Žiletková past

S podobnými výjevy jste se už zřejmě setkali, ať už to bylo třeba ve filmu Gympl režiséra Tomáše Vorla nebo jinde. I webových stránek a blogů s tematikou sebepoškozování je na světě víc než dost – tento fenomén vrostl do současné popkultury.

O co že tu vlastně jde? O nějaký nový trend? Způsob, jak dodat na zajímavosti něčemu veskrze nezajímavému a povrchnímu? Nebo snad celospolečenský problém, sahající hlouběji za rozmary kultury nadbytku? Vlastně od všeho trochu a ještě něco navíc. V dnešním článku se vám pokusíme přiblížit základní fakta o sebepoškozování a některé mechanismy pro něj typické.

Sami proti sobě

Sebepoškozování je aktem, při kterém jdeme proti principu sebezáchovy. Jde o cílené narušení a poškození vlastního těla, avšak bez úmyslu zemřít.

Čísla

Sebepoškozování se nejčastěji objevuje v dospívání. Většina studií uvádí okolo 14 % sebepoškozujících se mladistvých. Poprvé se sebepoškozování objeví většinou mezi třináctým a patnáctým  rokem. Třikrát častěji si ubližují dívky.

Zdaleka nejčastějším způsobem je řezání ostrým předmětem v oblasti zápěstí. Dokonce tak časté, že někteří autoři používají termínu „syndrom pořezávaného zápěstí“ (wrist cutting syndrome).

Následuje řezání na jiných částech těla a pálení se. Méně obvyklými jsou pak předávkování léky, bití sebe sama, úmyslné narážení do věcí, vytrhávání vlasů a řas, škrábání, inhalace škodlivých látek, polykání předmětů, způsobování modřin, nebo třeba lámání kostí.

Možná při tom výčtu vraštíte čelo a mhouříte oči. Bolí nás už jen ta představa. Do jakého celkového obrázku mají tyto střípky zapadat? Sebepoškozování bývá součástí některých psychických poruch (typicky hraniční poruchy osobnosti), je ale čím dál složitější jej nějak vymezit.

I tam, kde bychom nějakou psychickou poruchu neočekávali, může být totiž přítomna a stát v pozadí. A naopak – jsou lidé, kteří mají se sebepoškozováním zkušenost, přitom bychom však u nich žádnou poruchu zařaditelnou do psychologicko‑psychiatrické škatulky definovat nemohli.

Obecně platné závěry bychom hledali jen těžko. Něco však přece jen víme.

Bolest za bolest

Ti, kdo o svých motivech k sebepoškozování hovoří, často uvádějí „psychickou bolest“ jako něco, co se dá sebepoškozováním (tedy bolestí fyzickou) přehlušit. Nebo aspoň na chvíli otupit.

Pod tuhle „psychickou bolest“ pak můžeme zařadit jakoukoli formu nepříjemně pociťovaného stresu, pocity odosobnění a odcizení, viny, hněvu, odmítnutí, depresivní stavy a pocit osamělosti, odpor vůči sobě a zlost na sebe sama. Ale taky nudu. To jsou možné vnitřní příčiny sebepoškozování – tedy motiv, proč člověk v dané chvíli sáhne k takovému řešení.

Příčiny vnější – tedy v  jakých podmínkách musí člověk žít – jsou neméně podstatné. Těm vnitřním nezřídka předcházejí. Podle mnohých studií se sebepoškozování vyskytuje velmi často u těch, kdo uvádějí psychosociální problémy: týrání a zneužívání v dětství, šikanu, ale i rozvod rodičů a vyrůstání jen s jedním rodičem, vážnou nemoc v rodině, konflikty s rodiči nebo vrstevníky, s partnerem a mnohé další.

Přednáška 24. října 2024