Žijme všímavě

Všímavost můžete přivést k jakékoli běžné činnosti. Ideální způsob, jak toho dosáhnout, je věnovat plnou neposuzující pozornost všemu, co děláte. Reálně stačí, pokud se nám to podaří aspoň několikrát za den, samozřejmě čím častěji a na delší dobu, tím lépe.

Pokaždé, když si uvědomíte, že něco děláte, ale při tom myslíte úplně na něco jiného, vaše pozornost se potuluje jinde. Je to úplně normální, ale z hlediska tréninku všímavosti je potřeba ji jemně přivést zpět k vaší činnosti. Je to v podstatě taková meditace za běžného chodu života.

Je to podobné jako při meditaci v sedu. Rozdíl je v tom, že předmětem meditace není dech nebo tělo, ale jakákoli činnost. Jakmile dokážete všímavě a bez posuzování vnímat okamžiky každodenního života, jeho kvalita se může dramaticky změnit.

Co znamená „bez posuzování“?

Včera jsem louskala oříšky na mrkvový koláč. Rozhodla jsem se, že při tom potrénuji mysl. Plně jsem se soustředila na louskání oříšků a v hlavě se mi honilo to je pěkný oříšek… ten je teda pěkně seschlý… a asi po deseti minutách: to loupání je pěkná otrava. Takže posuzujících myšlenek se vyrojilo dost.

Klasikou je, že čím víc se snažím neposuzovat, tím víc se takových „myšlenkových kousků“ rojí. A to medituji více než dvacet let. Čím víc je mi to jedno, tím lépe to jde. Podobný princip se mi občas promítá do různých oblastí života.

Osobně se domnívám, že bez posuzování znamená uvědomit si, že posuzuji, ale nereagovat na to. Nenechám se emočně vtáhnout a následně se nechovám pod tlakem posuzujících myšlenek. Toto je velmi důležité hlavně v rozhovorech s druhými, jak o tom bude řeč níže. U oříšků to ale můžete natrénovat.

Navoďte si častěji pocity spokojenosti

Jednoduchým uvědoměním si můžeme například mnohem častěji navodit pocity spokojenosti. Mnoho neutrálních věcí bereme jako samozřejmost – například to, že máme tři jídla denně, že jsme schopni dojít do práce, že nám teče teplá voda… Pokud zaměříte plnou pozornost na tyto obyčejné věci a uvědomíte si, jak je skvělé, že je máte nebo že jste jich schopni, pokaždé zažijete malinký kousek radosti.

Většina lidí si těchto věcí všímá, až když je nemá. Pořád čekají na „něco velkého“, co by stálo za to, aby měli radost. Takových věcí je ale v porovnání s běžnými událostmi života málo. S každou prožitou radostí se vám o trošku zvýší životní energie a tím se připraví pole i pro ty větší radosti. Když se soustředíte na přítomný okamžik, i neutrální zážitky se stávají příjemnějšími.

Všímavost lze převést k druhým lidem

Další skvělý způsob, jak praktikovat všímavost, je přenést ji k druhým lidem. Máte téměř zaručeno, že se vám výrazně zlepší vztahy. Myšlenka je velmi jednoduchá: věnujte svou plnou pozornost bez posuzování druhému člověku a pokaždé, když se vaše mysl někam zatoulá, ji jemně přiveďte zpět. Je to stejné jako v předchozím případě, jenom se změní předmět meditace.

Naše pozornost je nejcennějším darem, který můžeme ostatním dát. Když někomu věnujeme plnou neposuzující a přijímající pozornost, je v tu chvíli jedinou věcí na světě, na které nám záleží. Co může být příjemnější? Pokud jsou ve vašem životě lidé, na kterých vám záleží, nezapomeňte jim každý den věnovat několik minut plné pozornosti. Uvidíte, jak pokvetou.

Plná a přijímající pozornost není stav, když si například čtete knížku, přijde manžel, něco vám říká, vy sotva vzhlédnete a řeknete „aha“. Nebo opačně – manžel sleduje fotbal, vy mu něco sdělujete a on přikyvuje.

Také to není domácí klasika, která se často odehrává, když dítě přijde ze školy. Máma se zeptá: „Ahoj, tak jak bylo ve škole?“ Dítě odpoví: „Dobrý.“ A jde do pokoje. Mámy to často štve. Za hodinu dítě přijde za matkou a začne povídat. Máma ho přeruší, řekne: „Dobrý. A co chceš jíst? Už máš úkoly?“

Věnovat někomu plnou pozornost je velká námaha, ale dejte svým blízkým aspoň pár minut. Opravdu to stojí za to.

Naučte se vést emočně inteligentní rozhovor

Emočně inteligentní rozhovor má tři klíčové komponenty:

1. naslouchání
2. parafrázování
3. sebereflexe

Naslouchání

Když s vámi začne mluvit někdo z vašich přátel nebo blízkých, zaujměte otevřený a laskavý postoj a dejte této osobě svůj čas a plnou pozornost. Připomeňte si, že vám na tom člověku záleží. Pokud zjistíte, že jste pozornost ztratili, jemně ji přiveďte zpět k dané osobě, jako by byla posvátným předmětem meditace.

Pokud je to možné, nemluvte ani neklaďte otázky. To, že vnímáte, můžete potvrdit například výrazem obličeje, přikývnutím hlavy nebo občas řekněte „rozumím“. Pokud řečníkovi dojdou slova, dejte mu prostor pro mlčení, a až promluví, tak buďte připraveni znovu naslouchat.

Parafrázování

Parafrázování v rozhovoru je určitá forma spolupráce. Jednoduše shrnete to, co jste slyšeli. Pozor! Z mnoha vlastních zkušeností vím, že to může být velmi odlišné od toho, co ten druhý říkal nebo chtěl sdělit. Zvláště pokud se jedná o emočně nabité téma.

Parafrázování také často trénuji s posluchači na svých seminářích. Je fascinující, že pokud jde o důležitou věc, na kterou mají oba účastníci rozhovoru odlišný názor, většinou ani jeden není schopen napoprvé správně zopakovat, co ten druhý řekl.

Často druhého nenechají domluvit, ušklíbají se, skáčou do řeči, a aniž by si odsouhlasili, že slyšeli, co druhý říkal, začnou sdělovat svůj názor. Něco podobného děláme v životě běžně a potom se divíme, proč ve vztazích vzniká tolik nedorozumění.

Sebereflexe

Při rozhovoru je velmi důležitá sebereflexe – vnímání vlastních pocitů a myšlenek. Hlavním důvodem, proč ostatní neposloucháme, bývá to, že se necháváme rozptýlit svými vlastními pocity a myšlenkami často v reakci na to, co říká druhá osoba.

Dobrým způsobem, jak reagovat na tato vnitřní rozptýlení, je uvědomit si je, přijmout, že tady jsou, a pokusit se je neposuzovat. Pokud je to možné, tak je nechte odejít. Pokud ve vás pocity nebo jiné vnitřní podněty zůstanou, nechte je prozatím také být a uvědomte si, jak mohou ovlivnit váš dialog. Později je můžete vnést do rozhovoru.

Sebereflexe je užitečná i pro toho, kdo hovoří. Jaké mám pocity u toho, co říkám? Proč se mi objevují? Pokud chcete, můžete o nich mluvit – nebo je jednoduše přijmout, neposuzovat a nechat být.

Lidé se často ptají, jak můžeme věnovat současně plnou pozornost někomu, kdo mluví, a zároveň sobě? Je to podobné jako periferní vidění. Když se díváte na nějaký předmět, zaměříte na něj centrální vidění, ale vnímáte i okolí, což je periferní vidění.

Podobně můžete zaměřit svoji pozornost na centrální složku – osobu, kterou posloucháte – a zároveň udržovat periferní pozornost u sebe. Je to potřeba natrénovat. Tato schopnost je základem vědomé empatie a je velmi důležitá u psychologů, kteří pracují s přenosem a protipřenosem pocitů.