Živoucí tělo

Podle profesora fenomenologie Tomase Fuchse je přirozené, že tělo nevstupuje do vědomí neustále. Někdy je vnímáme jako objekt v prostoru, například když se musíme nacpat do narvané tramvaje a hledáme skulinu, kam se to naše tělo vejde. V modalitě těla jako objektu jsme ale i tehdy, když se pozorujeme v zrcadle, fotíme na Instagram, ptáme se druhých, jestli jsme přibrali, jestli nám něco sluší a podobně.

Jindy tělo cítíme subjektivně, jako když se na nás v tramvaji navalí několik dalších pasažérů a v nás začne stoupat úzkost z nedostatku osobního prostoru a z nevyžádaného kontaktu. Tehdy tělo zažíváme jako cítící. Dostáváme od něj důležité signály a na jejich základě se můžeme rozhodnout k akci – například na příští zastávce vystoupit a raději se kousek projít.

Mentální zdraví lze touto optikou vnímat jako schopnost flexibilně a plynule mezi oběma modalitami přecházet. Pak můžeme říci, že jsme zdravě situováni ve světě. Proč je to důležité?

Mezi vnitřním a vnějším

Tělo totiž funguje jako médium, které nabíjí každou prožívanou situaci emočním nábojem. Rezonuje s prostředím, v kterém se v této chvíli nacházíme, a přizpůsobuje se mu. Na druhou stranu nás tato rezonance uvádí do pohybu a vzbuzuje emoční ladění. Proto podle Fuchse platí, že pokud chceme efektivně regulovat své emoce, je nutné dávat pozornost tomu, co v těle zažíváme právě teď a tady, protože bez toho si nemůžeme být vědomi, co emočně cítíme.

Někteří neurovědci dokonce tvrdí, že schopnost cítit tělo zevnitř, takzvaná interocepce, je šestým a nejdůležitějším smyslem. Co se děje s naším vnitřním tělesným prostředím, jak dýcháme, co cítíme v břiše nebo ve svalech, to vše je předmětem interoceptivního vnímání. Jestliže svou pozornost věnujeme převážně svému vnějšímu vzhledu a dojmu, který na okolí děláme, interoceptivní vnímání je oslabeno. Bez schopnosti rozeznávat, co se děje v našem těle, však nejsme schopni se emočně ukotvovat.

Není to pouze naše chyba. Každodenní bytí ve společnosti se zaměřuje na jiné úrovně reality. Zatímco naše živoucí tělo sedí hodiny staticky u počítače, mysl brouzdá po mailech, internetu a sociálních médiích. Mezi přetaženou aktivitou mysli a statického těla vzniká rozkol. Tyto dva aspekty pak těžko navracíme do harmonie či jednoty. Co bude, až se tohle druzí dozvědí, co na to řeknou, jak budu reagovat… Podobné myšlenky se věnují čistě abstraktním problémům a často vedou až k jakémusi „vyvtělení“. Tělo cítí teď, myšlení ruminuje o minulosti a obává se budoucnosti. Jedou tak po úplně jiné koleji.

Probuzení těla

Neurovědec Bessel Van Der Kolk ve své knize Tělo sčítá rány vysvětluje, že jakýkoliv bolestný nebo překvapivý zážitek, který jsme dostatečně nezpracovali a vědomě nevnímali, se propisuje do paměti našeho těla. To se může aktivovat a uvést do stresu pokaždé, jakmile například uslyšíme štěkání psa, protože kdysi v minulosti jsme zažili nepříjemnou situaci pokousání. Tělo se v takové situaci cítí ohrožené, stáhne se. Někdy se nevědomky vyhýbáme tomu své tělo cítit, protože zároveň s tím otevřeme náročné události z naší minulosti.

Takže dříve, než se začneme do těla vracet, je třeba vědět, že to může být občas náročné. Zároveň ale cesta k hlubšímu pocitu spokojenosti vede skrze setkávání se s těmito pocity v těle. Van Der Kolk mimo jiné poukazuje na to, že jóga a vědomý pohyb jsou velmi efektivními nástroji, jak pracovat s posttraumatickým stresovým syndromem. Jak se navrátit z instagramového objektu zpátky k sobě v cítícím těle? Jednu z cest jsem vyzkoušela.

Během svého výzkumného pobytu v Izraeli jsem pravidelně chodila na hodiny tance Gaga a všimla jsem si, že většina účastníků odcházela v euforii s rozesmátými obličeji. Kde jsme se normálně vyhýbali kontaktu pohledem, najednou docházelo k setkání, k blízkosti. Tímto fenoménem jsem byla fascinovaná a začala se ptát: Co cítíte v těle, když tančíte? Co cítíte v emocích? Co se děje ve vašich myšlenkách?

Gaga je pohybový jazyk vytvořený izraelským choreografem Ohadem Naharinem. Ten jako tanečník utrpěl zranění a hledal způsob, jak se vrátit zpátky do formy. Během svého osobního hledání experimentoval, snažil se komplexně a zároveň hravě rozpohybovat každou část těla.

Hodiny mají podobný model: účastníci jsou rozestoupení v kruhu a uprostřed tančí učitel, který dává různé instrukce. Ty mohou být jednoduché, jako například hýbejte lopatkami do všech možných úhlů a prozkoumávejte, co tam cítíte. Jiné jsou více metaforické, navozují určitý přístup k cítění, jako například instrukce všechno v těle pusťte, odevzdejte se proudu energie v těle anebo tančete jako chobotnice.

Filozofie tohoto tance je zkrátka postavená na vědomém prozkoumávání těla a zkušenosti. Mnozí účastníci během kurzu sdíleli, že pravidelná návštěva hodin u nich odstartovala či inspirovala významné změny v životě. Někteří nebyli na pohyb zvyklí, takže se už jen tímto jednoduchým aktem dostávali do ohromných pocitů štěstí. Další bez ohledu na věk a taneční zkušenosti sdíleli, že tento nespoutaný tanec v nich vzbuzoval silně pozitivní až extatické počitky svobody, které je následně motivovaly přijít znovu a znovu.

Cesta dovnitř

Někteří účastníci byli schopni tento průzkum těla vzít ještě hlouběji. Jakmile se totiž tělo začne všude možně hýbat, rozhýbají se i všechny ty zapomenuté příběhy, emoce a traumata. Chtějí být integrovány a tím uzdraveny. Pár účastníků v setkání s něčím, co potlačili a chtěli zapomenout, sklouzlo do starých kolejí a znovu zapomněli, utekli, vyhnuli se tomu, co se hlásilo o pozornost.

Naopak jiní z probuzené radosti, že se konečně hýbou, pocítili dost odvahy prozkoumat tyto nepříjemné pocity hlouběji. Co se tam skrývá? Co tělo cítí? Jaká to je zkušenost? V našich rozhovorech se ukázalo, že ti, kdo se zkušeností těla vědomě zůstali, ať už byla extatická, nebo smutná, těžká, náročná, v sobě dokázali kultivovat přístup neulpívání. Bez ohledu na to, jaké emoční ladění nebo význam jejich aktuálně prožívaná zkušenost měla, zůstávali s ní. I když také někdy sklouzli do autopilota, na moment si zase vzpomněli, zůstali přítomní, pozorovali a cítili.

U těchto několika jednotlivců, kteří v sobě byli schopni kultivovat popsaný neulpívající přístup, jsem pozorovala, že jim Gaga umožnila nahlédnout mnohost motivů a identit, které v sobě obsahují. Uvědomili si tuto svou vnitřní bohatost a v tanci ji přijali. Tím u nich začaly mizet dichotomie typu jsem buď pracovitý, nebo líný, hodný, nebo zlý… Mohly existovat dohromady. Začali v sobě objevovat potenciál pro všechny tyhle stránky v různých situacích a okolnostech. A učili se je flexibilně využívat s ohledem na konkrétní situaci.

Když si byli vědomi neustálé proměny svého těla, najednou začali nahlížet, že i jejich zkušenost či situace samotné se plynule mění. Abstraktní formule, že nic není stálé, začala mít tělesnou zkušeností naplněný obsah. Buddhismus po staletí učí, že bytostně proměnlivému charakteru reality můžeme porozumět jen skrze tělo. Nemusíme hodiny sedět v lotosu a pozorovat, co se děje uvnitř. Můžeme tančit. Skrze uvádění těla do pohybu se postupně začne hýbat i naše mysl.

A právě to, že jsme pohybu dovolili, aby se přirozeně odvíjel, aby všechny motivy v nás koexistovaly, zároveň dalo prostor pro vstup něčeho nového do našeho vědomí. Jak poznamenala jedna účastnice, skrze tanec se něco, co bylo zteřelé a umrtvené, znovu probudilo k životu. A tak bychom spolu s českým fenomenologem Janem Patočkou mohli říci, že duše je pohyb, a tudíž je živoucí, nakolik se hýbe.