Zlobíš, a ještě lžeš!
Popírání a svádění viny na druhé patří k vývoji dítěte. Co když se v tomto chování zasekne dospělý?
Dítě, které popírá, že rozlilo čaj nebo rozsypalo kostky, jedná v zájmu udržení svého křehkého sebeobrazu. Výchova by měla dítěti pomoci postupně jeho vlastní odmítané části integrovat. Nenaučíme‑li se totiž přijímat nelichotivé součásti sebe sama v dětství, pokračujeme v obviňování druhých i v dospělosti: své chyby banalizujeme a popíráme, nepěkné vlastnosti projikujeme do jiných lidí, abychom je nemuseli přiznat u sebe samých, a používáme řadu dalších mechanismů pro udržení dobrého sebeobrazu.
„Marek nám dělá velké starosti,“ líčí jeho táta. Napjatě poslouchám. „Brzy mu budou tři, je to chytrej kluk, ale: zoufale neposlouchá. A co je ještě horší: když něco provede, svádí vinu na někoho jiného! Rozbité autíčko, vylité mléko, počmáraná knížka… Víte, kdo to prý všechno provedl?! – Zuzanka: jeho sestra, miminko v kočárku!“ oči otce planou spravedlivým hněvem, ruce se zvednou a zase padají v bezmocném gestu.
Vzpomínám na nedávnou scénku z našeho domova: „Růženo! Ty si nám rozsypala puzzlíky! Jsi zlá!“ křičí starší (6) dcera na mladší (2,5). „Uááá! Já nejsem zlá! – Ty si zlá!“ brání se mladší. „Ty jsi je rozsypala.“ – „Nene, ty!“ – „Mami, že je rozsypala Růžena?“
Jasně, že puzzle rozsypala Růženka. Když naše nejmladší něco provede, často to svádí na někoho jiného, obzvláště čelí‑li takto drsnému obvinění (jsi zlá). Stejně tak to dělali její sourozenci o pár let dřív a podobně se v určitém věku chovají všechny děti.
Jde o normální, zdravou vývojovou fázi: dítě chce být dobré, ale jeho sebeobraz je ještě křehký, nesnese představu udělalo jsem něco špatného. Markovo i Růženčino obvinění tedy můžeme chápat ve smyslu: Já nechtěl, nechci být zlá.
Mentalita pachatele
Je důležité, jak zareagujeme. Často jako rodiče bráníme pravdu a jdeme s dítětem do střetu: „Rozbil jsi to, a ještě lžeš! Koukej se aspoň přiznat!“ Případně dokonce: „Jsi zloděj (uličník, nešika), a k tomu lhář!“
Naše reakce je logická, avšak problematická. Nutíme‑li dítě k těžkému přiznání tím, že je obviníme z další špatnosti (lži), riskujeme, že to jeho psychika neunese.
Dítě pak o to urputněji trvá na obviňování okolí, a nezřídka sáhne i ke schválnostem: shodí věci z našeho pracovního stolu, udělá přesný opak toho, co po něm žádáme… (Tak já ti ukážu, když si myslíš, že jsem špatný!) Vyvíjíme‑li na dítě podobný tlak dlouhodobě, může se i skutečně začít považovat za špatné, se všemi důsledky pro seobraz, chování a rozvoj osobnosti.
V magickém myšlení, které je dětem vlastní, není jedna pravda, jež vylučuje pravdy jiné.
Druhou možností dítěte, jež je přijímáno jen jako vzorné, je neurotická snaha být vzorné, neudělat nikdy chybu. Dítě je hodné, nicméně neautentické a zaražené (kdo nic nedělá, nic nezkazí). Ještě v dospělosti se pak potýká s řadou problémů: je pasivní, neumí říkat ne, nedovolí si přiznat své motivy a touhy a vlastně nezná samo sebe.
Pachatelka Zuzanka
„Nikdy mě nenapadlo se na to podívat z tohohle úhlu… něco na tom bude,“ pokyvuje hlavou Markův táta. Pak se však znovu mračí: „Přece se ale nemůžu tvářit, jako že to vážně udělala Zuzanka? Vždyť jsou jí tři měsíce!“
Proč ne? Proč nehrát s Markem občas hru na velkého šikovného brášku, který napraví, co (jakože) Zuzanka provedla? A třeba ho i požádat, aby napříště Zuzanku trochu pohlídal.
V magickém myšlení, které je dětem vlastní, není jedna pravda, jež vylučuje pravdy jiné. Marek se tak může tvářit nebo chovat a trochu i věřit, že mléko vylila Zuzanka, a přitom ví, že to tak není. Není pro něj až tak podstatné, co je skutečnost, a co myšlenka, víra či přání.
Druhou možností, kterou může Markův táta klidně použít, je Markovi úplně klidně říct: „Marečku, podívej, já jsem viděl, jak jsi to mléko rozlil. Ale to se může někdy stát, příště si dáš pozor. Pojď, teď to spolu utřeme, jo?“
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..