Zklamání z terapie

„A neuvažoval jsi o psychoterapii?“ nabízím po delším rozhovoru kamarádovi, který mi píše a svěřuje se s trápením ohledně sebepřijetí a sebelásky. „Já to zkoušel,“ píše on. „Špaaaatná zkušenost. Fakt špatná.“

Bohužel není v mém okolí sám, kdo vyzkoušel psychoterapii a spálil se. Jeden známý odchodil asi deset hodin, než mu došlo, že terapeutovi na něm vůbec nezáleží. Jiný se od začátku cítil hodnocený a nepochopený. Ale znám i příběh o terapeutovi, který své klientce vyčetl, že přišla s moc hlubokým výstřihem a že ho to ruší v soustředění.

Na prvním setkání nic nevyřešíte, svůj pocit ale berte vážně

Je naprosto normální, že na prvním sezení se s terapeutem jen seznámíte a nic se takzvaně „nevyřeší“. Po prvním sezení máte k dispozici svůj celkový pocit ze vzájemného kontaktu, ale je spíš výjimkou, že byste hned mohli vidět nějaké změny. Efektivita terapie půjde posoudit třeba až po pěti nebo deseti sezeních, některé změny potřebují měsíce.

Ten zmíněný pocit z kontaktu je ale velmi důležitý a stojí za to mu popřát sluchu. Důvodů, proč se lidi u terapeuta spálí, může být víc. Nejčastější jsou tyto:

Nesedli jste si jako člověk s člověkem. Nezafungovala vzájemná chemie a sympatie. To je v pořádku a není to ničí vina. Není vaše povinnost rozumět si s každým člověkem na planetě.

To, co zrovna potřebujete, si říká o jiný druh pomoci než psychoterapii. Pokud si třeba primárně potřebujete stanovit cíle do budoucna a najít strategie pro jejich dosažení, může pro vás být přínosnější koučink. Pokud potřebujete poradit, třeba ohledně svých dětí nebo jiných lidí v okolí, více užitku byste mohli získat z psychologického poradenství.

Narazili jste na někoho, kdo svou práci nedělá nejlíp. Naštěstí existuje relativně dost pojistek, které by měly zabránit tomu, aby psychoterapeutickou praxi dělal špatný člověk – tedy aspoň tehdy, pokud jste si vybrali někoho s psychoterapeutickým výcvikem. Ale přesto se to může stát. Česká legislativa nestanoví jasně, kdo může a nemůže vykonávat terapii například jako živnost; existenci psychoterapie momentálně český zákon uznává pouze v kontextu zdravotnictví. A i přes všechny pojistky se prostě může stát, že narazíte na někoho, kdo ve své práci selhává.

Jenže co když si nejste jistí? Podle čeho se rozhodnout, jestli v terapii setrvat, nebo neztrácet čas a hledat někoho jiného?

Špatný první dojem? Jděte jinam

Pokud odcházíte z prvního sezení s vyloženě špatným pocitem, je to nejspíš jasné. Nenuťte se do pokračování v terapii třeba tehdy, pokud

• máte pocit, že vám terapeut nerozumí nebo se vám nesnaží rozumět,
• se cítíte hodnoceni nebo odmítnuti,
• vám připadá, že jste narazili na terapeuta, který má co dělat sám se sebou,
• máte pocit, že dokonce zneužil vaši důvěru.

Stoprocentně si nenechte líbit, pokud se vám zdá, že terapeut jedná vyloženě neeticky. To se naštěstí stává velmi zřídka, ale dojít k tomu může – a třeba v kruzích různých alternativních terapeutů nejspíš o kousek častěji. Odejděte středem třeba tehdy, pokud

• cítíte, že vás terapeut zkouší využít pro svoje vlastní cíle; například vám nabízí ke koupi nějaké svoje produkty nebo po vás chce referenci na své stránky,
• terapeut překračuje profesní hranice, zve vás třeba na schůzku nebo má na vaši adresu poznámky se skrytým nebo zjevným sexuálním obsahem,
• chce po vás jakékoliv předem nedohodnuté odměny navíc.

Co by terapeut určitě měl a neměl dělat, se detailně dozvíte v etickém kodexu, ke kterému se psychoterapeuti hlásí.

Pokud jste v terapii zažili nějakou nepříjemnost podobnou těm výše popsaným, nebo jiný prohřešek vůči etickému kodexu, můžete se obrátit na profesní orgány, které v České republice podobné situace řeší. Jednou z nich je Odborná rada České asociace pro psychoterapii; organizace ČAP sdružuje terapeuty a terapeutky i v rámci sociálních služeb nebo soukromé praxe. Pokud jste prohřešek zaznamenali u klinického psychologa, vaše podněty bude řešit Etická komise Asociace klinických psychologů.

Když ještě nevíte, dejte tomu pět sezení

První sezení proběhlo v pořádku, s terapeutem si celkem rozumíte, jen si pořád nejste jisti, jestli do toho jít a jestli vám to bude k užitku. V tom případě tomu dejte třeba pět sezení. S tím, že pokud se vaše pocity z terapie vyjasní třeba po druhém nebo třetím setkání, rozhodnutí můžete vždycky přehodnotit; pět sezení je ale docela dobrá meta na to, aby se stačilo vůbec něco udát a abyste si ujasnili, jestli je pro vás setkávání přínosné.

Abyste zvýšili šance na úspěch terapie na maximum, můžete pro to i vy sami leccos udělat:

• Buďte maximálně upřímní a otevření. Navzdory častým představám psychoterapeuti nedokážou číst myšlenky. Neumí z vás nic „prostě dostat“, nebudou vás manipulovat (tedy ti slušní) k tomu, abyste jim řekli o tématu, o kterém sami nechcete mluvit. A žádný terapeut vám dost dobře nemůže pomoci s ničím, o čem jste mu neřekli. Čím víc terapii dáte, tím víc z ní můžete získat.
• Když vám něco nesedí na terapii nebo způsobu, jakým s vámi terapeut jedná, řekněte mu to. Je v pořádku říct, že vám v kontaktu něco chybí (nebo přebývá) nebo že se zrovna teď necítíte pochopení. I podle reakce poznáte kvalitu terapeuta.

Někteří terapeuti a terapeutky mluví o určitém přelomu zhruba kolem desátého sezení. Kratší terapie tam končívají – na plno témat to stačí. Jindy se pak terapie překlápí do delších, několikaměsíčních i několikaletých spoluprací, během kterých lidé často vyřeší úplně jiná témata, než s jakými na začátku přišli.

Když obcházíte různé terapeuty a žádný vám nesedí

Máte už víc špatných zkušeností? Pak možná stojí za to si položit tyhle otázky:

Vybíráte si terapeuty nebo terapeutky s dokončeným psychoterapeutickým výcvikem, kteří pracují pod supervizí? Toto byste se měli dozvědět z webové prezentace svého terapeuta. Vyhněte se těm, kteří slibují rychlá řešení, okamžitou úlevu a doživotní pohodu, i kdyby měli na webu plno dobrých referencí (tím spíš vyberte někoho jiného).

Nevzdáváte to moc brzo? Trápení, které v sobě nosíte třicet let, se prostě nevyřeší za tři měsíce. Někdy lidé obchází terapeuty, ale žádnému vlastně nedají moc šanci, aby se dostal k „jádru pudla“, a po pár setkáních, kdy se nic neděje, ztratí trpělivost – a tak je jejich téma trochu jako koláč postupně nakousaný z různých stran.

Neopakuje se vám v terapii to, co zažíváte v životě? Pokud vás třeba trápí to, že odcházíte ze vztahů nebo se vám rozpadají, pokud k sobě nepouštíte druhé lidi nebo se v každém časem zklamete, není možné, že s terapeuty zažíváte něco podobného? Pak je možné, že takové situace sami nějak nevědomky utváříte. Ostatně terapie je takový malý mikrokosmos, ve kterém se často opakuje to, co žijete jinde. To je vlastně skvělé, protože jakmile to uvidíte a s terapeutem pojmenujete, je možné v bezpečném prostředí přijít na to, jak a proč se to děje, a tím pádem zvýšit šance, že to v budoucnu bude jinak.

Nelámejte hůl nad terapií jako takovou

Psychoterapie stoprocentně není jediné řešení lidských duševních trápení. Mnohdy stejnou službu udělá dobré přátelství, blízký partnerský vztah nebo objevení nové záliby, ve které se cítíte naplnění a svobodní – tanec, jízda na koni, potápění. Přesto jde o efektivní způsob, jak se sebou pracovat, a mnoho lidí díky terapii dokázalo udělat ve svých životech velké změny.

Bylo by tedy škoda zanevřít na celou psychoterapii kvůli jedné špatné zkušenosti (nebo i dvou nijakých). Ostatně i zubaře, zedníka nebo finančního poradce často chvíli hledáte, než narazíte na nějakého, který vám vyhovuje. Co uděláte s instalatérem nebo s právníkem, když s jeho službami nejste spokojeni? Vyměníte ho.

V terapii jste ještě mnohem zranitelnější než u zubaře. Pravda, v současné situaci má mnoho profesionálů plné kapacity nebo čekací lhůty; přesto ale i k vybranému odborníkovi můžete přistoupit podobně cynicky: když vám nesedne, prostě ho vyměnit.