Život jako supermarket

On ten čas strávený v supermarketech s hladinou životní spokojenosti nakonec možná souvisí i přímo. Ale dnes nám supermarkety poslouží jen jako obraz do metafory. A nakupovat nebudeme potraviny, ale životní spokojenost.

Ještě předtím však dovolte dvě fiktivní kazuistiky.

Janina. Třicet něco, svobodná, bezdětná. Po několika vztazích končících odcizením ideálů a ochladnutím zájmu a touhy nešťastná. Což v jejím případě znamená zejména pocit nespokojenosti. V překladu do jazyka pocitů: Janina, zdravá, krásná a chytrá mladá žena, je (vědomě) smutná a (často, aniž by si to uvědomovala) naštvaná. Všechno je špatně.

Ano, má milý byteček, ale nemá z něj radost, když si v něm musí sama přidělávat polici. Ano, tu polici nakonec ochotně přidělal táta, ale měl by to dělat manžel. Ano, má teď novou známost, ale do toho vztahu nevkládá žádné naděje – dotyčný mladý muž je sice fajn a má ji rád, ale určitě se nechce ženit. Ano, je pravda, že ona by si ho také nevzala, chybí mu spousta toho, co by její manžel měl mít, ale to, že se spolu teď mají dobře, nestačí – co když s ním ztrácí čas, který by mohla věnovat někomu, s kým to bude mít opravdu budoucnost? Jo a práce. Fajn, ale mělo by jí být víc, aby lépe vydělala. Nebo míň, aby měla víc času na něco svého.

Ondřej. O deset let mladší než Janina, nedávno dostudoval vysokou školu. Z diplomu nemá žádné uspokojení – fakultu i nynější práci si sice vybral sám, ale touží po něčem jiném. Chtěl by být výjimečný, úspěšný, stát se celebritou. Mít úspěšný kadeřnický salon nebo vlastní značku hodinek nebo svůj sloupek v časopise… Ne, ve volném čase nečeše kamarády, nepíše si jen tak pro sebe a nikdy se nešel podívat do hodinářské dílny.

Má hlavně svou vizi. Vizi, že bude všechno jinak, lépe, nablýskaně a glamorózně. Možná nejspíš přes to jídlo by na to měl jít… Vaří rád, nebo spíš vyrábí saláty, má rád lehkou a zdravou stravu. I když – k čemu vůbec má být zdravý, když každý večer usíná s tím, že by bylo nejlepší už se další den neprobudit? Život je tak těžký! V první řadě proto, že je sám. I to vaření – nač, když není s kým stolovat?

Ondřej je každý večer tak nesnesitelně a beznadějně sám! A přitom by potřeboval dobít energii, povídat si, smát se… Vlastně i přes den je beznadějně sám. Kolem sice jsou jeho nadprůměrně příjemní kolegové a až překvapivě věčně rozesmáté kolegyně, ale jemu se těžko zapojuje do pohody v kanceláři – v duchu už se vidí večer doma v křesle, osamělý…

S košíkem v ruce

A teď, aniž bychom komentovali, soudili a hodnotili, na chvíli zpátky k nakupování. Slíbila jsem metaforu. Tady je:

Supermarket. Kterýkoli, ony jsou stejně nakonec všechny stejné. Dva nakupující. Ani ne nutně děsně konzumní, o to nám teď nejde. Takže žádné hypersupervelké nákupní vozíky, naplněné vrchovatě jídlem, které vypadá, že ho tři rodiny nesnědí za týden. Normálně si každý z pánů nese v ruce košík.

Pan Á i pan Bé jdou hladoví z práce a mají v plánu nakoupit si něco k večeři. Je mezi nimi jediný rozdíl. Pan Á ví jen, že by si rád uvařil něco dobrého. Něco. Ještě se ukáže co. Třeba ho něco s tím košíkem v ruce napadne. Dělal si chutě na něco italského, podle letáku mají mít v akci pravý italský parmezán, ale kdyby měli nějaké čerstvé ryby…

Pan Bé má v plánu také večeři, vaří i jí stejně rád jako pan Á. Jen má na rozdíl od pana Á už i jasnou představu, z čeho ta večeře bude připravena. Což zní výborně: pan Bé je systematik, nebude bloumat po obchoďáku a ztrácet čas, vezme, co potřebuje, a bude stolovat dřív. No ano, ale… To by platilo, kdyby v tom obchoďáku prodávali opravdu všechno. Jenže to tak není, i když to tak na první pohled může vypadat.

A tak pan Bé chodí mezi regály a hledá. Krůtí maso. Trochu ho naštve, že nemají žádné v bio kvalitě. Ale budiž, není ve specializovaném krámu, to jim ještě odpustí. Navíc, kdo ví, jak to s těmi bio výrobky je, moc tomu celému nevěří, stejně je to všechno od jednoho dodavatele. Bazalka. Mají kopr, petrželovou nať i koriandr, ale zrovna čerstvou bazalku dnes ne. Sušenou nechce, ta chutná úplně jinak. K uzoufání. Bez bazalky to nebude ono, říká si pan Bé, a s narůstajícím pocitem zklamání klade do košíku alespoň ten koriandr. Brambory naštěstí mají, vše ostatní má doma. Až na… úplně se vidí, jak si po večeři nalévá své oblíbené červené víno, těší se na ně od poledne. A oni ho nemají!

V řadě u pokladen stojí za sebou dva pánové, budící už na první pohled odlišný dojem. Ano, pan Á a pan Bé, a ano, pan Bé se mračí a pan Á se usmívá. Přitom Bé má brambory i krůtu, které chtěl (nemluvě o tom, že má peníze na nákup, kuchyni, ve které může vařit, a chutná mu jíst, jelikož je zdráv jako rybička), a Á si nese lilek, rajčata a mozzarellu, které nechtěl (dokonce ani ten parmezán nakonec nekoupil – měli ho u pultu, byla tam řada a jemu se nechtělo čekat).

Jak nám chutná život

Pokud jste ještě neuhodli, kam mířím: Život je přesně takový. Nenabízí vždy všechno, po čem zrovna toužíme. Dokonce ani to, co opravdu potřebujeme. A přestože je v mnoha ohledech přínosné vědět, co přesně chceme, co hledáme a co z toho chceme vytvořit, je také v mnoha jiných ohledech přínosné neplánovat, neočekávat a nechat se inspirovat.

Život je jako supermarket – je plný všeho možného. Toho, co potřebujeme, toho, co nepotřebujeme, ale rádi si vezmeme, i toho, co se nám vůbec nelíbí. A někdy to ani supermarket není, jen takový socialistický koloniál. Nebo vietnamská večerka (taky máte zkušenost, že když vykoupíte jeden druh zboží, už nikdy víc se tam neobjeví?).

A někdy docela pomáhá vědomí, že na vietnamské obchodníky ani na šéfy zásobovacích oddělení super‑ a hypermarketů nemáme páky. Úplně stejně jako na „toho nahoře“, vesmír nebo jakkoli jinak si nazveme zdroj harmonie věcí přítomných a nepřítomných.

Když tu neschopnost kontroly a plánování pojmeme jako odrazový můstek k inspiraci, kreativitě a radosti z žití, z „konzumace života“, bude to úplně skvělé. Pak se nám i plánovat věci (ty plánovatelné) a realizovat vize (i ty nejméně pravděpodobné) bude lépe.

Až budou Janina a Ondřej ve své životní metafoře ráno vstávat z postele s představou těstovin s parmezánem a večer se zadostiučiněním ulehat s lilkem s mozzarellou v břiše, bude to znamenat, že je něco dobře. Z těstovin se přece nestřílí. Ano, já vím, z pocitu osamělosti se střílí, i z pocitu, že jsme na všechno sami, i z pocitu prázdnoty a nenaplněnosti. Na ty se dokonce někdy umírá. Ale tím spíše nesmí zaplavit náš emoční svět, překrýt to potenciálně vitální, směřující k živosti, k životu a spokojenosti s ním.

A ona to nebude žádná lež, když si nevdaná bezdětná Janina řekne: „Mám milý malý byt, hodného svobodomyslného přítele, práci, která mě baví, ale nedrží natolik, abych nebyla otevřená změně, mám tátu, který pomůže, když je třeba, mámu, která obejme, když je třeba, a na rozdíl od většiny svých kamarádek nejsem ani jednou rozvedená. A udělám z toho, co mám, nejvíc, co lze.“ Jako ten pan Bé z nedostatečné nabídky obchodu s potravinami. Jistěže bude stále ještě stejně nevdaná a bezdětná, ale lépe se „nají“ – a šance, že už to za chvíli všechno bude jinak, se tím mnohonásobně zvýší.

No a Ondřej, chytrý tak, že si na to vše jistě přišel sám už před přečtením tohoto článku, teď třeba dělá radost svým dvěma spolupracovnicím (a sobě!) tím, že jim nosí do práce krabičky s pestrými zeleninovými saláty. A děti té starší, vdané, minule o víkendu vzal do muzea hodin. Ta mladší kolegyně po něm poslední dobou čím dál víc pokukuje…