Zhubni

Čím víc jsem o tématu přemýšlel, tím více ostychu jsem cítil. Přišlo mi příliš intimní na vložení do veřejného prostoru, i když snad některé myšlenky mohou být pro někoho vodítkem či inspirací. Šly mi hlavou vzpomínky na všechny, kteří se mnou v terapii nebo mezi přáteli sdíleli své příběhy týkající se i jejich těl, boje s tělem a snah o docílení vysněné představy. Vybavovaly se mi mé i jejich pocity, smutek, který má obvykle „trochu jiný odstín“, když se týká těla, než když jde o něco, co se odehrává jen v mysli.

Hledal jsem způsob, jak uctít tuto intimitu a jak s tématem naložit. Vědom si toho, že ne každé poznání, i kdyby bylo „pravdivé“, je užitečné a pravdivé pro všechny nebo pro jakoukoli etapu sebepoznání či jakoukoli situaci. Nakonec jsem si za adresáty článku vybral ty, které téma hubnutí zajímá a trápí.

Nejsou to moc řádky pro někoho, kdo přibral na poslední dovolené dvě kila a prostě si půjde víc zaběhat a je vše v pořádku, jak chce. Tam opravdu stačí nějaké rozhodnutí, spojení rozumu a vůle a cíl a dobrý pocit je zpět. Nepíšu také pro ty, kteří už jsou chyceni v tématu hubnutí jako v černé díře (např. lidé s rozvinutou mentální anorexií) a nebude jim asi moc ku prospěchu zvýšení sebereflexe a rozmotávání významů kolem procesu hubnutí, které zmiňuju dál, dokud nebude jejich tělesný stav (někdy opravdu i za pomoci hospitalizace a léků) stabilizován tak, že bude možné sledovat a zapojit i rovinu mysli a duše.

Formovat svůj život

Množství věcí psaných o hubnutí nese spíš známky toho, že obsahově je toto téma obézní. Kolem hubnutí se rozvinul ohromný byznys, který profituje z toho, kolik lidí a jak moc s hubnutím zápolí. Populární časopisy jdou většinou rovnou k otázce, jak zhubnout. Rychlá doba si zřejmě žádá rychlé „odpovědi“ a rychlá „řešení“. Většinou chybí úvahy o motivaci lidí snažících se hubnout a hledání širších souvislostí v psychice.

Čísla o obezitě i zoufalých lidech hledajících svou vylepšenou podobu těla a kupujících si jakoukoli naději, že takto najdou spokojenost či utiší své vnitřní konflikty proces hubnutí provázející nebo skrze něj se projevující, však ukazují, že generalizované a často protichůdné „návody“ nefungují dostatečně, protože neberou v potaz hlubší stránky osobnosti. Zůstávají u viditelného a u povrchnějších představ o fungování psychiky. To ale bodybyznysu nevadí – aspoň dál budou třeba přípravky, návody, knížky a prodej pofrčí.

Místo návodů bychom mohli obrátit svou pozornost třeba k mytologii a pohádkám, které nám dávají určité obrazy toho, čeho se věci kolem jídla, tělesnosti a tím pádem také sexuality týkají. Zabýváme‑li se hubnutím, můžeme ve svém příběhu objevit ozvěnu archetypálních motivů.

Příkladem může být konflikt bohyně Artemis a bohyně Afrodity. Panenská bohyně Artemis odmítá tělesnost, slouží duchu, je bohyní lovu (co vše se dá dnes lovit???), nepouští se do milostných vztahů a sexuality. Afrodita je bohyní lásky, tělesnosti, sexuality, zakládá si na svém těle; v Řecku byla někdy znázorňována spíše s kyprými tvary než podle diktátu současné superštíhlosti. Mýtus je personifikovaný v postavě Hippolyta. Hippolytos je vyznavač Artemis a odmítá vzdát hold i Afroditě, která ho potrestá. Jeho zkázu dokoná Poseidonem vypuštěný mořský býk jako symbol potlačené silné touhy a instinktivnosti, stínové síly z nevědomí. Býk Hippolyta usmýká k smrti. Tak může vyústit vnitřní konflikt mezi tělesností, hledáním (duchovních) ideálů a uznáním dalších požadavků duše, kam patří uspokojení, vztahovost a sexualita.

Proces hubnutí a štíhlost jako cíl může být součástí příběhu o pozitivní změně v životě, o utváření vlastní cesty, o uplatňování vlastní vůle, schopnosti formovat své tělo, a tedy i svůj život. Může být v modu chci se měnit, protože se mám rád a chci o sebe nějak adekvátně pečovat. Přejídání se může být formou zanedbávání se. Nabízí se možnost skrze formování svého těla uchopit i téma najít svou podobu, své pravé já i jinak, symbolicky a mentálně. Nejde jen o podobu těla, ale péče o tělo je součástí péče o duši.

Snaha zhubnout může být indikátorem potřeby změny vůbec, možná i změny na spirituálním poli. (Už některé světice – např. sv. Terezie a sv. Kateřina Sienská – hladověly, aby vstoupily do spirituálních stavů a byly blíže Bohu.) Musí být však dobře rozpoznáno, o jakou změnu má jít. Někdy se tato vnitřní potřeba duše nepřečte správně a realizuje se jen na této jedné a doslovné rovině nereflektovaně, až se z toho stane klasická neuróza a kompulze.

Věřím teorii, že symptomy většinou ukazují správně směr cesty. Možná je tedy v touze zhubnout také touha po určité skromnosti či jiné změně v životě, touha v něčem ubrat. Thomas Moore říká, že někdy člověk nepozná, na jaké rovině si duše změnu žádá – do terapie například přijde klient nespokojený v partnerském vztahu a při svých sezeních objeví, že pocity primárně patřily na rovinu změny práce. Považuju proto za škodlivé i z pozice psychologa poskytovat klientům jakékoli „návody“ na hubnutí, aniž by byl brán vážně celý vnitřní svět člověka. Zhubnout je vždy nějakým typem odpovědi na vnitřní procesy. V individuálních případech se mohou otázky, jejichž odpovědí má být zhubni, velmi lišit.

Obraz vnitřního konfliktu

Zhubni (Nezní to trochu jako drž hubu? Čili nepřemýšlej a dělej…) není přikázání, kterého se má chopit rozum, vůle a dostatek správných informací. Jejich zapojení je také důležité, ale bez dotyku hlubších vrstev se k cíli člověk nedostane – a končí v jojo efektech a pocitech selhání. Velmi záleží na motivaci, co tvoří palivo pro pohyb na cestě k cíli. A nejde jen o cíl, ale i o způsob pohybu na cestě.

Hubnutí může přinášet radost, ale také být hořlavým materiálem na přiživování sebetrýznivých mechanismů plných výčitek. Stojí za to se ptát, čím a v jakém množství se sytí naše duše. Možná zjistíme, že sice usilujeme o hubenější tělo, ale přežíráme se výčitkami, sebeponižováním, úzkostmi, nespokojeností, potřebou dokonalosti a podobně. Objevme toto vnitřní sycení a konzumaci: možná zde je třeba změna jídelníčku a hubnutí.

Hubnutí často zobrazí vnitřní konflikt mezi přísným vnitřním rodičem a emočně instinktivním vnitřním dítětem. Nezapojí‑li se do debaty rozumný a laskavý vnitřní dospělý (funkční ego), schopný rozumět oběma stranám a zprostředkovat mezi nimi pochopení, nemůže být výsledkem spokojený člověk, ale v „nejlepším“ případě nespokojená hubená bytost. Hlavním cílem podle mě není umět zhubnout, ale umět žít spokojeně a smysluplně.

Dopustíme‑li, aby se z tématu hubnutí stal centrální bod existence, jsme vystaveni riziku, že ztratíme svou individualitu, radost a příjemné emoce. Hubnutí určitě může plnit funkci pevného bodu, který dává nějakou strukturu a směr – i to je třeba brát vážně a nevyrážet tento pevný bod nikomu z ruky, i když tím člověk trpí. Z pevného bodu se však postupně může stát porucha a vládce mentálního světa člověka, vlastně takový bůžek, kterému sloužím. V určitém smyslu je to karikatura služby Afroditě a kráse – z krásy jako cíle se stal výkon a posedlost. Je třeba trénovat vědomí a postupně hledat zdravější vztahování se k sobě.

Poruchy příjmu potravy bývají někdy považovány za poruchy vztahů – jde o vztah k sobě, ale i ke světu, svým potřebám, emocím, imaginaci atd. Hubnutí jako pevný bod v životě, který můžu kontrolovat (nebo aspoň mám iluzi, že můžu kontrolovat, protože zvenku mi to nemůže nikdo kazit – je to někdy poslední sféra protestu nebo soukromí a nedotknutelnosti), může chvíli a částečně zklidňovat, ale také se může stát bludným kruhem a závislostí. Lze být závislý na představě o sobě, snu o štíhlosti, ale i na procesu hubnutí, pokroků a následných relapsů. Je třeba odhalit i tuto závislostní vrstvu a ptát se na to, co bude, až nebudu ten tlustý.

Některé výzkumy ukázaly, že tloušťka – i ta domnělá – slouží jako obranný mechanismus před vztahy (nemůžu nikam jít, nikdo by mě nechtěl, jsem tlustý, tlustá…) spojující sebeobvinění (můžu si za to sám), naději (pak to půjde) a ochranu jiných částí sebe (za vše mohou kila – čili ne moje neempatie, jiná zranění; nemusím vidět, jak těžké může být najít a utvořit hluboký vztah, po kterém toužím i se ho třeba bojím). Ke zhubnutí se vážou očekávání „vstupenky“ do té správné kasty společnosti, ale zkušenosti také potvrzují, že nejednou se místo očekávané euforie po zhubnutí objeví strachy ze vztahů a frustrace, které téma jídla, kil a hubnutí zakrývalo.

Často se nedá na tomto novém území být, člověk na ně není vybaven a připraven. V hloubi duše může mít dál staré sebepojetí (ve stylu jsem nemožný tlusťoch) a nevědomě se k němu znovu vrací jako k jistotě. Špatná jistota je pořád víc než žádná jistota. Bez práce na sebehodnotě a otevření tématu identity a sebepojetí je mnohem menší šance, že se zhubnutí udrží a že přinese vytouženou úlevu, radost a novou energii. Identita odvozovaná jen od těla je víc náchylná k zraněním.

Ukotvit se v naplnění

Daří‑li se nám zhubnout, jak chceme, může to vlít energii i pro jiné změny, po kterých toužíme. Může to být začátek či posílení radosti ze sebe, ale také to může být jen zafixování podmíněné lásky k sobě – máme se rádi jen tehdy, splníme‑li dané podmínky. Své vnitřní dítě, které se sytilo jídlem (možná také i nezdravě a kompulzivně, bez vhodné péče), odsoudíme a vyhlásíme mu boj, aniž se ho ptáme, po čem toužilo, co jídlem řešilo, zahánělo, kompenzovalo, jaké uspokojení mu chybí atd. Jídlo mohlo být zdrojem uspokojení dítěte, zatímco přísný rodič může zažívat uspokojení z odkládání primárního potěšení.

Obojí je rizikové, není‑li spojeno s druhou polaritou. Vnitřní dítě často neumí rozlišovat mezi hladem, chutí a pocity. Na emoce by mohla a často měla přijít jiná reakce než jídlo. To ovšem dítě neví, upozorňuje nás svým dětským způsobem, který má laskavý dospělý zaslechnout. Výzkumy bulimiků ukázaly, že poruchy příjmu potravy jsou často spojeny s alexithymií (neschopnost vnímat své pocity, umět je verbalizovat a rozumět jim) a že jídlo je generalizovanou odpovědí na různé podněty (jsem naštvaný, jdu se najíst, jsem smutný, jdu se najíst, mám strach, jdu se najíst – k jídlu se pak člověk vztahuje na primitivní dětské rovině jako miminko k mámě… ta se také přivolává vždy a vždy podobně). Vnitřní dítě může zažívat prázdno, které zaplňuje jídlem a které samozřejmě vyplave na povrch, až mu jídlo vezmeme. Závislost na jídle snadno přejde do závislosti na vztazích – jedná se v něčem o podobný okruh.

Hubnutí je někdy pokusem o ovládnutí sebe čili o mocenský přístup k sobě, kdy jsem sycen pocitem kontroly a hrdosti na to, jak se umím zkrotit. Cestou dál (a nikoli jen posunem v bludném kruhu) je však spíše znovu se spojit se svými touhami a potřebami a nechat je rozlít do všech možných sfér života, aby jídlo nemuselo být dominantní kompenzací za jiné frustrace. V procesu hubnutí se střídají omnipotentní fantazie o vlastních schopnostech a vysněném cíli a dotyky bezmoci, když opět dítě převezme kontrolu nad přísným rodičem (třeba v noci u ledničky), než pochopíme, že obě části patří k sobě a vzájemným soubojem se posilují a neumožní hnout se doopravdy dál.

Snad opakované zkušenosti „selhání“ mohou pomoci v tom, aby člověk vzal vážně, že není jen racionální bytostí, ale že se musí věnovat svému nevědomí, intuici, touhám a instinktům. Psychologické rady, které povzbuzují jen rozum a vůli, přinesou rychlé uspokojení podobně jako snědení čokolády (ono to jde a půjde, hurá) – ale když podle nich postupujete, dříve či později narazíte na hlubší věci a zde je rozum v koncích. Musí pokorně poprosit, aby duše sama ukázala, co sděluje a potřebuje. Spojenými silami různých vnitřních sil lze poznávat potřeby, učit se je naplňovat a také je pak odkládat a nelpět na nich, protože není moc velký rozdíl, jestli u kormidla sedí roztoužené deprivované dítě (viz pohádka o Otesánkovi) nebo přísný asketický rodič. Výsledkem je vždy vnitřní konflikt.

Pokud by šlo něco doporučit obecně, tak snad to, aby byl člověk toužící po zhubnutí bdělý vůči tomu, čím se sytí i emočně a mentálně. I když budeme méně jíst a měnit životní styl, ale jídla máme stále plnou hlavu a dokola hledáme lepší metody, návody a triky, nehýbeme se moc dopředu. Hlava plná jídla je někdy jen přesunutím tématu jídla z těla na jinou rovinu, aniž se mění podstata. Hodně lidem nepomáhá systém odměn a trestů (mimo jiné proto, že stále evokuje rodičovsko‑dětskou dynamiku, nikoli zapojení vnitřního dospělého s jeho přijetím a empatií).

Pomoci naopak může změnit fokus svého úsilí. Nemusím se na sebe dívat jako na problém, ale zkouším se vidět komplexněji jako člověk, který má svůj životní příběh, zažívá dobrodružství, hledá svou cestu. Snažím se porozumět svému vnitřnímu hladu i fantaziím o ideálním já, o sebetranscendenci, úkolech, které zvládnu a splním.

Protože jazyk konstruuje realitu, stojí za to najít i správná slova, obraty a vnitřní obrazy, které mohou povzbuzovat a posilovat místo trýznit. Možná nemusíme mluvit o shazování kil a používat negací a tíhou zanesená slova, ale vidět přeměnu těla v procesu transformace sebe v širším kontextu. Ve fokusu by měla zůstat radost a naplnění. Jídlo by mělo zůstat spojeno s pozitivními pocity, i kdybychom se rozhodli jíst méně či jinak. Při jídle by měl být člověk přítomný a vděčný.

I vnitřní nastavení ovlivňuje trávení. Jedním z rozhodujících faktorů pro (ne)hubnutí je stres – při chronickém stresu tělo řady lidí funguje tak, že hubnutí není možné (krom lidí, kteří ve stresu nejedí a hubnou, ale asi také ne právě zdravě a vědomě). Jídlo by mohlo a mělo zůstat součástí mentálního světa, ale viděno jako zdroj uspokojování, soudržnosti, kreativity, něhy a dalších významů, které mu můžeme každý dát.

Hubnutí se týká těla, vztahu k tělu a vztahu k sobě vůbec. Tělo v sobě nese všechny otisky špatných zkušeností a dává o nich vědět – je užitečným zrcadlem a pravdou o nás. Není náhodou, že často jsou poruchy příjmu potravy následkem sexuálního zneužívání či špatných sexuálních zkušeností.

Dát tělu jiný tvar nebo fantazie nemít tělo vůbec je myšlenkovým pokusem, jak se odpoutat od všeho bolavého, co tělo nese (ve fantazii někdy tělo obviňujeme, že je to „kvůli němu“). Tělo musí být vyňato z vnitřního soudního procesu, aby mohlo promluvit a stát se spojencem, ne nepřítelem, kterého mám porazit. Sebekázeň se taky hodí, ale může hrát pozitivní roli jen v týmu, kde je pochopení a soucítění.

Snahy o hubnutí jsou cenným materiálem duše. Mohou být jevištěm, na kterém se nám zobrazí hlubší vnitřní konflikty, a můžeme se díky nim stát dobrým režisérem, který mění na základě zkušeností, pochopení a laskavosti původní scénář k uspokojivějšímu výsledku všech.

Změna je dobrá, je‑li označena za dobrou všemi částmi vnitřního týmu. To je základem její trvalosti a udržitelnosti, protože není ohrožena vnitřní sabotáží. Pak se duše může ukotvit v naplnění a nejsnáze najít svou přirozenou krásu.