Život jako příběh
Lidé, kteří umí své vzpomínky převyprávět jako „dobrý příběh“, vnímají svůj život jako smysluplný, a proto jsou šťastnější.
Dobrý příběh přitahuje a láká, špatný dráždí a znervózňuje. Co dělá životní příběh dobrým či špatným? A proč vůbec hodnotit něčí příběh?
„Když jsem byla malá a ležela v posteli s chřipkou, milovala jsem návštěvy své babičky. Seděla u mé postele, pily jsme čaj a ona vyprávěla příběhy ze svého života. Dnes bych řekla, že to bylo inspirativní.“
Řekněte mi příběh, ale aby byl opravdu dobrý!
Takové bylo zadání ve výzkumu, kterého se účastnilo dvě stě vysokoškoláků. Měli za to, že jde o zkoumání schopnosti vyjadřovat se v závislosti na studijním zaměření. Ve skutečnosti šlo autorům výzkumu hlavně o to, co podle studentů příběh potřebuje k tomu, aby byl opravdu dobrý a tedy zajímavý, inspirativní.
Analýzou vyprávění vyšlo najevo, že bez ohledu na studijní obor (zaměření) by podle studentů měl být dobrý příběh pravdivý nebo uvěřitelný, musí obsahovat zápletku a její řešení (naději na vyřešení), měl by vyvolat emoce a neměl by nudit.
Druhým úkolem studentů bylo pokusit se vyprávět na záznamové zařízení část svého života tak, aby vyprávění co nejvíce splňovalo kritéria „dobrého příběhu“. O vlastní záznam vůbec nešlo, podstatná byla reflexe pocitů studentů hned po skončení úkolu. Ti, kteří dokázali kus svého života vyprávět jako „dobrý příběh“, vnímají svůj život jako smysluplný a jsou převážně spokojení, občas dokonce i šťastní.
Osobní příběh
Na psychoterapii chodí lidé, které něco hodně trápí a (pokud nejde o náhlou a často přechodnou krizi) nejsou se svým životem dlouhodobě spokojeni. Postupně vyprávějí svůj životní příběh a mne mimo jiné zajímá, co jejich vyprávění chybí, aby bylo „dobré“.
Někdy je to pravdivost, která příběhu chybí. Je až neuvěřitelné, jak často v životě lžeme – sobě, druhým. A máme dojem, že se tím jen vyhneme beztak zbytečným potížím a že neodhalená lež zůstane bez následků. Omyl. Drobná lež se asi schová, vylhaný příběh ale vytváří pachuť něčeho zbytečného, trapného.
Příběh bez naděje je vyprávěním skličujícím pro obě strany. Klasik říká, že naděje umírá poslední, tak kam se ztratila? Snědla ji deprese nebo velký strach z budoucnosti? Problém příběhu bez naděje je ten, že jeho vyprávění ztrácí smysl – snažit se o něco ztrácí smysl, jeho žití ztrácí smysl.
Také poslouchám příběh bez zápletky. Všechno se v něm jen opakuje, jakoby se ztratil děj, který posouvá vyprávění dopředu. Klient svůj příběh bez zápletky vnímá jako nudný, prázdný život, nějakou změnu nebo zvrat očekávají od světa, nevěří ve svou schopnost něco měnit.
Rodinné příběhy
Na terapii chodí i partnerské páry či celá rodina. Společné vyprávění rodinných příběhů má pro vztahy skutečně léčivý vliv. V bezpečném prostředí se učí jeden druhému naslouchat a odlišnou verzi reality respektovat, nikoliv se jen navzájem přesvědčovat o své pravdě. Staré křivdy a pocity nepochopení se pak ukazují v jiném světle.
Některé rodinné příběhy mají výrazný scénář a dají se zařadit do jedné ze tří kategorií.
Příběh o regresi
Než jsme se poznali, byly jsme veselí, svobodní a užívali si života. Pak jsme si pořídili společné bydlení a s hypotékou přišly první starosti, následovalo narození dvou dětí, to už jsme se hodně hádali, chyběly peníze, atd.
Příběh je sledem událostí, vedoucích do stále většího neštěstí. Chvíli si říkáte, jak je to možné, že mají takovou smůlu, že se jim dobré věci vyhýbají. Pak pochopíte, že je to úhel pohledu, postoj k životu. Taková rodina si bude úspěchů v terapii všímat jen velmi těžko, nezapadá to do scénáře.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..