Život ve vlnách

Po propuštění z psychiatrické léčebny do půl roku přeložím knihu, získám zaměstnání, zakázku na překlad další knihy, jsem rozvedena, přes prázdniny učím v zahraničí a postupně rychle přiberu čtyřicet kilo, čímž téměř zdvojnásobím svou váhu.

Nikdo si toho skoro ani nevšimne: na kontrolu k psychiatričce jednou do měsíce, na terapii ještě méně často – “udržovačka” se tomu prý říká. Antipsychotika užívám zprvu třikrát denně, posléze se dávka snižuje na středně vysokou.

Žiju u rodičů, pak se odstěhuju k babičce a hledám si samostatné bydlení. Objevím pro sebe koučink v zahraničním populárně psychologickém časopise – používám pro sebe jeho nástroje.

První rok učím. Na gymnáziu a v jazykovce. Je to fajn, kolegové jsou vstřícní a děcka skvělá – dokonce pod mým vedením odmaturují. Do práce jezdím na kole, ale kila ne a ne dolů. Po roce od rozvodu jdu několikrát na rande přes internetovou seznamku. Je to legrační.

V náročném několikakolovém výběrovém řízení získám práci svých snů v galerii. Stěhuju se. Po krátkém převoznickém vztahu na dálku se potkávám s kamarádem ze studií a… jsme spolu.

Je to fajn, fajn, fajn, mám super práci, přátelské kolegy – jen té práce postupně přibývá. Místo toho, abychom se zastavili a přehodnotili udržitelnost, tak před sebou tlačíme vize, koncepce, strategie a na ně navázané úkoly a deadliny.

Emočně oploštělá

Nevěřím si. Je to leitmotiv, který se táhne se mnou od propuštění. Mám pocit, že co nevidět někdo přijde na to, že jsem úplný fake – že ten diplom nemám zaslouženě, učit neumím, a práci v galerii… no to už vůbec. Nemám, komu bych se s tím svěřila. Podvědomě hledám pomoc: nejdřív koučink, práci s tělem, posléze dojde i na terapii, ale je to takové paběrkování.

Po roce a půl v pozici zástupu za mateřskou se rozhodnu odejít. Cítím, že potřebuju tvořit. Cítím, že se potřebuju nadechnout, ne jen sedět za stolem a zařizovat externistům práci, aby mohli s lidmi a s obrazy tvořit.

Cítím se vycucnutá, emočně oploštělá – tak to nazve psychiatrička, když se jí svěřím, že necítím radost, emoce jsou nehybné. Lékařka mi na to řekne, že je “přece lepší být emočně oploštělá než nebýt vůbec”. Tomu nějak nemůžu uvěřit, na to mi nejde přistoupit, a tak poprvé začnu vážně přemýšlet o snižování léků… a jejich případném vysazení.

Nikdo mi nikdy neřekl, že je musím brát dennodenně a pravidelně. Tehdejší psycholožka mi navrhne, abych je zkusila občas nevzít a zkusila, co to udělá. Tohle experimentování mne přivede do krizového centra.

Tam mi konečně lékař vysvětlí dopaminovou teorii (vím, mohla jsem si to najít na internetu, ale těch informací, kolikrát protichůdných, je tam tolik, že jsem se v tom moc neorientovala), s pomocí skupinové terapie se dám během několika týdnů do cajku, udělám talentovky a přijímačky a od září jdu znovu studovat. Na dva roky. V krizovém centru mi doporučili jít do intenzivní psychoterapie. Tak hledám.

Cestou necestou

Žiju s přítelem, který ustál moji první závažnou krizi od propuštění z léčebny. Pomohlo mi běhání a malování a vyhlídka na to, že to bude zase dobré. Studuju, jsem zklamaná – místo malování teorie, která je sice zajímavá, ale…

Spřátelím se se spolužačkou, tvoříme společně, je to super. Najdu si terapeutku. Ta, během tří sezení, kdy jen popisuju, co se za poslední roky událo, tomu nemůže uvěřit. Ale ví, že si nevymýšlím, ani nic nezveličuju, prostě to byl jeden zásek za druhým. Než se dostaneme přes dosavadní terapeutické zásahy ke mně samotné, trvá to asi půl roku.

Přednáška 24. října 2024