Životní náraz

Zažíváme malé krize na každodenní bázi, ale také ty velké, životní. Právě ony mohou mít hluboký transformační a katarzní účinek, pokud jim to dovolíme. Těžká diagnóza nebo úraz, smrt blízkého člověka, dopravní nehoda, přepadení, znásilnění nebo přírodní katastrofa. Takové události nás hluboce zasáhnou a my se dotkneme našeho dna. Kromě smutku, zoufalství a vzteku v nás vyvolávají také pocity bezmoci a ztráty kontroly.

Bývají to situace, se kterými mnohdy nemůžeme nic udělat. Není v naší moci je jakkoliv změnit, je to mimo sféru našeho vlivu. Jsou dané, už se staly. Můžeme mít okolo sebe skvělou podporu blízkých, kteří nás podrží, podpoří a nenechají nás zmítat se v těch nejhorších temnotách. V konečném důsledku je ale na nás, jak k celé situaci přistoupíme a jak jí projdeme.

Zda využijeme spíše destruktivní mechanismy vyrovnávání, nebo ty zdravé a vyživující. Což bývá enormně těžké, jelikož v těchto chvílích většinou nemáme sílu na to, abychom se mobilizovali. A ono to mnohdy ani není potřeba.

Průchod bolestí

Zkušenost s těžkou životní ranou bývá nepřenositelná. Je třeba si ji odžít na vlastní kůži, abychom z ní mohli něco vytěžit. Přes všechnu empatii a ochotu být nablízku lidem, kteří právě procházejí náročnou situací, ji nikdy nemůžeme prožít a zakusit totožně. Pokud se nás něco dotýká bezprostředně, pereme se s tím napřímo, „zážitek“ a zkušenost je pro nás zcela jedinečná. Vztahuje se k naší historii, momentálnímu rozpoložení, stavu dobití naší psychické baterie a vůbec našich vnitřních zdrojů. Proto jsou způsoby vyrovnávání se pro každého jiné, což je důležité respektovat.

Samotnému léčení a hojení rány paradoxně brání přílišné tlačení na pilu, „aby už bylo rychle dobře“. Je to zcela pochopitelné – nechceme zůstávat ve stavu, kdy se cítíme strašně. Naše psychika však potřebuje dostatek času, aby se dostala do svého normálu. Aby se v nás vše opět „poskládalo“ zpátky a my mohli začít zase fungovat. A tento normál bývá po těžkých událostech jiný, než býval před nimi. Je důležité dát si čas na to celou situací s pokorou projít.

Vybavuje se mi rčení netlač řeku, teče sama. V těchto chvílích se nám může zdát, že se proud řeky sotva hýbe, že voda v ní začíná být stojatá, bahnitá a zapáchající. Naše vnitřní pochody jsou však dynamické a psychika má seberegulující funkci. Být k sobě laskaví, vnímat své potřeby a dopřát si prostor pro jejich naplnění je to nejzdravější, co pro sebe můžeme v takových chvílích udělat. V krizích mohou být naše potřeby úplně jiné, než jsme zvyklí. Je důležité zaměřit se na to, co je pro nás hladivé a prospívá nám.

Krize mají jednu důležitou vlastnost – dovedou obnažovat, co je v našem životě opravdu důležité, a co ne. Navrací nás k tomu podstatnému. Obrysy toho všeho pomalu krystalizují, jak krizovým obdobím procházíme. Najednou jsou stále zřetelnější a jasnější. Vše se nám ukáže ve své ryzosti… a mnohdy to bohužel není hezký pohled.

Najednou víme, že tohle ve svém životě nepotřebujeme a nechceme, že je to tam navíc, zatěžuje nás to a vyčerpává. Mnohdy jdou tyto věci mentálně pustit zcela snadno. Může se jednat o nefunkční partnerský vztah, vysilující přátelství, práci, která pro nás najednou zcela ztratí smysl a důležitost, lpění na různých věcech od majetku přes prestiž či status až po uznání.

Existenciální krize

Irvin Yalom v knize Existenciální psychoterapie píše, že spustit existenciální dynamický konflikt a úzkost uvnitř nás může setkání s takzvanými základními záležitostmi, což jsou smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Bariéru před existenciální úzkostí, která by nás bez jejich působení mohla zcela zahltit, tvoří různé obranné mechanismy. Úzkost v různé míře propukne, pokud tyto bariéry selžou.

Jde o hluboké struktury naší existence, s nimiž se dostáváme do kontaktu v hraničních situacích. Často se objevují při setkání se smrtí, respektive s konečností života. Tato zkušenost nás hluboce zasáhne a zásadně se také dotkne tématu naší vlastní konečnosti a smrtelnosti. Časová omezenost naší existence nás pak vede k přemýšlení, zda žijeme v souladu se sebou, zda své bytí vyplňujeme kvalitně, smysluplně a zda nám jeho směr dává smysl.

Hraniční situací se přitom může stát v podstatě cokoliv, co se nás dotkne v hlubších vrstvách, zasáhne nás a spustí uvažování o tom, kam jdeme, proč a zda jdeme správně. Tyto otázky po smyslu a významu našeho života se mohou prohlubovat, až dojdou do fáze, kdy zažíváme existenciální krizi. Přítomné jsou stále, někdy ale nabývají na intenzitě. Život, jakým jsme dosud žili, nám najednou přestává dávat smysl, cítíme prázdno, nenaplnění, můžeme pociťovat naštvanost a vztek, ptáme se, jestli to je to, k čemu jsme dosud směřovali, a co opravdu ve svém životě chceme.

V konfrontaci se základními záležitostmi také často padá maska vytvořená falešným self. Jsme viděni ve své autentičnosti a zároveň tak vidíme a prožíváme sami sebe. Odložení této masky může vést k opravdovějšímu prožívání, k hlubšímu kontaktu se sebou, a tím i ke smysluplnějšímu životu. Najednou cítíme, že jsme v souladu se sebou, nikoli s představou o sobě, která mnohdy neladí s naším vnitřním nastavením.

Maska falešného já bývá vytvořena z představ, jací bychom měli být, co bychom měli dělat, jak bychom měli vypadat, vystupovat, žít a podobně. Živí se z vnějších potvrzení, nikdy však nemůže být dosycena, jelikož pod jejím vlivem nejednáme dle svého autentického já. Prožívaná krize může výrazně pomoci, abychom se odhodlali tuto masku odhodit.

Krizová období jsou enormně náročná, přesto jsou časově ohraničená. Netrvají věčně. Vnímavost a laskavost k sobě mohou být cennými pomocníky. Stejně jako přijetí skutečnosti, že vyrovnat se se zátěžovou situací vyžaduje svůj čas a že pokrok v tomto není lineární. Jsou horší a lepší dny, což je zcela přirozené a v ozdravném procesu dokonce žádoucí.