Život mi přehodil výhybku

Od rána do pozdního odpoledne jsem byla v práci a dobrá výchova, kterou jsem jim vštěpovala, se nezakládala ani tak na množství času, který jsem s nimi trávila, jako spíš na intenzitě, se kterou jsem se jim věnovala. Trvalo to několik let. Moji malí hošánci vyrostli, dozráli, dlužno říct, že jsem s nimi neměla žádný větší problém.

Měli jsme mezi sebou tichou dohodu. Když jsem přišla z práce, unavená a naprosto vyšťavená, nechali mne dvacet minut relaxovat. Nabírala jsem sílu, abych se přepnula na domácí režim a mohla fungovat jako kterákoli máma. Po této přestávce nastoupily povinnosti. Moje i mých dětí. Večeře, prádlo, úkoly, kontrola žákovských. A poté bylo na řadě něco, nač jsme se všichni vždy těšili.

Dopřávali jsme si černou hodinku. Sedávali jsme v kuchyni u kulatého stolu a povídali si. Neskákali jsme si do řeči, vzájemně jsme si naslouchali. Myslím, že to byla jedna z dobrých věcí, kterou se pro svůj další život naučili. Většina lidí má totiž potřebu druhé zahltit svými starostmi a svým životem. To, co jim říkají ostatní, sice slyší, ale nenaslouchají… Vzniká tím spousta nedorozumění a frustrací.

Zaměstnaná máma

Dávala jsem svým synkům všechno, stejně jako oni mně. I přesto, že jsme oproti jiným rodinám trávili málo času společně, měli jsme krásný vztah. Když měli synové problémy, nevěděli si s něčím důležitým rady, sedla jsem do auta a jeli jsme na dnes pro nás kultovní Kopeček. Je to posvátné místo se silnou pozitivní energií.

Po celé dětství svých synů jsem sázela na komunikaci. Jak se ukázalo, bylo to správné rozhodnutí. Komunikace dokázala nahradit čas, kterého jsem neměla nadbytek. Pořád jsem se hnala jako Pendolíno. Práce, práce, práce…

Přednáška 19. listopadu 2024