Zkreslené obrazy

Při setkání člověka s člověkem se v každém z nich rozběhne dynamický proces rešerše. Cílem je najít pro danou osobu vhodné katalogové zařazení. Takzvaný plazí mozek spustí základní sken, který se děje mimovolně a má určit, zda jsme v bezpečí, či nikoliv. Pokud by například žena potkala pozdě večer v opuštěné městské uličce přibližujícího se vysokého muže s kapucí, bušení srdce by alarmovalo Rychle pryč!

Pokud by stejného muže potkala ve frontě, třeba na poště, a zpod kapuce by zahlédla opětovaný pohled, vyhodnocení dané situace by patřilo do gesce emočního centra. Jde o vyšší stupeň prověrky, který má určit, jak blízko si daného člověka můžeme pustit k tělu, kdyby na to došlo. O blízkosti a vzdálenosti rozhodují takové atributy, jako jsou sympatie, atraktivita… vše, co spouští buď libé, nebo nelibé pocity. V závěru tyto informace analyticky zpracuje prefrontální kortex s výsledkem v podobě obrazu neboli představy o dané osobě.

Popsanému procesu se v psychologii říká projekce nebo také přenos. Základní instinkty, emoce a myšlenky osoby se promítnou do obrazu o druhé osobě – a naopak. O konkrétním obsahu projekce budou rozhodovat jak obecné psychologické principy (například u atraktivního člověka máme tendence přeceňovat jeho vlastnosti), tak přijaté kulturní normy (stereotypy) a v neposlední řadě vepsané individuální zkušenosti člověka.

Příběh naší ženy by se v této logice mohl v samém začátku odehrávat takto: žena začne hledat v kabelce pepřový sprej, muž se ale zastaví, sundá si kapuci a s milým pohledem se jí zeptá na cestu k nádraží. Příští ráno žena muže potká na vlakové zastávce a prohodí spolu pár slov. Muž se zmíní i o tom, že ji musel včera vylekat, a omluví se. V ženě jeho empatie spustí velmi libé emoce. Následující ráno muž na zastávce nestojí a žena se přistihne při pocitu zklamání a při myšlence, že na takového gentlemana už dlouhý čas nenarazila.

Ona je tak vztahovačná a on tak nezodpovědný!

Představte si, že z naší ženy a muže se stali manželé. Znají své silné stránky, jeden na druhém si váží mnoha vlastností – proto si také před dvaceti lety řekli své ano. Ale současně se znají důkladně i ze svých stinných stran, růžové brýle už jsou dávno po záruce. Přesto (nebo právě proto) ji dokáže do ruda rozpálit ta jeho bohorovnost a on zase zuří z té její nekonečné vztahovačnosti!

Někdy se to dokáže vyhrotit tak, že si oba v duchu (někdy i pěkně nahlas) říkají, proč jsou vlastně spolu. Vždyť jí by bylo lépe s někým zodpovědným a jemu zase s ženou, které se nedotkne pouhým pohledem, o němž ani neví, že ho vrhl.

Muž si na manželku stěžuje svému blízkému kamarádovi, ale ten ho rozhodí zmínkou o tom, že si všiml, že i on se někdy dokáže pěkně urazit. Kamarádka zase ženě vezme vítr z plachet tím, že bohorovnost jejího manžela obdivuje. To ten její…

Služba egu

Popsala jsem, jak projekce probíhá, co se s námi děje. Namístě je nyní otázka, proč se to tak děje. K čemu to celé vlastně je?

Hlavním smyslem projekce je ochrana sebehodnoty. Ve chvíli, kdy v emočním varu označí jeden toho druhého za nezodpovědného, uleví se mu. Jednoduše se zbaví toho, co mu nepatří. Navíc není zodpovědný za praktické dopady této cizí vlastnosti. Projekcí činí zodpovědného někoho jiného, a tím (ufff) je jeho sebehodnota v pořádku. On je v pořádku!

Takový příklad je jednoduchý, ale v realitě je rozpoznání projektivního procesu o dost složitější. Jeho identifikace je komplikována tím, že jde o interakci, tím pádem je obtížné určit, kdo to odstartoval a kdo je pouze v reakci. Je to jako odpovědět na otázku, zda bylo první vejce, nebo slepice.

Za zmínku stojí i to, že vylepšení ega se děje nejen přenášením nepřijatelných osobních vlastností, ale i obdivem k vlastnostem, které bychom si sami přáli mít. Nebo bychom chtěli, aby je měl náš protějšek.

Když ty nejsi ty

Nyní vás chci na příkladu manželů provést krok za krokem konkrétní logikou přenosového procesu. Projekce je dvojího typu: aktivní a reaktivní.

Manželka ve vyhrocených chvílích připomíná svému muži jeho matku. Ta si také všechno brala extrémně osobně a navíc jeho otci vyčítala, že je na všechno doma sama. Muž je proto velmi citlivý na to, když se něco podobného děje i u nich doma. Aktivně přenáší svůj obraz o matce na manželku. V jeho mysli je úplně stejná jako jeho matka.

Ale nic není černobílé, a tak i on si některé věci bere velmi osobně, což je pro jeho ego nepřijatelné. Tím u něj proběhne reaktivní projekce: své odmítané já přenese na manželku.

Manželka to má podobně – reakce jejího manžela jí chronicky oživují vzpomínky na jejího neúčastného otce a ustaranou matku. Tím i ona přenáší svoji zkušenost s vlastním otcem en bloc. V pozadí je navíc fakt, že i ona je v mnoha situacích neúčastná (třeba ve výchově), což skutečně je pro její sebepojetí ustarané ženy nepřijatelné, a tak se toho musí zbavit.

Aby já zůstalo já

Lidé uvízlí ve víru vztahových projekcí cyklicky opakují totéž pořád dokola. Srovnat si, co mi patří, a co ne, otevírá cestu ze slepé uličky pro oba dva. Pro identifikaci aktivního a reaktivního přenosu potřebujeme projít následujícími kroky:

Položte si otázky pro rozpoznání aktivního přenosu:

• Co mě na druhém tak dráždí?
• Nepřipomíná mi to něco z mé minulosti?

Nyní opatrné otázky k reaktivnímu přenosu:

• Nemám náhodou tu pro mě tak dráždivou vlastnost někdy i já?
• Proč tolik obdivuji někoho, kdo je pro druhé nepřijatelný?

V ilustrativním příběhu manželů by proces identifikace mohl proběhnout tímto způsobem:

Manžela hrozně dráždí ženina vztahovačnost. S vědomím o existenci projekcí od svých automatických emocionálních reakcí poodstoupí a dá prostor zamyšlení, jak je na tom se vztahovačností on sám. Je něco, co se mě také hodně citlivě dotýká? Aha, je, a co? S čím to souvisí? A proč je pro mě tak těžké si to přiznat?

Pokud má komu, může se se svými myšlenkami někomu svěřit. Přece jenom citlivě nezaujatý pohled napoví mnohem víc. Možnost vidět tutéž věc z jiného úhlu je cesta ze smyčky.

Až se později muž dostane do nového kola stejně se opakujících konfliktů, po jeho skončení se mu jistě objeví nové „aha“. V dalším kole se proto „aha“ může dostavit už i v průběhu, a tím nemusí vzájemná projekce eskalovat. Navíc žena jistě časem zbystří, že se něco děje jinak. To ovlivní její reakce a je pravděpodobné, že se z původního emoční tsunami stane postupně moře s občasnými malými, nijak zvlášť frustrujícími vlnkami. Alespoň na této konkrétní pláži.

Co se tak zásadního stalo jinak? Já zůstalo já.