Životní bezvětří

Jako by vás zatížil těžký balvan s ještě tíživější otázkou: Má vůbec smysl snažit se uzdravit? Má cenu za něco bojovat? Jak to všichni ostatní dělají, že jim to jde? Podobné otázky si přehrává v mysli mnoho lidí. Mnoho klientů mi vyjádřilo svoji obavu: „Aneto, myslíte, že to jde? Myslíte, že se může vůbec něco změnit? Můžu to mít někdy jinak? Vy tomu opravdu věříte?“ Věřím, neochvějně.

Vybavuje se mi příběh jednoho muže, říkejme mu třeba Eliáš. V době, kdy jsme se potkali, překročil čtyřicítku a trápila ho zvláštní samota. Ačkoliv fyzicky kolem sebe měl plno lidí, včetně rodičů a sestry, nedokázal s nimi být v opravdovém kontaktu. Eliáš měl partnerku, která toužila po dítěti s ním. Chtěla jejich vztah posunout dál. On ale nevěděl, zda má právě tohle teď přijít.

Obklopený rodinou i několika přáteli se často cítil osamocený a ztracený. Ve skutečnosti k sobě velmi nerad pouštěl druhé blízko. Povídat o pocitech ho nikdy nikdo neučil – na kluka se to nesluší. Já to nechápu. Co dělám špatně? Jako bych nežil. Jako by to nebylo doopravdy. Jako bych vlastně nevěděl, co a jak chci. A co když to nikdy nebudu vědět? Já to prostě v sobě takhle nemám, nikdy jsem to neměl. Dělal jsem prostě to, co se po mně chtělo… asi. Já vlastně nevím.

Eliáš vzpomíná, jak mu školu vybral otec: Tohle pro tebe beztak bude nejlepší, říkal mi. Vždycky ti dokážu pomoci, protože to znám. Tak jsem se zapsal na technický obor. Dělal jsem, co šlo, stejně jsem ve třeťáku skončil. Od té doby jako bych viděl v očích otce jen zklamání. A má pravdu. Jsem zklamáním pro všechny, i pro sebe.

Moje matka by pro mě udělala všechno na světě. Ale já z ní mám někdy pocit, jako by byla had, který se kolem mě ovíjí. Někdy nemůžu ani dýchat. Pořád mě kontroluje, i když je mi čtyřicet. Vím, že mě má ráda, ale je pro mě těžké mít ji stále nad sebou. Nepochopila by to. Pořád mi říká, co mám dělat, a já z toho mám v hlavě zmatek. Chtěl bych si vybrat sám svoji cestu, ale to prostě nejde, když do vás pořád někdo vkládá své názory.

Přítelkyně? Vlastně mám pocit, že jsme spolu spíš ze zvyku. Je to dlouhá historie. Zná mě, já znám ji. Ale nemiluju ji. Ani nevím, jestli jsem někdy někoho miloval. Vím, že to ví. Někdy mám pocit, že jsme spíš spolubydlící. Občas hádky, jindy se prostě respektujeme. Ona chce děti. A já nevím… Já prostě nevím nic. Přijdu si ztracený úplně ve všem.

Ztracení v životě

Eliáš zkrátka neví. Neví, co má dělat. Jen ví, že to, co právě žije, je mu nějak cizí. Jako by byl odtržený, odpojený od ostatních. Jako by byl ztracenou loďkou v moři a neměl žádný směr. Jako by se komíhal ze strany na stranu a nechal se unášet proměnlivým větrem nebo jinými loďkami. Všichni kolem mě vypadají, že vědí, co dělají. Mají sny a cíle. Vypadají šťastně, spokojeně se svým životem. Ani nevím, kdy jsem byl naposledy šťastný já. Já to prostě fakt nevím!

Možná to někdy máte podobně jako Eliáš. Hledáte se. Hledáte směr, smysl, štěstí. Hledáte odpověď na otázky, které čas od času dolehnou skoro na každého. Psychiatr a spisovatel Irvin Yalom říká, že ztráta smyslu života, životního směru, je všudypřítomná. „Zjišťuji, že doslova každý pacient, se kterým jsem pracoval, buď sám od sebe vyjadřoval obavy ze ztráty smyslu ve svém životě, nebo na mé otázky na toto téma pohotově zareagoval.“

Jako bychom se toho svým způsobem dotýkali všichni. Se smyslem pak povětšinou přichází i radost, štěstí, plnohodnotné prožívání života. Přichází pocit, že to, co děláme, má nějaký význam, přínos, hodnotu. Máme směr, i kdybychom neměli cíl. S tím ruku v ruce většinou přichází klid, naplnění, sounáležitost s druhými, blízkost, propojenost.

Na druhé straně, pokud nám chybí v životě smysl, většinou na nás doléhá pocit zmaru. Vždyť to, co dělám, co žiju, vlastně nemá vůbec cenu. A možná nemá ani cenu hledat, snažit se. Nebo cokoliv měnit. Můžeme cítit nedostatek energie, náboje či životní síly. Můžeme být odtržení sami od sebe. Vláčeni každodenními událostmi a po celém dni unavení, jako bychom kutali doly. Zároveň nás ale v hlavě pálí myšlenka, že neděláme nic, co by pro nás či pro okolí bylo hodnotné, významné, přínosné či smysluplné.

Pokud se nacházíme v podobném rozpoložení, může nás válcovat rezignovanost, odevzdanost, nechuť cokoliv začít nebo měnit. Já si ale myslím, že v každém z nás trochu té bojovnosti přece jen je. V Eliášovi rozhodně byla, poněvadž přišel a povídal. Ačkoliv povídal o tom, že o sobě pochybuje, že se cítí ztracený, nemá žádný směr. A že vlastně ani neví, o co se teď snaží: Mluvením se přece nic nezmění… Ve skutečnosti v době našeho setkání ušel už dlouhou vnitřní cestu. Navenek se mu „nic nedělo“, přesto uvnitř probíhalo něco velmi vážného.

Život bez mapy

Irvin Yalom v knize Existenciální psychoterapie píše: „Utvářet sebe a svůj svět a být za to zodpovědný, stejně jako si svou zodpovědnost uvědomovat, je velmi děsivý poznatek. Uvažme jeho důsledky. Nic ve světě nemá jiný význam než ten, který člověk sám vytvořil. Když člověk zakusí existenci tímto způsobem, zatočí se mu hlava. Nic není tak, jak se zdálo být. Vskutku, nezakořeněnost je běžně užívaný pojem pro subjektivní prožitek odpovědnosti.“

To, co se na Eliáše v jeho mysli navalilo, není vůbec nic lehkého ani samozřejmého. Jen si to představme. Ono uvědomění: Vždyť já vůbec nevím, co se svým životem mám dělat! Prvním krokem, který můžeme vůči sobě udělat, je začít poznávat sebe a svůj život. Nezavírat před tím oči. Nemávnout rukou: Přece žiju tak nějak normálně. Pokud je z takového života člověk subjektivně nešťastný, pokud se v něm cítí odtržený, ztracený, demotivovaný, má to velkou váhu.

Eliáš si ve svém příběhu začal uvědomovat, že jeho život byl a vlastně stále ještě je řízen tím, co se od něj čekalo. Nebyl nikdy zvyklý hledat odpovědi v sobě, hledat svoji cestu. Možná to bylo snazší, rodiče na tom trvali… Eliáš se dostal někam, kde nejspíše měl být. Měl pocit, že svůj život nedokáže změnit. Přitom už ale řadu změn udělal. Dnešní Eliáš není stejným člověkem, jakým byl včera. To by takto vůbec nepřemýšlel.

Někdy čekáme velké věci. Radikální řezy. Výpovědi, rozchody, hádky s těmi, se kterými jsme se hádali v duchu desítky let. Ale možná, že protentokrát se nemusí odehrát nic dramatického. Možná je to krůček k sobě. K jinému pohledu na věc. Možná uděláme objev něčeho uvnitř, vůči čemu jsme dlouhou dobu zavírali oči.

Eliáš si začal čím dál tím víc uvědomovat, jak dlouho mu bylo říkáno, co je vlastně správně. Jak dlouho hledal odpovědi u druhých lidí. Dostal úkol: zkusit objevit, co má vlastně rád. To je přece hezký úkol. Co nás vlastně těší? Kdy jsme spokojení? Kdy cítíme naplnění? Kdy je nám dobře? Kdy zatajíme dech, poněvadž cítíme, že teď se děje něco dobrého?

Možná jste si na podobné otázky už dlouhou dobu neodpovídali. Pokud vás článek oslovil, asi též cítíte, že byste potřebovali trochu té smysluplnosti do svého života nalít. Možná potřebujete cítit nějakou naději a smysl, kousek životního štěstí a spokojenosti. Pocítit čerstvý vítr, protože už dlouho žijete v zajetém koloběhu, který člověka ubíjí.

Profesor psychologie Salvatore Maddi zmiňuje, že jedna z reakcí na ztrátu smyslu je „vegetování“. Přežívám. Nedělám nic. Nemá to cenu. Proč se vlastně snažit. Stejně se to nezmění. Uvízli jste v životním bodě, kam jste prostě došli vlivem všech událostí a okolností, které se vám zkrátka děly. A teď může být těžké nabrat směr. Jste ale na místě, kde vám není dobře. Kde být nechcete. Jako by vás životní aerolinky dovezly na úplně špatný ostrov.

Zárodky změny

Jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat, může být právě ono vegetování. Stav, kdy žijeme den za dnem, bez záblesků aktivity, snahy, změny. Kdy se nám věci spíše dějí. Kdy už dost možná nemáme ani sílu protestovat proti stávajícímu stavu. Pokud ale tento článek čtete, nebo jste dokonce jako Eliáš vyhledali někoho, s kým svůj stav probíráte, našli jste v sobě záblesk něčeho, co jde právě proti onomu „vegetování“.

Děláte to jinak. Chcete to jinak. Chcete změnu zaběhlého koloběhu. Vadí vám, jak to je. Možná jste i naštvaní nebo znechucení, máte v sobě odpor, vztek, zlobu…, což jsou emoce plné energie. Možná jste ve fázi, kdy začínáte uvažovat o vyhledání pomoci. Přestáváte odsouvat podobné pocity do pozadí, dáváte jim důležitost. Možná si začínáte uvědomovat, že nějaký ten směr, fouknutí do životní plachty, by vlastně bylo fajn.

Eliáš prozatím neudělal žádnou radikální změnu. Ani v práci, ani ve vztahu. První úleva přišla s „externím potvrzením“, že to, co právě teď prožívá, není maličkost. Mnoho lidí se cítí ztraceno, mnoho jiných se hledá, pochybuje…, nejsem sám. A jsou to podstatné věci. Spadly z něj obavy, že neexistuje cesta. Stejně tak z něj spadl strach, že to musí vyřešit. Že to musí mít jinak. Naopak ho zalil až hřejivý pocit, že prožívá něco, co je reálné a co potřebuje svůj čas. Co bude postupně objevovat a poznávat.

Část zázraku efektu psychoterapie je vlastně uvěřit, že se něco může stát. Že může být v našem životě něco jinak. Třeba to nebude ten očekávaný radikální obrat. Možná se bude jednat o porozumění, poznání, pochopení, možná to bude špetka naděje, že existují nějaké další dveře, kudy můžeme jít.

Eliáš začal dělat kroky k sobě. Odvážné kroky, které si dříve ani nedokázal představit. Poprvé se ohradil vůči názoru matky. Poprvé začal iniciativně rozesílat životopisy s tím, že zkrátka uvidí, co z toho vzejde. S přítelkyní začali mluvit o jejich vztahu. Z vnějšího pohledu zůstává všechno stejné. Uvnitř Eliáše se toho ale začalo dít plno.

Naše duševní cesta je spletitá, rozmanitá, se zákrutami, odbočkami a se slepými uličkami. Pokud v nějaké z nich uvízneme, nic se neděje. Jen může být bolestné tam zůstávat příliš dlouho. Narážet opakovaně do zdi a postupně přestat doufat, že se vůbec můžeme někam pohnout. Někdy se zkrátka musíme vrátit, jindy se stačí otočit a uvědomit si, že potřebujeme udělat pár kroků zpět.

Já neochvějně věřím, že vždy něco můžeme. Třeba jen malý pohyb, který zahýbe vším dalším. A pokud se teď sami sebe ptáte: Můžu se svým životem něco dělat? Může být něco jinak? Může se stát vůbec něco pozitivního? Může. Věřím, že může. A ono už se to děje.

Jen tím, že jste dočetli tento článek do konce a přemýšleli u něj nad svým životem, už je něco jinak. Třeba jen to další střípek, který vás k něčemu podnítí. Nebo je to myšlenka, která vás bude provázet dneškem. Zdánlivě maličkost. Ve skutečnosti to může být vlnka, která nasměruje vaši loď jiným směrem. Ať je to cokoliv, moc vám na vaší cestě držím palce.