Život s diagnózou

Když do života vstoupí psychické onemocnění, je to zátěž jak pro nemocného, tak pro jeho okolí. Sám za sebe je člověk nucen se s tím srovnat, přijmout fakt, že má „papír na hlavu“, psychiatrickou diagnózu. Pro někoho je to snadnější, bere to jako daný fakt, se kterým je nutné se naučit žít. Hledá tedy různé cesty, jak znovu nastolit kvalitu života, na kterou je zvyklý, nebo se jí alespoň v rámci možností přiblížit.

Pro jiného to představuje důvod, proč se stydět před svým okolím i sám před sebou. Nechce o této záležitosti hovořit – pokud to jde a projevy nemoci nejsou tak zřetelné, tuto skutečnost raději zamlčí. Může na svou nemoc nahlížet jako na selhání, považovat se za nedostatečného a méněcenného. Také záleží na konkrétní diagnóze, závažnosti a hloubce konkrétních symptomů viditelných navenek, míře a možnosti sebenáhledu.

Hormon štěstí

Pokud jde o reakci okolí, vezměme si první případ, tedy předstírání, že nemoc neexistuje. Naprosto rozumím tomu, že pro některé lidi jsou psychická onemocnění tabu, něco, o čem se nemluví, čeho se vlastně bojí, protože mají utkvělou představu o tom, že se to v žádném případě netýká ani jich samotných, ani jejich blízkého okolí. Domnívají se, že „zbláznit“ se může jen někdo na okraji společnosti, běžně fungujícího a slušného člověka to postihnout nemůže.

Překvapuje mě množství lidí, kteří jsou stále toho názoru, že duševní nemoc je něco nepřijatelného. Nemocného si představují ve svěrací kazajce a s pěnou u úst. Když se pak tento druh onemocnění objeví v jejich životě (tím nemyslím, že se dotkne konkrétně jich, ale například v rodině nebo v blízkém okruhu přátel), nevědí, jak k tomu přistoupit, jsou bezradní.

Neptají se dotyčného, jak se cítí, jak jde léčba, co pomáhá, co se děje atd. Nemusí to nutně znamenat, že je to nezajímá, i když to tak může vypadat. Představuje to pro ně tak těžké téma, že nevědí, jak je uchopit a jaké k němu zaujmout stanovisko, a tak ho jednoduše ignorují. Buď záměrně, nebo nevědomě.

Pokud nastane situace, kdy skutečnost, že je v jejich okolí někdo duševně nemocný, nelze jen tak přejít a jsou nuceni o ní mluvit, šeptají – a to ne primárně proto, aby je někdo jiný neslyšel, ale nejsou schopni to ani vyslovit nahlas. Nejde to. Je to natolik nepřijatelné a ožehavé téma, že je potřeba ztišit hlas. Může to působit až úsměvně, ale ve své podstatě je to smutné. Když máte nemocnou slinivku a aplikujete si denně inzulín, tak o tom přece také nešeptáte.

Přednáška 19. listopadu 2024