Žít přítomností není totéž …

V knize Jíst, meditovat, milovat, která v posledních pěti letech nalákala spoustu žen z blahobytného Západu na luxusní zájezdy s tematikou „objevování sebe sama“, jsem objevila tuhle, ze života dokonale odpozorovanou pasáž. Autorka Elizabeth Gilbert v ní popisuje chování své přítelkyně Susan:

„Kdykoli spatří nějaké krásné místo, vykřikne téměř v panice: Tady je tak nádherně! Sem se musím jednoho dne vrátit! A vyžaduje veškeré mé umění, abych ji přesvědčila, že už je tady.“

Jsem na tom podobně jako ta Susan. Zřídkakdy se mi daří doopravdy být duchem tam, kde v tu chvíli jsem.

• Cestou do práce v ranní tramvaji jsem ve stresu z nadcházející porady.
• Na poradě v duchu přemítám o tom, jestli stihnu vyzvednout děti ze školky.
• Při vyzvedávání dětí si v hlavě sumíruji seznam potravin, které je potřeba nakoupit na večeři.
• Když po večeři usrkávám ze skleničky vína, přemýšlím o tom, co jsem na poradě měla říct jinak a proč jsem vlastně na děti odpoledne byla tak protivná.
• Když mi můj muž něco povídá, jedním uchem u toho poslouchám televizní zprávy.
• V práci fantazíruju o tom, co budu dělat o víkendu, a o víkendu mě pronásleduje úzkost z práce, kterou jsem v pátek nedodělala.

Jinými slovy, moje mysl většinu času tráví tím, že přežvykuje minulost, anebo se bojí budoucnosti. Málokdy se jí podaří být doopravdy tady a teď.

Krásné okamžiky obvykle prožívám nejintenzivněji ve chvíli, kdy mají podobu plánu do budoucna: vidím třeba sama sebe, jak na dovolené sedím u bazénu s tlustou knihou na klíně a mžourám do zapadajícího sluníčka. Ale když ta chvíle skutečně nastane, jsem už v duchu zase někde jinde. Myslím třeba na to, jestli bych si neměla jít stáhnout e‑maily a zjistit, co se děje v práci.

Opakem této roztěkanosti, která mezi nás a okolní svět neustále staví ohlušující clonu rušivých myšlenek, je stav, který psychologové nazývají mindfullness: doslova plnost mysli, tedy pozornost, bdělost.

Podle mě nejlépe ho vystihuje české slovo duchapřítomnost („přítomnost ducha“), i když v češtině to běžně znamená něco trochu jiného (pohotovost, bystrost).

Mindfullness, duchapřítomnost je zkrátka a dobře stav, kdy nejsme duchem mimo, ale naplno vnímáme to, co právě děláme, co se kolem nás právě děje.

Žít přítomností pro mě dříve znamenalo utratit všechny peníze a potom nemít na nájem. Zkrátka nepočítat se zítřkem.

Být tam, kde jste, není tak snadné

Dříve jsem si myslela, že „žít přítomností“ znamená cosi bohémského a v podstatě nezodpovědného. Za lidi, kteří umějí žít přítomností, jsem považovala spolužáky, kteří flámovali až do rána, přestože druhý den museli na zkoušku. Nebo Latinoameričany s jejich proslulým „maňana“.

Žít přítomností pro mě znamenalo utratit všechny peníze a potom nemít na nájem, vyrazit ven bez deštníku, i když na obzoru se kupí černé mraky. Zkrátka nepočítat se zítřkem.

Mindfullness ovšem nabízí něco docela jiného. Abyste naplno žili přítomností, nemusíte zrušit své penzijní připojištění, začít chodit pozdě do práce a přestat plánovat dovolenou. Stačí být svou myslí aktivně a naplno přítomni právě tam, kde zrovna jste.

Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Vyžaduje to aktivní úsilí. Buddhisté přirovnávají naši mysl k neposedné opici, která se přehupuje od jedné myšlenky ke druhé jako opička v džungli z jedné větve na druhou. A většina z nás neumí své myšlenky ovládat: právě naopak, jsme v jejich vleku.

Naši schopnost koncentrace na přítomný okamžik samozřejmě výrazně narušují i nejrůznější komunikační prostředky, jimiž jsme téměř neustále vystaveni: mobilní telefony, e‑maily, přátelé na Skypu a na sociálních sítích… To všechno nás permanentně svádí být někde jinde než „tady“.

Přednáška 24. října 2024