Život na autopilota

A doteď želím tolika ztracených okamžiků z dřívější doby, tolika prožitků, které se už nikdy nebudou opakovat a na které jsem se dostatečně nesoustředila, protože jsem měla hlavu v oblacích nebo se zaobírala věcmi, které by mi nikam neutekly a kterými jsem si jen způsobovala zbytečný stres.

Ač je denní snění příjemná aktivita, myslím, že bychom se měli snažit vyhradit si ho na chvíle, kdy nemůžeme o nic důležitého přijít – o zážitky ani o život (někdy je zkrátka dobré se soustředit čistě z praktických důvodů, abychom si nepřivodili úhonu).

Ale nad životními problémy se přece musíme zamýšlet, nebo snad ne? Jak jinak bychom je vyřešili? Bezpochyby, ale pokud nás takové přemýšlení nemá odvádět od žití našeho života a zbytečně nás stresovat, mělo by alespoň do určité míry probíhat účelně.

Vyhradit si čas, kdy se problému budu skutečně plně věnovat, bez mentálního multitaskingu. A pokud cítím, že jsem narazila na zeď, uzavřít problém do myšlenkového šuplíku, nechat ho kvasit a na chvíli na něj zapomenout.

Je koneckonců známá věc, že když se problémy nechají uležet, naše mysl nám později řešení předloží na stříbrném podnose. Říkáme tomu aha efekt a bývá to neskutečně příjemný, úlevný pocit. Naproti tomu jít hlavou proti zdi a snažit se najít řešení tady a teď, i když cítím, že to zrovna nejde, moc příjemné není.

Pokud se budu snažit problému věnovat „na pozadí“ jiných životních činností, nejen že obvykle nic nevyřeším, ale ještě budu později zklamaná, že mi utekly zážitky, které jsem mohla chtít plně prožít.

Být u toho

Vraťme se k příběhu z úvodu článku. Toto krátké vyprávění pocházející z nauk zenového buddhismu dobře ilustruje, v čem v naší moderní, uspěchané době děláme chybu.

Nedokážeme se už plně věnovat jediné aktivitě, aniž bychom neustále v myšlenkách neuháněli kupředu nebo někde nesháněli dodatečné podněty. Proto kupříkladu pořád visíme na mobilech – při jídle, při rozhovoru, při sledování filmu. Kupříkladu já se nedokážu doma navečeřet, pokud u toho nemám puštěné video nebo seriál. Jen tak jíst a soustředit se jenom na jídlo, na jeho chuť a texturu? Absurdní.

A přitom všichni víme, jak skvělý pocit může být absolutní, hluboké soustředění. Mluvím o flow fenoménu, kdy nás nějaká činnost pohltí natolik, že všechno ostatní jde stranou. Taková aktivita ale samozřejmě musí být zajímavá, poutavá a hlavně smysluplná. Málokdo z nás se dokáže stejným způsobem nadchnout pro „samozřejmé“ věci, jako je dobré jídlo nebo hezká příroda. (Proto také málokdo z nás tráví život meditací na vrcholu vysoké hory.)

Pokud to ale někdy zkusíte, zjistíte, že může být stejně potěšující soustředit se na běžné, každodenní aktivity. Může to být příprava i následná konzumace jídla, dlouhý pohled do korun stromů v parku nebo poslech hudby, která neslouží jen jako zvuková kulisa.

Nedávno jsem asi deset minut v kuse sledovala zajímavé seskupení červánkových mračen a nyní jsem bohatší o jeden hezký zážitek, který si budu díky vynaloženému soustředění dlouho pamatovat.

Protože tady, v těchto okamžicích se náš život odehrává. To ony tvoří drtivou většinu našeho žití. Nevěnovat jim pozornost a nesnažit se, aby i ony byly příjemné a smysluplné, je jako rozhazovat plné hrsti našeho životního času do větru.

A pokud vám každodenní aktivity připadají banální a nedokážete v nich najít tento druh prostého potěšení, vyleštěte je trochou novoty. Jděte z práce jinou cestou. Pokud jezdíte, jděte pěšky. Zkuste neznámou restauraci nebo si připravte neozkoušené jídlo. Zajděte si sami do kina. Dejte si svačinu venku na lavičce. Vyrazte na výlet někam, kde jste ještě nebyli.

A až to budete dělat, soustřeďte se na to. Buďte přítomni v dané aktivitě, a pokud se o slovo přihlásí nezvané myšlenky, vraťte je zpátky do šuplíku s ujištěním, že se jim budete věnovat později. Ale ne teď. Teď totiž žijete.