Životní moudrost

Chápu, že bez výzev to nejde. Navzdory věku udělám lotosový sed, postavím se na hlavu, běhám, jezdím na kole a inlajnech a docela si užívám pohled životem nazpět. Spousta věcí kdysi považovaná za katastrofu se na pestré mapě odžitého jeví jako šťastná výhybka. I většina setkání s dávnými láskami, které nade mnou ohrnuly nos, končí tajným mnutím dlaní, že osud byl tak milostivý a toho zchátralého chlápka nemám na krku.

Nicméně slovo „výzva“ mi stále způsobuje kopřivku. Přestože jsem za život čelila mnohým, radost jsem měla až po jejich zdárném překonání. Výzvy vnímám podobně, jako jsem v dětství brala mytí nádobí, kdy mě rodiče vytáhli od rozečtené knížky ke dřezu a ještě se dožadovali projevů nadšení. Už tehdy jsem se domnívala, že radost není nutná – důležité je nedržkovat, práci vykonat co nejlépe a jít si zase číst.

Během let jsem přišla na to, že bez výzev (a bez mytí nádobí) se život neobejde, ale čím víc budu prskat a brzdit patami, tím budou bolestnější. A naučila jsem se spoustu strategií, jak nenáviděná zemětřesení lépe zvládat. Mám ovšem špatnou zprávu pro vrstevníky (s výjimkou šťastných povah, které jako vzrušující životní lekci berou i tornádo): Začít se po šedesátce učit vyrovnávat s výzvami je jako plnit pytle s pískem ve chvíli, kdy máte v přízemí po kolena vody.

Dobrá zpráva pro mladší je, že základní čtyři pilíře vyššího věku, za které považuji zdraví, kvalitní vztahy, finanční zdroje a trochu pokory, mi stačilo začít budovat kolem čtyřicítky. Nesmíte si však do té doby zadělat na 80 kilo nadváhy, prohulené plíce, tvrdnoucí játra a čtyři exekuce. I pak se samozřejmě dá přehodit výhybka, jen je to trochu náročnější. Skláním se před každým, kdo ze životního dna vynesl nad hladinu inspiraci pro ostatní, ale já začínám šlapat vodu už ve chvíli, kdy mi vlna šplouchne do nosu.

Odhodit dětské scénáře

Negativní otisky dětství se dají jen obtížně zaretušovat, ale nedá se na něj vymlouvat donekonečna. To moje se odehrávalo v 60. až 80. letech, takže moc dobře vím, jak vypadá bezmoc, ať už tváří v tvář systému, nebo otcově choleričnosti. Od mládí dělám všechno pro to, abych se bezmoci vyhnula, a mým hlavním přikázáním je péče o zadní kolečka.

Občas si hraju s představou, co by se ze solidního genetického základu dalo vysochat bez politické i rodinné totality. Ale možná bych se úplně rozplizla a skončila špatně. Jestli jsem se totiž v dětství něčemu naučila, tak to byl tichý vzdor pod heslem Já vám ještě ukážu! S klasickým scénářem – nejdřív vztek, pláč a poraženectví a pak další výpad na prorážení zdi hlavou.

V jednadvaceti jsem vysvištěla do Prahy s trochou úspor, sebevědomím plže, rozjetou poruchou příjmu potravy, která se tehdy léčila pobídkou Tak přece nežer, úzkostí z každého rozhodnutí a snem o tom, že všechno vyřeší opravdová láska. A taky s naivní představou, že i ta je – jako všechno v mém životě – zásluhová. Takže když budu hodná, obětavá a tichá jako maminka (povahou jsem spíš vzteklý tatínek) a nevyberu si týpka, jako je otec, bude to paráda.

Bylo ledacos, každopádně mě překvapivě přešly všechny dosavadní zdravotní potíže a navzdory sýčkování gynekologů jsem na první pokus otěhotněla. Takže můj závěr z prvních dvou dekád zní: opustit hnízdo a letět. Možná blbě, ale po svém! A vyzout se z bot, které tlačí, protože spoustu bolestí si člověk nese v sobě, i když opustí místo, kde vznikly.

Pomoz a bude ti pomoženo

Jednou z věcí, kterou jsem si z původní rodiny odnesla, byl hypertrofovaný pocit zodpovědnosti. A také zbožné přání nezopakovat ve výchově dcery to, co jsem nesnášela. Zalehla jsem tedy do odborné literatury s takovou vášní, že jsem se jako řada životních frustrátů posléze vrhla do pomáhající profese.

Analytické myšlení, hypersenzitivní vnímavost, kreativita a vyjadřovací schopnosti ze mne udělaly oblíbenou vrbu. Ostatně, kdo jiný by měl rozumět trpícím než ten, kdo má z poháru hořkosti upito, a dokonce se naučil pár triků, jak si poté spravit chuť?

Do toho přišla euforie roku 1989 a všechny zabetonované směry se najednou otevřely. Dekáda mezi třicítkou a čtyřicítkou je nepřekonaným vrcholem mého života. Pracovala jsem na částečný úvazek na lince důvěry, ilustrovala knížky a časopisy, potkala ty nejinspirativnější lidi, nasávala kvanta vzrušujících informací, pracovala na sebepoznávání a na své kondici, protože i v tom byli kolegové vzorem.

Dokonce mi pomohli překonat fobii z řízení auta. Složení řidičských zkoušek v 36 letech považuju za jeden z největších zázraků a zdroj mnoha změn v životě. V té době jsem konečně začala řídit i svůj život. A všem mohu doporučit, pokud mají z něčeho vítr, ať to zkusí překonat co nejdříve. Ten pocit je k nezaplacení.

A jedeme dál

Na konci devadesátek přituhlo a příběhy na lince potemněly natolik, že na ně dobré slovo nestačilo. Dcera vyrostla a bylo potřeba víc vydělávat. Další výzvou po řidičáku byl nástup do médií. Bez zkušeností, bez vzdělání a hlavně s pocitem naivní ovečky, která sice uměla mluvit se sebevrahy, ale přišla z pečujícího prostředí laskavých kolegů do prvního opravdového zaměstnání s termíny, tlaky, ambicemi a intrikami.

Zapřáhla jsem se do pluhu, s občasnými pokusy se splašit jsem ho táhla deset let a šetřila jako divá na prosluněnou představu o životě 50+. Jako k mysu Dobré naděje jsem se brodila ke snům, jak dcera dostuduje, já zvolním, vrátím se na volnou nohu, budu bydlet na vsi v domku po rodičích, malovat a psát to, co mě bude bavit.

Desetiletí stresu jsem čelila intenzivním sportem, což považuju za základ přežití. Každé ráno studená sprcha, půlhodina jógy a v létě jsem po práci v sedm večer do tmy najela až 40 kilometrů na kole nebo aspoň poloviční vzdálenost na inlajnech.

Životní výzvy se totiž v kondici a zdraví zvládají mnohem lépe, než když člověk kmitá z jedné ordinace do druhé a z každé odchází s taškou léků. Myslím, že bez usilovné sportovní relaxace bych jako potomek generací kardiaků byla minimálně po jednom infarktu či mrtvici, a navíc bych nemohla dědit oblečení po dceři.

Všechno je jinak

Dcera opravdu dostudovala, já odešla na volnou nohu, ale místo zvolnění jsem přidala péči o mimopražské rodiče. Ještě větší stres než kombinace práce, dojíždění a cest po doktorech a nemocnicích byl návrat do rodinných scénářů. To, co se dalo jednou za měsíc o víkendu vydržet, se ve větší míře stalo torturou a všechny pokusy o nastavení hranic končily hádkami a citovým vydíráním.

Je zajímavé, že spoustu věcí jde odpustit, ale ne zapomenout. Jakmile se člověk octne ve starých vibracích, jsou mu léta výcviků, psychoanalýz a sebezpytu k ničemu. Tedy aspoň mně. A tady opravdu žádnou radu ani inspiraci nemám. Snad jen podobnou jako u mytí nádobí. Prostě přijmout, neřešit a dělat si svoje; pro háespéčko je to snazší říct než udělat.

Vedle psychologické literatury zkouším mindfulness a meditace a pokračuju se sportem a usilovnou péčí o tělo i o duši. Ptám se, proč doktoři uzdravují těla starých lidí, když pobyt v nemocnici (aspoň v řadě těch, s nimiž mám po návštěvách rodičů zkušenost) ničí jejich důstojnost a dává jim najevo, jak jsou otravní a zbyteční. Přemýšlím o síle svého vzdoru a o tom, zda mám šanci něco z toho změnit, než se sama proměním v objekt, u nějž se řeší jen teplota, hodnota zánětu, množství tekutin vyloučených vývodem a stav stolice v plenách.

Opravdu náročná dekáda, kdy musím pořád hlídat, kde je můj střed, co dělá moje duše a jak její stav ovlivňuje tělo, a držet se každého paprsku slunce a záchvěvu radosti. Naštěstí jich není málo – pořád mám hezké vztahy s dcerou a kamarády, koníčky, úspěchy, zdraví, radost z každého pozdravu slunci…

Navíc kolem sebe vidím radostné příklady raného podzimu života s cestováním, nadšeným hlídáním vnoučat, sportem, tancem a zábavami. Takovou budoucnost se snažím si malovat a držet se v kondici, aby (až jednou nastane) trvala co nejdéle. A temnotou proplouvat se zvídavými dotazy, co pro mě má za zprávy. Je možné, že za deset let to už budu vědět a dívat se na současnost se stejným nadhledem a pochopením jako na dávné milostné karamboly.

Ale kdybych měla ze svého života vypíchnout největší chybu, tak je to paradoxně právě ten vzdor, který mi zatím pomáhal všechno zvládnout. Jenže – možná bych to zvládla mnohem příjemněji pro sebe a pro okolí i bez něj. Zatím to zkouším a dám vědět…

Na co jsem v životě přišla? Na nic, co by se obecně nevědělo:

• I když si člověk přijde jako úplný mimozemšťan, neměl by se rozpakovat požádat o pomoc.
• Hypersenzitivita není porucha ani nemoc, ale může nemoc způsobit.
• Život každému nakládá jen tolik, kolik unese. Nemá cenu se srovnávat.
• Co se má stát, se vždycky stane, a naopak: nemá cenu tlačit řeku, teče sama.
• Na co se zaměřujeme, to roste.
• Když je nejhůř, vždycky se odněkud vynoří pomocná ruka – a pokud ne, ještě není nejhůř.
• Lidé, kteří z naší blízkosti odešli, do ní nepatřili a je zbytečné je zkoušet tahat zpátky.
• Velkou roli hraje disciplína a dodržování rituálů.
• Čím víc se člověk staví na zadní, tím je situace náročnější.

Sebepoznání je velké dobrodružství a jako každé dobrodružství má své náročné chvíle. A o sebelásce se dá krásně mluvit, ale vykřesat ji z člověka naučeného odmalička, že ocenění zaslouží jen stoprocentní výkon, je náročné. Ale neměli bychom to vzdávat.