Žít podle sebe

Nedávno jsme s jedním klientem řešili smrt blízkého člověka. Bylo to náhlé, byl to šok. Umřel člověk, který tady mohl ještě dlouho být. Částečně vlivem jeho vlastního jednání se tak ale nestalo. Odešel a s ním i zvláštní energie, která už několik let svírala společné soužití.

Nastalo období smutku, smiřování se s tím, že už dotyčnou osobu neuvidí, ale po několika týdnech tuto svíravost najednou vystřídal zvláštní pocit úlevy. Když mi ho klient popisoval, plakal. Trochu se cítil provinile, že tento pocit vůbec má. Úleva ale často existuje vedle smutku, viny a dalších emocí. Každý prožívá ztrátu odlišně.

Jeho život se začal pozoruhodně proměňovat. Začal o sebe více dbát, dal si do pořádku dlouho zanedbávanou domácnost, vlastně i celý svůj život. Postupně zjišťoval, že to, jak žil dřív, bylo pro něj nevyhovující. Nezdravý a marnivý způsob života a nadměrné pití alkoholu…, to vše mu nyní začalo být cizí.

Když mi popisoval, že nechodil poslední roky ani pořádně ven, a teď nachodí každý týden někdy i desítky kilometrů, pochopila jsem, že smrt onoho člověka se stala vysvobozením pro jiného. Někdy je to takový zvláštní paradox, že jeden musí odejít, aby druhý začal žít.

Podobná, méně tragická situace se stala jiné klientce. Nečekaně ji opustil partner. Krátce po dovolené a jedné intenzivní hádce si sbalil věci a řekl, že odchází. Byl to zpočátku šok: Co si počne? Když se nedlouho poté jednoho dne vrátila domů z práce, pocítila velkou úlevu. Zjistila, že jí vztah dlouho nevyhovoval, ale neměla možnost se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Kladla si tyto otázky:

• Proč se mi musí obrátit život vzhůru nohama, abych přehodnotila svůj dosavadní život?
• Proč jsem neměla sílu odejít dřív?
• Jak je možné, že jsem necítila, že je to opravdu tak špatné?

Úleva, ať už po smrti, nebo odchodu blízkého člověka, je zřídka diskutované téma. Může znamenat konec nedorozumění, ukončení utrpení blízkého nebo vlastní zátěže. Někteří lidé mohou pociťovat úlevu, když odejde člověk, který jejich život ovlivňoval negativně – cítí se svobodnější a mohou začít žít podle sebe. Konec jedné kapitoly většinou znamená začátek nové.

Konec jako vysvobození

Pro některé lidi je velmi složité žít život podle sebe, když je ovlivňuje někdo jiný. Soužití s lidmi a vztahy obecně pro ně bývají celoživotní téma a nedefinovaná zátěž, která jim ovlivňuje každodenní život, aniž by si to připustili. Mnohdy žijí pod vlivem přesvědčení být tu pro druhé za každou cenu a jsou ochotní tolerovat i to, co se jim nelíbí. Často jim jejich vnitřní hlas našeptává:

• „Přece to teď, po tolika letech nevzdáš.“
• „Vždyť to není tak hrozné, lidi žijí hůř.“
• „Je potřeba to přežít, nedá se nic dělat.“
• „Lepší žít takhle než být sám.“

Člověk si zvykne. V momentě, kdy to ale skončí, nastává zlom. Najednou ho neomezuje nikdo a nic. I toto bývá náročné. Někdo rozkvete a chopí se šance na nový život, někdo je natolik zvyklý žít pro druhé, že už mu to jinak nedává smysl. Pomoci může odpovědět si upřímně na otázku: Co potřebuji, aby se stalo, abych mohl změnit něco, co mi dlouhodobě nevyhovuje?

Někdo vydrží opravdu hodně. Možná si zvykl na nepěkné zacházení, možná je zvyklý být příliš slušný, aby se vymezil. Bohužel je to pro některé stále bezpečnější cesta než být sám sebou a začít žít podle sebe. V utrpení není potřeba se tolik zabývat sám sebou, protože žijete podle cizích pravidel. Vlastní zodpovědnost jste předali někomu jinému.

Setrvávání v nefunkčním (vztahu, práci, přátelství) je také forma jistoty, zvyku. Udělat změnu vyžaduje odvahu vykročit do neznáma. Odvahu ozvat se a říct, toto se mi nelíbí, takto to dál nechci. Když se klientů v podobných situacích ptám, co jim brání to udělat, v pozadí bývá velký strach ze zavržení a odsouzení.

Když podporujete něčí moc tím, že děláte věci podle něho, nikoli podle sebe, zvykne si – ať už je to váš partner, děti, nebo kolega v práci. Vědomě nebo nevědomě toho začnou zneužívat, protože vědí, že mohou, linka mezi vámi je tenká. Proto je důležité být si vědom, co je pro mě v pořádku, a co už není. Hranicemi nejen chráníme sami sebe, ale určujeme, kam už druzí nesmí, protože by tím narušili náš život.

Mnohdy se tak člověk točí v kruhu vlastní nevědomosti a akceptuje nevyhovující s vědomím, že „to tak prostě má“, jelikož neví, jak žít jinak. Kolikrát jsme schopni sami sebe přesvědčit, že věci nejsou tak zlé, že jsou na tom lidé hůř. Setrvávat v nefunkčním je snazší než vyvinout úsilí k nápravě. Odvaha podívat se, jak žiju a jestli mi je tak dobře, aniž bych si lhal do vlastní kapsy, je někdy to nejtěžší.

Autentický život

Žít podle sebe znamená najít a rozvíjet vlastní hodnoty, vášně a cíle nezávisle na očekáváních a tlacích okolí. Pokud nežijete podle sebe, je to na vás většinou znát. Jste nespokojení sami se sebou, možná i přehnaně kritičtí vůči ostatním. Jen tak něco vám neudělá radost, neustále hledáte cesty, jak žít líp, a stále je nenacházíte. Hledáte často změnu „tam venku“.

Není třeba čekat na vhodné podmínky – ty nikdy nepřijdou. Odpověď většinou leží uvnitř nás samotných. Někdy jen musí nastat správný okamžik, aby potřeba změny konečně vyplula na povrch díky nějaké události, která i nám dá znamení, že už konečně můžeme. Proces lze usnadnit pravidelnou osobní inventurou v podobě krátké sebereflexe:

• Vyhovuje mi žít můj život způsobem, jak žiju dnes, nebo jsem z něj unavený?
• Obklopuji se lidmi, které mám rád, nebo mě spíše vyčerpávají?
• Otevřeně sděluji, co cítím, co potřebuji, nebo si to všechno nechávám pro sebe?
• Jsem upřímný sám k sobě i k ostatním, nebo se snažím být se všemi za každou cenu zadobře?
• Říkám si často: Bude líp, až… změním práci, rozejdu se s partnerem, děti se odstěhují a podobně?

Pokládat sami sobě tyto otázky a dělat si průběžně jasno vám pomůže určovat si cestu, kterou se vědomě rozhodnete vydat. Nezdary a pády, které přijdou, vás rozhodí o dost méně, protože máte jasněji v tom, kudy chcete jít. Někdy potřebujeme, aby se nás na tyto věci zeptal někdo jiný. Přítel, terapeut, kouč… Je dobré čas od času člověka, k němuž máte důvěru, vyhledat. Získáte tím větší odstup a zamyslíte se do hloubky.

Osobní hodnoty

Každý máme trochu odlišné hodnoty, dělá nás to jedinečnými a také odlišnými. Pokud chceme žít náš život autenticky, tedy podle sebe, je potřeba sledovat, co nás zajímá a co považujeme za důležité. Když nevíme, co je pro nás hodnotné a důležité, naše mysl je roztříštěná, protože se zaměřuje na spoustu věcí najednou. Nenacházíme pak uspokojení, protože jsme přehlcení.

Naplňuje‑li vás například příroda a váš život trávíte převážně v uzavřených prostorách, budete pravděpodobně pociťovat nespokojenost. Jste‑li komunikativní člověk, ale budete se doma izolovat, budete se cítit osamělí. Pokud se řídíme podle našich hodnot a toho, co je pro nás opravdu důležité, můžeme sami sobě pomoci neztrácet čas tím, co důležité není.

Příkladem osobních hodnot může být laskavost vůči sobě i druhým, láskyplné vztahy s rodinou, čas v přírodě, zodpovědnost za své zdraví, odvaha následovat své sny, upřímnost, kreativita…

Abychom mohli žít podle sebe, je také důležité nebát se odlišnosti. Možná jste byli vychovaní, abyste nevybočovali a raději splynuli s davem. Autenticita ale znamená odvahu být jiný a jedinečný a zvykat si, že se nemusíme vždy přizpůsobovat společenským normám a očekáváním ostatních. Někdy chce čas, než si dovolíme přijmout, že určité odlišnosti mohou být právě naší silnou stránkou.

• Co vás dělá vámi?
• Co děláte s nadšením?
• Čím jste typičtí?
• Jak vás vnímají ostatní?

Je naprosto v pořádku, že na různé věci máme rozdílný pohled a že se to ostatním občas nemusí líbit. Není potřeba být vždy zajedno. Spíše se učme vnímat, proč a jak to máme my, a také být otevřený pohledu druhého, který to může mít pochopitelně úplně jinak.

Konflikt ve vztahu není nutně špatná věc. Je naprosto přirozený, jen ho mnohdy vnímáme jako něco, co by se dít nemělo, a snažíme se mu vyhnout. Konflikt je důležitá součást každého zdravého vztahu a vždycky přijde. Stačí se ho nebát, naslouchat sami sobě i druhým a učit se chápat, co nám ukazuje a sděluje. Potom se nám bude vzájemně fungovat daleko lépe a budeme schopni brát druhé takové, jací jsou, bez nutnosti je neustále měnit ke svému obrazu.

Jak na to? Nabízím malé cvičení. Popište sami sebe nejméně osmi přídavnými jmény. Pokud toto cvičení chcete udělat ještě pečlivěji, poproste i blízké lidi ze svého okolí (rodina, kolega, kamarád), kterým můžete důvěřovat, aby vám řekli, jak vás vidí. Jací podle sebe a podle svých blízkých jste?

Tímto cvičením máte šanci prozkoumat, jak vnímáte sami sebe a jak vás vnímají ostatní. Dostanete tak dvojí zpětnou vazbu, díky které si uvědomíte své vlastnosti. Když dělám toto cvičení s klienty, velmi často jsou příjemně překvapeni, protože většinou mají tendenci vnímat sami sebe kritičtěji. Zpětná vazba od jejich okolí je pro ně zajímavým zjištěním, které jim ukáže zase trochu jiný pohled na sebe sama.

Abyste žili v souladu se sebou, je dobré vnímat autenticitu nikoli jako statický stav, ale spíše jako proces neustálého objevování sebe sama. Je to cesta, nikoli cíl. Pokud máte odvahu se do ní pustit, začnete brzy vnímat větší propojení se sebou. Pocit odcizení zmizí, protože se o sebe a svůj život budete přirozeně zajímat. Stanete se pro sebe důležitými, stejně tak i naplnění vašich potřeb.

Věřím, že tímto způsobem se dá vyvinout silná vnitřní motivace k tomu postarat se o kvalitu svého života. To má nakonec mimo jiné i pozitivní vliv na naše okolí. Nemusíme potom možná ani zažívat velké životní krize a obraty, abychom si uvědomili, co je pro nás důležité.