Život v půli cesty

Na vývoj osobnosti a důležité psychologické změny, které se v člověku v průběhu života odehrávají, se lze dívat skrze mnohé teorie. Velmi výstižné mi připadá pojetí Carla Gustava Junga – a co víc, je pozitivní.

Možná právě pro tuto pozitivnost je v dnešní době Jung moderní, neboť vidí člověka jako psychologicky nestárnoucího, jako stále rostoucí strom. Asi tak nějak bychom se rádi cítili: s přibývajícími zkušenostmi, lépe a silněji. Je ale možné stále růst do výšky a do prostoru, do větší radosti a štěstí, které přináší dětství, dospívání a mládí?

Někdo si to myslí. Je možné hodně cestovat, studovat, pracovat a usazovat se později. Je možné odkládat věci na později, udržovat své tělo a celkovou kondici. Dobře fungující vnější sociální osobnost – slovy Junga persona – je ale jen jednou naší částí.

Ta další, velmi důležitá, vycházející zevnitř, se začne hlásit o slovo zhruba v polovině života. Navzdory všemu posunutému je obtížné měnící se psychiku ignorovat. Někdo to dokáže, nebo vše utlumí léky. Tím ale přichází o podstatnou část sebe.

Co se to se mnou děje?

Někteří lidé se rádi noří do svých problémů. Neustále přemítají o svém životě, až je někdy těžké říci, zda jim toto pochybování překáží, nebo si v něm libují. „A co když partner, se kterým už roky trávím nádherné dny a noci, není ten pravý? Co když můžu najít někoho lepšího?“ Tento druh filozofování dnes nemám na mysli. Jde mi o skutečné autentické zamyšlení, které přichází po čtyřicítce.

Nevzniká dobrovolným rozhodnutím. Přijde to znenadání. Úplně samo. Způsoby, jakými lidé začnou vyjadřovat své obtíže, jsou si něčím podobné. Tím hlavním bývá jejich problém říci, s čím přicházejí. Někdy se za to dokonce stydí a omlouvají se. Objektivně je všechno v pořádku. Právě neuchopitelnost psychické nepohody je tady příznačná.

„Nevím, proč jsem přišel. I když jste mi v telefonu řekla, že mě nezachráníte, ulevilo se mi. Dnes jsem ale začal pochybovat. Nic mi vlastně není. Asi se mi nedaří tak, jak by mělo. Cítím se jako štvaná zvěř. Začínám se drolit. Povrchové tvrdokovy se ošoupávají.“ Tak nějak začal Pavel (47) popisovat svůj stav.

Do podnikání vstoupil díky otci. V devadesátých letech prý zvládal vše nelítostným bojem a stoprocentním nasazením. Teď se ještě stále dokáže přemoci, ale bere mu to čím dál tím více energie. Už se mu nechce používat naučené obchodní techniky. Nebaví ho už dělat něco takového.

Kolegové ho nepoznávají. Bez jeho výkonu firma stále více ztrácí. On ale musí ještě patnáct let vydržet. Kvůli té malé, pětileté. Je pro něho důležité slyšet, že není labilní a selhávající. Na otázku, co by mu mohlo pomoci, aby byl spokojený, říká, že toho moc nepotřebuje. Stačí, aby měl pocit, že to má smysl.

Nepohoda středního věku

Jung nebyl první, kdo píše o dvou kvalitativně odlišných životních obdobích organizovaných kolem dvou základních protichůdných směrů. Tendence směřovat do vnějšího světa, kterou nazývá extroverzí, je příznačná pro první půli života, zatímco druhá je směřováním do světa vnitřního, k psychické subjektivní zkušenosti člověka, k jeho introvertní části sebe.

Již ve starých tibetských textech se lze dočíst o spirituálních praktikách lidí vstupující do druhé poloviny života. Nelze se tedy domnívat, že dnešní doba a naše západní myšlení je něčím výjimečné, a tak předpokládat, že se vyvíjíme jinak.

Jsou okolnosti, které mohou proces zrání uspíšit. Může jít o rozvod, ztrátu zaměstnání, úmrtí v rodině apod. Olina (40) neměla nikterak ve zvyku zamýšlet se sama nad sebou. „Neměla jsem čas se v něčem vrtat, protože jsem lítala mezi třemi dětmi, prací, manželem, někdy kamarádkami. A pak jednoho dne mi šéf nabídl, abych šla dělat jeho asistentku. Měla jsem pocit, že se zhroutím. Cítila jsem to až fyzicky. Nebylo možné jít dělat pro člověka, kterého si vůbec nevážím.“

Pocity a ticho

V takových chvílích je zřejmé, že se pán a paní potřebují „zakuklit“. Mohou si zalézt do tichosti mé konzultovny, aby se dokázali do druhé poloviny života rozletět jako motýli.

Stává se, že mají lidé strach. Jde o obavu, že ztratí sami sebe, své role, které je až doposud určovaly. Bojí se „pustit“ své bývalé já. Je potřeba se vzdát všeho možného, co se dříve jevilo reálné. Už nikdy ze mne nebude mistr světa v běhu. Už neudělám kariéru ve hře na klavír.

Vstoupí‑li ale člověk do uvědomění v tady a teď svého života, takového, jaký je dnes, zjistí, že se mu otvírají jiné velké možnosti. Světlá, prosvícená část sebe, které byla důležitá v první polovině života, musí dát prostor té, kterou jsme nechávali ve stínu, abychom mohli žít a pro nás uspokojivě existovat v očích druhých.

Využívejte celý web.

Předplatné