Život bez nálepek

Pojďme si nyní více rozvinout samotný pojem tolerance. Chci se s vámi bavit o zdravé toleranci, která má za důsledek vyvážené, upřímné a citově bohaté vztahy založené na vzájemném respektu. Osobně vnímám, že jedním z důvodů „proč to nejde“ je potřeba soudit. Sami si všimněte, kolikrát za den se to stává například i vám (i když si to třeba říkáte jen potichu pro sebe):

• „To je idiot.“
• „To, co má na sobě, je fakt příšerný.“
• „To je hnusný…“

Ano, rádi dáváme různé nálepky. Možná si říkáte: proč to lidé dělají, co jim to dává? Možná si tím kompenzují pocit vlastního nedostatku. Možná pak mají i pocit větší důležitosti. Obecně mají lidé tendenci kritizovat hlavně ve chvíli, kdy „pomoc“ sami potřebují. Jak jsem psala v předchozím článku, člověk je spolehlivě sám sobě největším kritikem. Lidé, kteří se nemají příliš v lásce, postrádají toleranci také ke svému okolí: Když nemám dostatek lásky od ostatních já, nebudou jej mít ani ostatní.

Je to podvědomý program, který jede jako gramofonová deska stále dokola. Netoleranci se můžeme také přiučit od našich rodičů, když doma stále opakují, že Romové jsou všichni špatní nebo že bohatí lidé si na všechno nakradli. Těžko se tohoto břemene zbavujeme a chce to určité uvědomění a úsilí vyjet ze zajetých kolejí.

Nálepky a škatulky

Teorie nálepkování (labeling) není dávno nic neznámého, bylo jí věnováno už několik studií, které sledovaly chování skupin i jednotlivců. V čem „labeling“ vlastně spočívá? Pravidla, jejichž porušení vede k označení jedince nálepkou devianta, jsou většinou definována určitými sociálními skupinami. Zda bude tedy chování člověka chápáno jako deviantní, určují aktuální společenské normy a autority, které tyto normy stanovují. Za autority můžeme považovat rodiče, učitele, duchovní, policisty, média… Kohokoli, koho právě vy uznáváte a kdo je pro vás nějak důležitý. Jsou to osoby nebo instituce, které disponují určitým vlivem a mocí.

Příkladem takového nálepkování může být člověk závislý na drogách – společnost mu přidělila nálepku „devianta“ a nyní pro něj může být velmi těžké sehnat práci. Tito lidé se často opakovaně uchylují k trestné činnosti, protože je společnost vyčleňuje, byť by jejich závislost „jen sama o sobě“ nemusela mít na jejich pracovní výkon vliv. Další takovou skupinou mohou být v některých společnostech homosexuálové nebo také lidé s různými typy tělesných či duševních postižení.

Když upravíte a přenastavíte své vnímání lidí a světa okolo sebe do té pozitivnější roviny, když lidem dovolíte být takovými, jakými si vybrali být, bude se vám žít lépe.

Netolerance vůči různým „typům“ lidí se potom šíří velmi rychle. Začínáme být možná i více obezřetní, s kým přijdeme do styku. Všimněte si toho sami, když jdete ve městě po ulici. Lidé často chodí se sklopenou hlavou a dělají, že jsou neviditelní. Hlavně aby je třeba někdo neoslovil.

Dochází k tomu, že se z lidí stávají stále větší individualisté, kteří si umí nejlépe „pokecat“ na síti, tam je to přece bezpečné, že? Nemusí nikomu nic vysvětlovat, a když je to přestane bavit, jednoduše laptop zavřou. Není jich naštěstí většina, ale i tato skupina narůstá do větších a větších rozměrů. Společnost a média nás učí, že tam venku je to nebezpečné – dej si bacha, s kým se dáš do řeči! 

• Těsně před Vánoci jsem byla s kamarádkou na Staroměstském náměstí, popíjely jsme svařák a k vedlejšímu stolu přišel starý, nedbale oblečený muž. Od pohledu si evidentně všichni mysleli, že se jedná o žebrajícího bezdomovce, začali instinktivně couvat a kroutit hlavami, že mu nic nedají. V tu chvíli se muž zastavil a řekl: „Chtěl bych se jen zeptat – kolik je hodin?“ 

Bylo mi v tu chvíli smutno a říkala jsem si, že síla předsudků a různých druhů nálepek, které společnost vytvořila, někdy přesahuje i zdravé chápání, a stát se outsiderem, který nedrží krok se systémem a vybočuje, nemusí být zas tak složité.

Zdravou toleranci nenarušují pouze tyto aspekty, ale také prosté výčitky, které souvisejí s tím, když nejsou naplněna něčí očekávání. Přirozeně je všichni máme, ale jaksi zapomínáme na fakt, že každý může vidět stejné věci trochu jinak. Vyčítání a obviňování je znakem netolerance a přispívá obecně k narušování vztahů a šíření negativní energie.

Kde začít s tolerancí

Ráda bych, aby tento článek sloužil k zamyšlení se nad tím, zda můžeme být více velkorysí, tolerantní a láskyplní. Zda se na různé lidi můžeme dívat i jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Zkuste se zamyslet, kde byste mohli začít vy. U svých dětí, u svého partnera, kolegy v práci, rodičů nebo sami u sebe?

Je důležité vědět, že veškeré informace o svém okolí si můžete zcela svobodně utvářet sami, ale ani tyto informace nemusejí být nutně pravdivé.

Jedno je zřejmé: když upravíte a přenastavíte své vnímání lidí a světa okolo sebe do té pozitivnější roviny – tedy dovolíte lidem být takovými, jakými si vybrali být –, bude se vám žít lépe. Zjistíte, že svět nemusí být jen omezující a nebezpečné místo plné zvláštních individuí. Je však zřejmě potřeba začít zase u sebe. Protože ať chceme, nebo ne, to že se nám na druhých něco nelíbí, je v první řadě náš problém. Neboli: co se nás dotýká, to se nás také týká.

Chcete‑li se cítit v životě lépe a být vůči okolí tolerantnější:

• Uvědomte si, jaké předsudky vůči někomu máte. Jsou skutečně podložené na základě vlastních zkušeností, nebo jsou spíše převzaté?
• Lidé a jejich chování vůči vám je vaším zrcadlem – co vám jejich chování o vás říká?
• Zamyslete se, jaký první krok ke změně ve vnímání okolí můžete udělat. Začít můžete u někoho blízkého, kde změny zaznamenáte většinou okamžitě.
• Řekněte si, proč to chcete. Nemáte‑li jasno v tom, proč byste chtěli být více laskaví a tolerantní, dělat to stejně nebudete.
• V neposlední řadě – když už víte proč – si ujasněte, v čem to pro vás bude dobré, jak to změní váš pohled na ostatní a vnímání sebe sama. Jak se budete pak cítit?

Dovolte mi podělit se s vámi ještě o jeden příklad.

• Jedna z mých klientek vyrůstala v silně matriarchální rodině, kde slovo matky znamenalo opravdu vše. Otec byl spíše takovým pozorovatelem zpovzdálí. Matka dávala svým dcerám velmi důrazně najevo, že muži obecně jsou spíše na obtíž, a že se o všechno budou muset jednou tak jako ona postarat i ony, protože na muže se nedá spolehnout. Obě dcery si tedy na základě těchto nálepek zcela přirozeně vytvořily přesvědčení, že muži jsou jen slabé články v rodině. Můžete hádat, jak dopadly všechny jejich pokusy o kvalitní dlouhodobé vztahy.

Je důležité vědět, že veškeré informace o svém okolí si můžete zcela svobodně utvářet sami, ale ani tak nemusejí být nutně pravdivé. Není potřeba zaujímat stanovisko ihned, dejte si čas všechny informace, které k vám přijdou, důkladně prověřit, a i poté nechte ještě nějaké dveře otevřené, protože po čase můžete zjistit, že je třeba vše jinak.

V dětství se o těchto věcech poměrně těžko rozhoduje, v dospělosti jsme schopni i dlouhodobě zažité zvyky a předsudky změnit, pokud se pro to skutečně rozhodneme. Zaměřte se na ty, které vám otravují život a bez kterých by se vám žilo klidněji – často je to právě netolerance vůči někomu. V mnoha případech nejde o nic jiného než se stát aktivním pozorovatelem vlastního života a vztahů kolem.