Zmatené libido

Freudova motivační teorie je postavena na tom, že libido, tedy naše psychická energie – v jeho podání zejména sexuální – napíná všechny své síly k tomu, aby dosáhlo slasti a vyhnulo se bolesti a utrpení. Libido směřuje k lidem (psychoanalýza je označuje jako objekty), kteří poskytují uspokojení. „Používá“ je jako prostředky k dosažení slasti. Někdy se jedná přímo o sexuální potěšení, ale může mít i jinou podobu: láska, přijetí, pochopení, podpora, péče, souznění, pozornost, to všechno nám „dělá dobře“.

Jak Freud svou teorii dále rozpracovával, přišel na to, že libido má jednu důležitou vlastnost – ulpívá na objektech, které měly nebo mají přinášet slast a uspokojení, avšak ve skutečnosti tomu tak není. Naopak jsou frustrující, zraňující, neempatické, chladné, odtažité a zkušenost s nimi je bolestivá. Libido se k nim však stále vztahuje. Jde tedy proti principu slasti – lpí na objektech, které jsou pro něho ohrožující a svým způsobem nebezpečné.

Můžeme takto vysvětlit například situaci dítěte, kterému fyzicky ubližuje jeho otec, ale ono ho bude přes všechnu psychickou i tělesnou bolest stavět na pomyslný piedestal a bude stále toužit po lásce, náklonnosti a něze z jeho strany.

Vztahová matrice

Ronald Fairbairn, skotský psychoanalytik a zástupce takzvané Britské školy objektních vztahů, schopnost libida takto ulpívat dále rozpracoval. Tvrdil, že libido směřuje ke kontaktům s objekty, především ke vztahům s nimi. Jeho vztahová teorie se tedy odklonila od té Freudovy, která kladla důraz na pudy. Zásadní je podoba vztahu k objektu, který si dítě vytváří v průběhu žité zkušenosti s ním. Fairbairn rozlišoval mezi objektními vztahy, které prožíváme uvnitř nás v podobě, v jaké jsme si dané objekty zvnitřnili, a mezi interpersonálními vztahy, tedy těmi, které v interakci s druhými osobami reálně prožíváme.

Dle Fairbairna má novorozenec takzvané čisté já a je nastaven na interakce s okolím. Ty první zažívá s rodiči nebo s jinými pečujícími osobami. Tato první zkušenost s kontaktem s druhými je formativní v tom smyslu, že určuje, jakým způsobem se budeme vztahovat k lidem a jak budeme fungovat v partnerských vztazích. Zkušenost se vztahováním se v raném věku má tedy zásadní vliv. Nejde o vlastnosti osob, se kterými máme ranou zkušenost, ale o podobu vztahu, který jsme s nimi měli.

Na obranný mechanismus vytěsnění, kdy jsou nepřijatelné obsahy „odsunuty“ do nevědomí, jelikož jsou příliš ohrožující, bolestivé nebo nepřijatelné, nahlížel Fairbairn rovněž optikou vztahů. Nevytěsňujeme vzpomínky nebo nepřijatelné tužby a přání, ale aspekty vztahů, které jsou pro nás neúnosné, respektive vazby k vlastnostem rodičů, které nemůžeme z různých důvodů přijmout.

Vzpomínky vytěsňujeme proto, že poukazují na ohrožující vztahy a vazby. Přání mohou být vytěsněna také, avšak z toho důvodu, že by mohla vrhnout světlo na nenaplněný nebo frustrující vztah, ke kterému jsou navázaná.

Štěpení ega

Vývoj dítěte se odvíjí od toho, jaké má možnosti navázat vztah s objektem. Dítě je přirozeně nastavené na spojení s rodičem. Pokud je rodič z různých důvodů nedostupný a nepřístupný, dítě se mu v tom začne připodobňovat. Neví si rady s negativními aspekty objektu, který o něho pečuje. Aby je mělo více pod kontrolou, umístí je do sebe, přijme je za své, protože tak může být rodiči blíže. A jelikož jsou pro něho tíživé, vytěsní je do nevědomí.

Neúnosná je právě ambivalence, kterou dítě pociťuje vůči objektu, od něhož očekává to dobré, ale někdy přichází to špatné. Ambivalence je třeba se zbavit, protože je těžké se v ní orientovat, a tak dojde ke štěpení ega. Vztahová situace je pak lépe čitelná a dítě se v ní snadněji orientuje. Ve vědomí je pak uchován dobrý, pozitivní obraz objektu. Část jeho já se začne identifikovat s touto nedostupnou částí, a tak si s ním připadá propojené.

Dítě neštěpí osobu rodiče – vnímá dobré a vřelé aspekty jeho osobnosti, zrovna tak jako vnímá ty negativní. Rozštěpí se jeho já (ego). Jedna část je spojena s nedostupnou částí rodiče, druhá část stále doufá a přeje si, aby rodiče fungovali jako ti dobří, láskyplní a pečující. Dětské štěpení v jeho chápání reality je přirozené, umožňuje mu to alespoň zdánlivou kontrolu.

Pokud dítě ve vztazích s blízkými osobami nezažívá potvrzování svých emocí, pečující osoby jsou odtažené, chladné, nevyladěné nebo psychicky nepřítomné, dítě se začne obracet do sebe, do svého vnitřního světa, kde vytváří mentální reprezentace těchto osob založené na fantaziích, k nimž se také vztahuje. Je to určitá forma obrany, jak se vypořádat s tím, že dítě emočně nedostává to, co potřebuje.

Za nevyladěností rodiče může být mnoho důvodů – deprese, potlačený a nepřiznaný hněv, narcistické zahledění do sebe sama, pocit přehlcenosti dítětem, vztahové problémy s partnerem a podobně. Neznamená to, že rodič dítě odmítá na vědomé rovině, že se tak rozhodne. To, co právě prožívá, mu zkrátka v napojení se na dítě brání.

Dítě těmto projevům nerozumí, ale snaží se na ně napojit, jelikož tak je rodiči blíž. Představuje to něco, co je mu skryto, co mu rodič neukazuje, ale do jejich vztahu to vstupuje a ovlivňuje to jeho dynamiku. Skrze nedostupné stránky rodiče se s ním dítě spojuje.

Tři aspekty našeho já

V reakci na to, jak matka (či jiná pečující osoba) dítě saturuje nebo frustruje, tedy do jaké míry a v jaké intenzitě, se toto čisté já rozdělí na centrální, libidinózní a antilibidinózní ego.

Centrální ego

Představuje tu část osobnosti, která je připojena k ideálnímu objektu a má pozitivní vztahovou zkušenost, charakterizovanou emocionálním bezpečím. Podpůrné prostředí, saturování potřeb, potvrzující chování ze strany rodičů vede dítě k tomu, že se zaměřuje na okolní svět, na jiné osoby a na interakce s nimi. Je otevřené novým zkušenostem, chce poznávat a prozkoumávat.

Tato část já je pružná, zvídavá, otevřená novým zkušenostem a různým aspektům vztahu, který není černobílý. Má víru v to, že vztah může být láskyplný a nepředstavuje hrozbu nebo nebezpečí. Je ekvivalentem Freudova ega. Čím více si lidé v realitě „osahávají“, že mohou být šťastní a mohou vést naplněný život, tím větší nabývají důvěru, že vztahy nemusí být primárně zatěžující a bolestivé.

Libidinózní ego (Freudovo id)

Je vázáné ke vzrušujícímu objektu, představuje pozitivní, pečující a vřelé vlastnosti rodičů a je plné naděje a očekávání, že od objektu dostane to, po čem touží – lásku, péči, pozornost. V dospělosti toto „bažení“ po vzrušujícím objektu může vypadat jako ulpívání na vztahu k osobě, od které náklonnost nikdy nepřijde, a přesto se od ní není možné odpoutat. Jsou to nevědomé aspekty já, které významným způsobem vstupují do vztahů, respektive do toho, jaké vztahy si nevědomě vybíráme a preferujeme je.

Dalo by se říci, že je to ona osudová přitažlivost určitou osobou, která je pro okolí mnohdy těžko pochopitelná. V této přitažlivosti je totiž obsažena zkušenost s rodičem, která je bolestivá a způsobená jeho odmítáním. Dochází tak k opakování prožité zkušenosti z dětství, kdy od milované osoby očekávané přijetí nepřicházelo. Je to zmíněná vlastnost libida ulpívat na nenaplněném vztahu, který neposkytuje slast, ale žal a bolest.

Antilibidinózní ego (Freudovo superego)

Je soustředěno na odmítavý objekt, který představuje zklamávající vlastnosti, chlad, odmítání, nepřijetí a podobně. Je frustrované a naštvané, nesnáší závislost, zranitelnost a lásku k objektu, který zraňuje. Tato část já také představuje takzvaného vnitřního sabotéra neboli kritika. Jeho energie je směřována proti libidinóznímu egu a vzrušujícímu objektu.

Ty představují nebezpečí, jelikož bývají zdrojem utrpení. Jeho přísnost a krutost je v souladu s mírou internalizace odmítajícího objektu. Čím více máme ve své osobnosti zakomponovaný odmítající objekt, čím hlouběji jsme ho zvnitřnili, tím větší má kritik moc a sílu. Důležitým a v podstatě základním krokem k tomu, abychom se s vnitřním kritikem mohli vyrovnat a oslabit jeho intenzitu, je poznání, že jeho hlas nepatří nám.

Vztahová dynamika

Na základě štěpení ega je možné uvíznout v zacykleném kruhu, ze kterého je někdy velmi těžké vystoupit. Na nevědomé úrovni můžeme velmi rychle oscilovat mezi bezbřehou láskou a spalující nenávistí.

Pokud se nám od vzrušujícího objektu dostane pozornosti a lásky, můžeme se dostat do stavu naprostého pohlcení touto osobou. Její náklonnost nasedne na naše libidinózní já, které je tím pádem uspokojeno a potřeba péče a lásky, jaké člověk toužil v minulosti získat od rodičů, je saturována. Může to být až opojný pocit.

Když pak dojde k odmítnutí (a nemusí se hned jednat o odmítnutí vztahu s námi), vyplaví se energie antilibidinózního já v podobě nenávisti, zlosti a zoufalství. Zároveň s tím jde ruku v ruce obrácení vnitřní energie proti libidinóznímu já. To opět toužilo po uspokojení, kterého se mu dostalo, ale následně se kvůli tomu znovu vystavilo zranění.

Tím vnitřní kritik opět nabývá na své síle, jelikož nenávidí libidinózní já, které touží po lásce, ale zároveň se tím vystavuje bolesti z odmítnutí. A tak se spustí vlna sebemrskačství, nízkého sebevědomí, nulového prožívání vlastní hodnoty, krutosti a přísnosti na sebe sama.

Odpoutání se od této negativní vazby může přinášet pocity odcizenosti od rodičů. Často s ní jsme natolik spjati, že důležitým krokem k uzdravení je dovolit si a připustit, že skutečně můžeme zažívat naplňující a láskyplný vztah a přitom své rodiče neztrácíme.