Život s pohlavní nemocí

V pohledu na pohlavní choroby jsem relativně pozitivní, otevřená a hlavně nekritická. Věřím v dobro v lidech (i když někdy se může skrývat docela hluboko) a jsem si jistá, že nikdo nešíří pohlavní ani jiné neduhy naschvál. Pokud se stalo, dotyčná osoba o tom nejspíš neměla ani zdání.

I když ledacos můžeme přičítat zodpovědnosti a nezodpovědnosti, všechno má své limity a musíme pamatovat hlavně na moment vlastní volby. Zvolím‑li si mít sexuální život, volím zároveň riziko pohlavních nemocí. Ať chceme nebo ne, pohlavní nemoci jdou se sexuálním životem ruku v ruce i při nejvyšší opatrnosti.

Promiskuita a jí podobné

Sama jsem nebyla vždycky příkladem opatrnosti nejvyšší a přiznávám se bez mučení, protože tajnosti schované pod povrchem mají tendenci shnít, stejně jako pečlivě schovaný herpes: prošla jsem si promiskuitním obdobím.

Promiskuita může být filozofie i životní styl – pro mě za mě, ať si každý dělá, co dělá. Já tu svou řadím do kategorie méně příznivé, a to jako další krok mých projekcí něčeho někam, následující po letech s poruchami příjmu potravy.

O bulimii je docela známé, že doprovází širší tendence k impulzivnímu či sebepoškozujícímu chování. Takové chování přináší krátkou potěchu, ale dlouhodobou bolest a graduální pokles sebeceny. V závěru taková slečna skončí se sebecenou „zadarmo“ a může se stát čím? Promiskuitní.

Do stejného pytle v tomto směru patří přejídání, alkohol, drogy, krádeže a fyzické sebepoškozování. Zůstaňme ale u mého dnešního tématu, kterým je sex. Sex jako impulzivní rozptýlení hluboce nešťastné holky, která marně a na špatných místech hledá milující náruč.

Ve svém talentu na sebeobviňování jsem považovala herpes za trest za promiskuitu, stejně jako žaludeční potíže a prořídlé vlasy za trest za bulimii. Ať je příběh takový nebo makový, domnívám se, že je třeba se sebou mít soucit a odpustit si, neobviňovat se, a nepokračovat v trestání sebe sama jako přídavek ke všemu, co už se nám děje tak jako tak. Od špatných zážitků je třeba vzít si jen tolik, aby to bylo dost na poučení a posun vpřed.

Dneska, po letech v psychoterapii, vidím‑li bulimii, vidím svoji sílu, se kterou jsem ji překonala, a vidím‑li promiskuitu, vidím rozvoj, jenž mě přivedl až k tomu cenit si sebe sama. Zažívací potíže nemusí být vůbec spojené s bulimií, se kterou jsem se rozloučila už několik let nazpět. Přesto jsem si tím jistá méně, než jsem si jistá tím, že jsem měla velké štěstí, protože promiskuita mi nezpůsobila žádné pohlavní nemoci, co by mě trápily dodnes.

Proč tedy vykládám o promiskuitě, která s tím nemá nic společného?

Protože nikoho neviním. Neviním ani sebe.

Láska jako ze žurnálu

Bylo mi 21, když jsem od všech svých problémů rozhodla odstěhovat na druhou stranu planety, majíc za to, že hořlaviny a impluzivní poruchy nejsou na palubě letadla povoleny. Naivní a otevřená šťastným zítřkům jsem se, jak to tak bývá, nastěhovala k problémům novým.

Ze začátku vypadalo všechno jako v pohádce, dokonce jsem se seznámila s místním klukem a šťastně se zamilovala. Všechno šlo hladce, dokud… no, dokud šlo všechno hladce.

Je jeden důvod, proč mám v životě ráda překážky. V životě bez překážek je jednoduché být spokojený, zamilovaný a podobně, ale teprve s překážkami se ukáže, co jsme zač a za kolik si stojíme. A protože jednoho dne překážky v životě přijdou, ať chceme nebo ne, je možná dobré vrazit do zdi hned na začátku a zeptat se jeden druhého: skočíš se mnou, nebo utečeš k někomu, kdo kráčí uhlazenou cestou?

Sám se netestoval nikdy, zato kondom používá nerad, závazky vytváří ještě více nerad a ženy přirovnává k cukrátkům v bonboniéře.

Steven se rozhodl neskočit – v době, kdy se mé vízum blížilo ke konci, a řešení, které by zahrnovalo nás oba, by vyžadovalo moc velkou námahu a závazek. Pamatuji si ten večer, kdy jsme měli (nebo spíš neměli) finální rozmluvu, docela jasně.

Ráno si pamatuju ještě jasněji. Protože bolest z večerního rozchodu mě držela jenom několik měsíců, zato bolest z ranního objevu mě bolí dodnes. Ráno jsem totiž mezi nohama našla několik bolestivých puchýřků.

Ty mi byly diagnostikovány jako genitální herpes a není náhodou, že se objevily právě ten den. Herpes má neblahý zvyk všemu špatnému nasadit korunu a rád se objevuje v době zvýšeného stresu a psychického vyčerpání anebo oslabené imunity.

Pár následujících let bylo, co se vztahů týče, peklo. Moje už tak nalomené komunikační schopnosti s muži odešly kamsi do kytek a fakt, že mám herpes, je tam spolehlivě držel. Zdálo se pohodlnější a bezpečnější nezačít si s nikým dlouhodobě a nevystavovat se citlivým promluvám. Každý muž byl potenciální hrozba pro moji křehkou sebecenu, a tak mojí důvěry nedostal nikdo víc než jen na ochutnávku.

První a poslední coming out

Trvalo mi asi tak dva roky, než jsem dospěla k tomu, že bych se mohla s někým znovu sblížit. Tehdy jsem se potkala s jedním člověkem – byli jsme dobří přátelé, v ledasčem otevření, a jiskřilo to mezi námi jako o život. A tak jsem to na něj jeden den vybalila. Mám genitální opary.

Do té doby jsem žila v přesvědčení, že herpes není taková tragédie a dá se s ním žít, stejně jako mi to popsala doktorka. Nicméně po svém prvním svěření jsem byla vržena do přesvědčení, že mám možnosti dvě: dožít zbytek života sama, anebo žít ve lži.

Můj kamarád, jak se později ukázalo, nevěděl o genitálním oparu vůbec nic. Na to, aby mě zavrhl, stačilo vědomí, že genitální opar patří do skupiny pohlavních nemocí. Informace, co jsem mu o nemoci řekla, považoval za zkreslené (měl za to, že se chci ukázat v lepším světle), a dokonce mě obvinil z toho, že mi doktor lhal a měla bych si to ověřit.

Přednáška 19. listopadu 2024