup: líbilo by se mi, kdyby to bylo takto, ale nejde o nutnost.

Pojem možnosti nás nechává v otevřené perspektivě, že se událost může odehrát i jinak. Tím nejdůležitějším v celém tomto pojetí je námi cíleně udržovaná spokojenost. Za každé situace.

Až příště najdu večer doma prázdný byt, něco dobrého si uvařím, otevřu si knížku a budu ráda, že mám v pátek večer trochu klidu pro sebe.

Stejný princip lze však použít i ve zcela jiném měřítku. Mohu například očekávat, že naše vláda bude vyvíjet větší snahu v sociální oblasti. Protože to ale nedělá, budu se muset podle toho nějak zařídit a vymyslet, jak jinak zabezpečím svoji budoucnost.

Ať se děje, co se děje, není třeba lpět na jednom.