Životní outsider

Je mi 53 let. Byla jsem třetí dítě v rodině, narodila jsem se s vrozenou rozštěpovou vadou obličeje a rok jsem byla v kojeneckém ústavu. Můj otec mne nechtěl, ale mamka si mne uhájila. Můj status v rodině byl outsider. Otec mne spíše trpěl a já chtěla, aby mne měl taky rád.

Roky moje sebevědomí srážely nekonečné posměchy a ústrky spolužáků a trvalo to i v dospívání a dospělosti. Pro kolektiv jsem byla vždy vzduch – i v nemocnici, ve které jsem kvůli mnohačetným plastickým operacím trávila mnohé měsíce až do dospělosti. I tam jsem byla často sama.

Samota, úzkost, strach

V páté třídě jsem si začala trhat vlasy a to trvalo několik let. V patnácti jsem začala popíjet a stala se za pár let závislou na alkoholu. Alkohol skryl trauma mého znásilnění v 17 letech, úzkosti, strachu z lidí a jejich odsudků, dodával mi odvahu jednat. S občasnými recidivami abstinuji dosud.

V 19 letech jsem se vdala a měla rok po sobě dvě děti. Manžel mne psychicky i fyzicky napadal a znásilnil. Rozvedli jsme se kvůli jeho nadměrnému pití a stále vzrůstající agresivitě a psychickému ponižování. Zůstala jsem sama s dětmi a nastal denní boj o přežití. Pak pokus o sebevraždu a léčebna.

Deset let po rozvodu jsme se s bývalým mužem na krátký čas sblížili a narodila se třetí dcera. Tento vztah se definitivně rozpadl, protože se všechno vrátilo do starých kolejí s ještě horšími důsledky. Chovala jsem se a reagovala jako většina žen, které uvěřily, že zájem muže o děti je skutečný. Chtěla jsem mu odpustit, věřila jsem, že se všechno změní. A samota byla zlá.

Přednáška 19. listopadu 2024