Život se závislostí

Jedna z našich nejúspěšnějších (v tradičním slova smyslu) spoluprací vypadala tak, že klientka mně a kolegyni hodinu vypravovala o tom, jak její muž, majitel baru, nezvládá svoje pití alkoholu, jak je z toho zoufalá, jak musela převzít jeho podnikání a má obrovský strach o něj i o sebe. Ten manžel tam jenom seděl a poslouchal. S tím, že jsem si ani nebyl jistý, jestli poslouchá. Pokaždé, když jsme ho chtěli zapojit do hovoru, odmítl. Po měsíci nám klientka volala, že ode dne našeho setkání nepije, bar vedou spolu a vše je na dobré cestě. A já jsem si uvědomil, že poslouchal. A představoval jsem si, co všechno se v něm muselo odehrát během té hodiny, co seděl v naší terapeutovně a poslouchal svou manželku říkat slova a věty, které už nejspíš slyšel stokrát. Ale teď to byl jiný kontext. Byli u toho cizí lidi. Nemusel hned reagovat. Mohl být sám se sebou, což ho paradoxně dovedlo k tomu, že ji poprvé slyšel. Ale to je jen moje hypotéza, on by možná tu změnu vysvětlil jinak.

To je hezké číst. Bezpečné prostředí, které zprostředkuje odstup, nadhled, možnost slyšet se.

Ještě by mě zajímalo, jak náročné je opečovat případné důvěrné informace, které někdy možná jednotliví účastníci nechtějí sdílet s ostatními.

Všechno vyjednáváme s těmi, kdo jsou na setkání. Nikdy nesdílíme nic bez souhlasu daného člověka. Týká se to i extrémních případů, kdy jsme povinni sdělit něco, co se dozvíme, zákonnému zástupci nezletilého, jako třeba když jde o ohrožení života. Může to vypadat třeba takto: „Já si hrozně vážím toho, že mi to říkáš, ale tohle je něco, co vaši musí vědět, a já jsem povinen jim to říct. Chci ti navrhnout, že jim to nejdřív můžeš říct sám, anebo jim to můžeme říct spolu.“ Samozřejmě o této naší povinnosti zpravujeme všechny hned na začátku spolupráce.

Možnosti pomoci

Někdy slýchám námitku, že přizváním dalších lidí do procesu se naruší bezpečný prostor, že individuální terapie je jediná cesta. Tuším ale správně, že tyto modely jsou proměnlivé, a že pokud máš možnost, lze pracovat jak přímo s člověkem, který drogu užívá, nebo s jeho blízkým(i), nebo to kombinovat či rozšiřovat a zase zužovat.

Já jsem rozhodně nechtěl nijak snížit význam individuální práce. Myslím, že pro člověka, který má pro sebe nějaký cíl, pracuje na sobě, chce ve svém životě udělat změny, je skvělé mít individuální podporu někoho, kdo ji umí poskytnout. Ale v individuální práci je nejefektivnější se opravdu věnovat sobě a to nemusí jít hned.

Pamatuji se na jednu rodinu, kde jsme se viděli s otcem a synem, který dosti rizikově užíval různé drogy. Syn ale pak už nikdy nepřišel, odmítal jakoukoliv pomoc, a tak jsem se potkával individuálně s otcem. Několik setkání nemluvil o ničem jiném než o svém synovi – co se zase stalo, jak se poprali, jak ho našel v bezvědomí… vlastně šlo víceméně o ventilaci toho, co proběhlo. Zpočátku jsem dělal jediné, na konci jsem se ho vždycky zeptal, jaké to pro něj bylo – všechno říct. Většinou sdílel určitou úlevu, ale také beznaděj. Postupně ale jako by se těch pár minut na konci, kdy mluvil o sobě, začalo víc rozlévat do celého setkání. Na posledních konzultacích už jenom na začátku okomentoval současnou situaci se synem a pak už jsme se věnovali jenom jemu: jeho strachu, jeho pocitu odpovědnosti, který úzce souvisel s výčitkami svědomí kvůli tomu, jak opustil před lety svou ženu. Věnovat se sobě není samozřejmost a nemůžeme k tomu nikoho donutit. Je to cesta…

Vidíš, já jsem si vždy spíše myslela, že je náročnější třeba slyšet další pohledy, které se nám můžou poslouchat těžko, nebo se bojíme konfrontace, že raději zůstanu sama a tím si vše zjednoduším. Akorát že postavit se svým vlastním strachům je stejně tak náročné.

Já mám pocit, že to, že se lidi v blízkých vztazích přestávají poslouchat, není až tak vědomé jednání. Myslím, že to nedělají schválně. Dostanou se do situace, kdy cítí, že si potřebují především bránit svoji pozici, a druhého potom poslouchají pouze z této pozice. Kdyby z této pozice vystoupili a poslouchali z perspektivy druhého, riskovali by tím sami sebe. Málokdo je toho schopen. Cesta k druhému pak podle mě musí vést skrze navrácení se k sobě, abych se tolik nebál, že ztratím sám sebe, když se začnu dívat na věci i perspektivou druhého. Takže obojí je náročné. Poslouchat druhého z jeho vlastní perspektivy, stejně tak jako připojit se k sobě. A abych se jenom neschovával za svou profesní zkušenost, tak musím přiznat, že zde promlouvá i moje vlastní osobní zkušenost, která tuto mou perspektivu hodně tvarovala.

Ano. Myslím, že kdo říká, že takovou zkušenost nemá, nemluví pravdu. Takže díky za otevřenost. Taky to znám. Někdo by to možná nazval obranou ega, ale ať už to nazveme, jak chceme, je dobře známý fakt, jak náročné je pozici nejen změnit, ale i změnu si jen představit. Pamatuji si na komentář účastnice workshopu s Harlene Anderson, která mluvila o naslouchání a nebojování pouze za svou pravdu. Účastnice povídá s úsměvem: „Ale když já mám tak ráda, když mám pravdu!“ Každopádně, velmi dobře můžeme vidět odolnost vůči změně, když se mluví o politice. Ale to je jiné téma.

Vím, jak ti je

Důležitou součástí vašich setkání jsou také lidé se zkušeností, takzvaní peeři, nebo recovery kouči a koučky. Pojďme se ještě chvíli věnovat jim.

Když člověk prochází něčím, v čem se cítí osamoceně, izolovaně a nenachází u nikoho porozumění, je to velice bolestivé a těžko žitelné. Psychoterapeut, sociální pracovník, duchovní anebo kdokoliv další může udělat obrovskou službu tím, že se o to porozumění snaží. Skrze svou empatii, naslouchání, skrze svou lidskou přítomnost.

Nicméně ještě jiná úroveň porozumění nastává, když člověk může svou zkušenost sdílet s někým, kdo prožil nebo prožívá něco podobného. Tam jde o spojení jiného druhu, kdy nejsou až tak důležitá slova. Aspoň tak o tom referují klienti našich setkání. Těch se vždy účastní ve dvojici pracovník se zkušeností se závislostí (neboli recovery kouč) a klienti říkají, že díky tomuto člověku vzniká určitý druh spojení takřka okamžitě: „Ufff. Je tady někdo, kdo ví, o čem to je.“

Je zajímavé, že takto reagují i blízcí. Mezi recovery kouči jsou také lidé, kteří si závislost osahali z pozice rodinného příslušníka a zpětnou vazbu dostávají hodně podobnou. Pochopitelně především zase od blízkých. Ta zkušenost je totiž někdy ještě náročnější na pochopení. Představ si, že máš partnera, který nárazově, jednou za čas, odjede na několik dní na pervitinový tah, během kterého vybílí bankovní účet, vrátí se s pohmožděninami, na pokraji zhroucení. To, co prožíváš, se nedá ani popsat. Všechny kamarádky ti říkají, ať se na něj okamžitě vykašleš, rodiče s tebou kvůli tomu už nemluví. A ty to s ním po každém tom tahu zkusíš znovu. A pak konečně potkáš ženu, která dlouhé roky prožívala to samé. Je to hrozně velká úleva.

Myslím, že to mluví samo za sebe, že je to jiný druh spojení, který nepotřebuje nic moc dalšího, žádnou další expertní intervenci, ani spoustu slov. Znám to za sebe z práce s dobrovolnicemi s rodičovskou zkušeností, které jsem uváděla do rodin s potížemi. Někdy se mě ženy, za kterými jsme chodily domů, ptaly hned zkraje, jestli mám děti. Tehdy jsem řekla popravdě, že ne. Cítila jsem, jak se skoro až fyzicky ode mě vzdálily. Ač v jiných částech našeho vztahu důvěra byla vytvořena, zkušenost se nahradit nedá. Buď ji máš, nebo ne. Každý máme speciální mix zkušeností a ty se dají různě použít, nikdo nemůže mít všechny na světě, proto to ani nejde chtít po terapeutech. Proto „moje“ dobrovolnice mohly naskočit na vlnu sdílení rodičovských témat prakticky okamžitě, což bych já tehdy nedokázala ani po přečtení sta knížek o bytí rodičem.

Druhá strana mince ale spočívá v tom, že člověk se stejnou zkušeností může rozumět až příliš rychle. Ona ta zkušenost totiž není nikdy stejná. Avšak ve chvíli, kdy nabudu dojmu, že jsem prošel tím stejným, čím procházíš ty, tak tě můžu vlastně trochu přestat poslouchat, protože to přece znám. A ty pak budeš sice s někým, kdo prošel něčím podobným, ale neposlouchá tě. Nevnímá tvou jedinečnost. Takže když jsi jako ne‑rodič mluvila s rodiči, mohli si sice říct, že jim nikdy úplně nebudeš rozumět, ale mohli zažít tvoje plné poslouchání, mohli se cítit jedinečně.

Kdybychom to zjednodušili, na jedné straně zprostředkováváme pocit jedinečnosti, na druhé straně pocit sounáležitosti. Ideální je samozřejmě kombinace obou. Cítit se jedinečně, a přitom mít pocit sounáležitosti. Nechat druhého zažít obojí je velice těžký úkol, proto je skvělé pracovat v týmu nebo alespoň ve dvojici, kdy každý může nabídnout něco.