Život bez hranic

Mezi psychiatry, psychoterapeuty a psychology se označení hraniční porucha osobnosti užívá teprve od 80. let 20. století, někdy můžeme narazit i na anglický název borderline. Výraznou postavou, která se diagnostice a léčbě hraničních pacientů věnuje, je americký psychoanalytik Otto Kernberg. Ten na základě kazuistik svých pacientů popsal symptomy, které hraniční osobnosti definují, a také vypracoval metody, díky nimž lze hraniční poruchu učinit snesitelnou.

U odborníků převládá názor, že hraniční poruchu nelze vyléčit, ale pouze zmírnit. I tak se však jedná o dlouhodobý proces s nejistými výsledky. Hraniční osobnosti jsou totiž nestálé a impulzivní i ve vztahu k léčebným metodám. Často mění lékaře, vyvolávají konflikty a terapii opouštějí, aby se do ní po čase znovu vraceli. Jejich přístup k léčbě je tak stejný jako jejich život obecně – plný dramat a nevyrovnanosti.

Znala jsem ženu, která touto poruchou trpěla. Právě pohled na její životní peripetie mě silně ovlivnil v zájmu o psychologii. Tato žena pocházela z nestabilního prostředí – otec byl závislý na alkoholu, matka propadala hysterickým záchvatům, při kterých vyhrožovala sebevraždou a často dceru bila. Dívka vyrostla v emočně nevyrovnanou osobnost, úzkostnou a agresivní zároveň. Nenávist projevovala především vůči sobě – řezala se na zápěstí, několikrát se pokusila o sebevraždu, ošklivě o sobě mluvila. Také zkoušela koketovat s drogami. Porušovala pravidla a několikrát byla chycena při krádežích v obchodě.

Když se mi dělo něco hroznýho, představovala jsem si, že tam nejsem. A že ta situace taky neexistuje.

Poznala jsem ji v době, kdy měla za sebou už několikátou psychiatrickou hospitalizaci a právě nastupovala intenzivní psychoterapii. Byla cynická a odtažitá. Zároveň jsem z ní však cítila těžce definovatelný smutek a němé volání o pomoc. Trochu jsme se sblížily a já mohla poznat její příběh. Když jsem slyšela líčení toho neuspořádaného života, kdy byla několikrát v nebezpečí a na pokraji smrti, udivil mě stoický klid, se kterým to vyprávěla.

„To je maska,“ odpověděla mi s hořkým úsměvem. „V duši to bolí strašně. Ale stejně – to všechno jsem si zasloužila. Jsem zlá.“ Když jsem se jí ptala, jak dokázala přečkat všechny životní trable a zachovat si přitom zdravý rozum (měla dle lékařských vyšetření nadprůměrné IQ), dozvěděla jsem se další věc, která hraniční osobnosti charakterizuje: v krizových momentech u nich dochází k depersonalizaci a derealizaci. „Když se mi dělo něco hroznýho, představovala jsem si, že tam nejsem. A že ta situace taky neexistuje. Jako by to byl film a já ho ve skutečnosti sledovala v kině.“

Narušená vztahová vazba

Lidé hraničního typu většinou vyrůstali v emočně nestabilním prostředí. Rodiče jim nedali pevnou oporu co do vztahové jistoty a vlastní identity. I proto se hraniční porucha označuje jako raná porucha – vzniká již ve velmi útlém věku, uvádí se období mezi prvním až třetím rokem života. V této době je dítě vázáno na nejbližší osoby v okolí. V klasickém případě je to samozřejmě matka, ale může to být i otec nebo prarodiče – zkrátka lidé, kteří jsou dítěti oporou v době, kdy ve světě dělá první krůčky.

Pokud je vztahová vazba narušená, vzniká v dítěti zmatek. Nemůže se orientovat nejen v okolním světě, ale ani v sobě samém. Potřebuje rodičovské vedení, strukturu a řád – samozřejmě přiměřeně k věku. Matka, otec, prarodiče nebo jakýkoli jiný člověk, který se o dítě stará, vede ho a usměrňuje, má nezastupitelnou úlohu pro jeho další rozvoj. Zanedbání pak vede k hraniční poruše.

Zanedbáním se myslí nejen citová deprivace nebo psychické a fyzické týrání, ale také nestabilní výchova. Jako příklad uveďme matku, která své dítě odmítá, vysmívá se mu, ponižuje ho nebo bije – a vzápětí mu říká, jak ho má ráda. Stejně tak negativně působí přespříliš volná výchova bez řádu a pravidel. Podobně zhoubný může být i přehnaně úzkostný nebo direktivní přístup, který dítěti nedovolí prožívat autonomii.

Přednáška 24. října 2024