Zla stačí málo, zůstává s námi

Po dvou letech jsem byla opět na trase Svatojakubské pouti. A tentokrát jsem si víc všímala toho, jak vlastně vzniká ta zvláštní poutnická atmosféra, ve které člověk získává naději a optimismus. Ona je to totiž taková komunita na pochodu.

Kamarádka šla celou trasu. Já jsem měla jen pět dní volna, a tak jsem za ní přijela do poloviny cesty s tím, že se připojím na sto kilometrů. Většina lidí vyráží z Francie, 14 dní cesty zpět. Takže tou dobou byli všichni usměvaví, plní ideálů a tak trochu nad věcí.

Já jsem tam vpadla přímo z pracovního procesu. A když říkám přímo, myslím tím, že jsem ještě v autobusu cestou doprostřed Španělska dopisovala článek a posílala jsem ho z první kavárny na cestě. A všichni ti lidi mi připadali úplně mimo realitu.

Předloni mě bavilo číst nápisy v písku a na sloupech: o tom, jak má být člověk svobodný, jak má být sám sebou, nechat se vést srdcem a být laskavý k druhým. Nápisy, ze kterých kouká na míle víra v to, že lidi jsou v zásadě dobří. Tentokrát jsem si říkala, že pisatelé nemají rozum a že s tím idealismem po návratu domů stejně narazí.

Když věřím lidem, nebojím se riskovat kontakt

Veliká síla pouti do Santiaga spočívá v tom, že si tam všichni navzájem pomáhají. Jsou na stejné lodi. Cizí lidé se zajímají o to, jak se vám jde, co nohy, jestli něco nepotřebujete. Pomáhají vám i místní, hlavně starousedlíci. Mnohokrát za den zažijete moment, kdy se vám takto vrací víra v lidi.

A člověk logicky najednou dostává víc kuráže někoho oslovit, požádat o pomoc, začít se s někým cizím jen tak bavit a vtipkovat. Prostě víc věří tomu, že to vyjde. Že to ten dotyčný přijme. Doma se k tomu tak snadno neodhodláte, protože nechcete nikoho obtěžovat. A taky byste pravděpodobněji narazili.

Stačily mi vlastně jen dva dny na to takovou důvěru a odvahu získat. Ale hodně jsem si všímala toho, jak rychle ji člověk zase ztratí, a to i na pouti. Kamarádka mi k tomu vyprávěla ten úvodní příběh. Jeden protivný číšník, a najednou zase zamrznete.

Do kontaktu s lidmi se nehrnete, protože víte, že to nemusí vyjít. Ovlivňuje to, jakou máte náladu. Jestli si troufnete na malý neškodný risk, nebo ne. Jestli jdete světem lehce a se sebedůvěrou, a nebo spíš čekáte, odkud vám přiletí facka.

Hraje to na mě, nebo je jí vážně zle?

Tohle vnitřní rozpoložení důvěry nebo nedůvěry velmi silně ovlivňuje i to, jaké příčiny a důvody člověk přisuzuje jednání druhých. Jak si svět vysvětluje.

Příklad ze života: Jednu vánoční pauzu jsem trávila u našich. Na vesnici, kde každý každého zná. Za tu dobu jsem ztratila mobil, ale kdosi ho našel a přes tři další lidi se ke mně dostal zpátky. Na poště jsem nechala obálku s penězi. Pošťačka ji vzala domů a vzkázala mi, ať si pro ni přijdu. Soused mi beze slova pomohl vyhrabat auto ze sněhu a sousedka donesla medovník a poradila recept na chřipku.

Pocit, že to jinde stejně nebude lepší, zná leckdo, kdo zůstává ve vztahu nebo v práci, kde mu není dobře. A princip bývá stejný.

Po vánoční pauze jsem přijela do Brna. Na nádraží se na mě vrhla zanedbaně vypadající paní. Třásla se, mluvila zmateně a vypadala, jako by měla každou chvíli zkolabovat. Prosila o peníze a říkala, že dva dny nejedla. V hlavě se mi vynořil obrázek vlastní babičky s cukrovkou a napadlo mě, jestli ta paní nemá hypoglykémii, protože na to vypadala. Ani mě nenapadlo jí nevěřit a jen jsem přemýšlela, jak by se jí dalo pomoct. A nakonec i ty peníze jsem jí nějaké dala.

Udělala bych to samé na konci semestru? Po třech měsících v Brně?

Neudělala. Automaticky bych předpokládala, že mi ta paní lže, že je zdrogovaná, že se snaží jen ze mě dostat drobné na víno. Nebo bych se prostě rozhodla jí nepomoct. Protože ve městě se tak často nestává, že někdo pomůže vám. Častěji uděláte líp, když si dáte trochu pozor. A mnohdy po vás chtějí peníze lidi, u kterých sami víte, že za vámi chodí už popáté se stejnou historkou o tom, jak je okradli a potřebují na vlak. Neudělala bych to, kdyby mě čerstvě někdo zklamal nebo podvedl, kdybych měla za sebou nějakou špatnou zkušenost, kdyby na mě celých 14 dní předtím nebyl neustále někdo hodný.

A je možné, že ta paní byla podvodnice. A je taky možné, že opravdu měla hypoglykémii a potřebovala něco sníst. To se zjistit nedá. Člověk si prostě musí vybrat.

A co když jsou na vás ostatní zlí neustále?

Mám to štěstí, že v mém okruhu známých a v mojí realitě je častější být na sebe hodní než naopak. Mám dobré zkušenosti z rodiny, ve škole mě podporovali učitelé, mám spoustu zkušeností s partnery a přáteli, které mě naučili, že některým lidem se dá věřit. Připadá mi, že je svět spíš přívětivé místo než slzavé údolí, a od lidí za rozumných okolností čekám spíš dobré než zlé. A stejně mi stačí pár špatných zkušeností, abych se na pár hodin nebo dní stáhla do sebe a přestala vystrkovat hlavu.

Jak na tom asi může být ta paní z nádraží, když se ze všeho nejvíc setkává s odsekáváním, agresivními poznámkami nebo odporem? Představte si její situaci.

• Je nějaká šance, že může věřit tomu, že svět je v pořádku?
• Jaká je pravděpodobnost, že bude věřit, že její situace může být i jiná?
• Že bude věřit sama sobě, že to dokáže, a druhým, že jí v tom pomohou?

Nemluvě o tom, že daná paní nebude mít ani informace o tom, kde hledat pomoc nebo co by bylo třeba udělat pro to, aby se její situace zlepšila. Protože lidé v jejím sociálním okruhu je nemají.

A co člověk, který v ústrcích vyrostl? Kterému odmala říkali radši nikomu nevěř, každý tě jen zneužije a podrazí? Jakou bude mít chuť vycházet někomu vstříc s důvěrou, že si to dotyčný zaslouží?

V takové situaci je snadné zlomit hůl nad lidmi, nad světem i nad sebou.

Naučená bezmocnost vám zablokuje cesty ke zlepšení

Možná to všechno ilustruje příběh z Ameriky o právníkovi J. D. Vancovi, který vyrostl ve čtvrti chudých bílých – ve společnosti, o které se teď po zvolení Trumpa americkým prezidentem píše docela často.

Přednáška 19. září 2024