Zhoubné rituály

Mnoho z nás si vzpomene na své dětství, kdy jsme například nesměli šlápnout na spáry na chodníku, jinak se něco zlého přihodí, nebo projít temným podchodem pod silnicí, což by nám zaručeně přineslo smůlu. Toto magické myšlení patří k danému věku a mnohdy si ho přenášíme i do dospělosti. Někdo si ke všem zkouškám nezapomene vzít do kapsy svůj talisman nebo si před důležitou schůzkou vždy pustí oblíbenou písničku, která ho motivuje a naladí na podání maximálního výkonu.

Magičnost tohoto chování spočívá v tom, že se ho držíme, abychom šli štěstí naproti, a „věříme“, že nám ho určitý rituál skutečně přinese. Pokud náhodou zapomeneme, myšlenku bez obtíží zaženeme a nijak to náš výkon neovlivní. Přinejhorším, když se zkouška či schůzka nevydaří dle našich plánů, budeme tento výsledek v nadsázce přisuzovat právě tomu, že jsme u sebe neměli talisman nebo jsme si nepustili náš „hecující“ song, a příště si dáme pozor, abychom na to nezapomněli. Kdy tedy pro nás naše rituály začínají být omezující a ohrožující?

Je všechno vypnuté?

Nikola je třiadvacetiletá studentka žurnalistiky, žije v Praze. Když odchází z domu, několikrát zkontroluje, zda vytáhla rychlovarnou konvici ze zásuvky, zda nenechala otevřené okno, a nakonec se ještě pro jistotu třikrát přesvědčí, jestli opravdu zamkla dveře na dva západy. Toto chování má plně zautomatizované: nikdy se nestalo, že by na něco zapomněla, ale jistota je jistota.

Jednou neměla na své odchodové rituály dost času a byla z toho celý den velice nervózní. Snažila se sama sebe přesvědčit, že vše vypnula, všechna okna pozavírala a skutečně dveře zamkla. Avšak čím víc se snažila na tyto záležitosti zapomenout, tím více v její mysli dotíraly. Ve škole se nemohla soustředit, byla napjatá, podrážděná, vůči okolí protivná a nedokázala myslet na nic jiného než na požár domu, který vzplanul kvůli její rychlovarné konvici, nebo na horentní sumu, kterou bude muset zaplatit sousedům, jelikož určitě nezavřela okno a přívalový déšť vytopil celý byt.

Uprostřed povinného semináře, na kterém se důsledně kontrolovala docházka, odjela domů, aby se ujistila, že se nic z jejích představ neděje. Na to, že jí absence ztíží splnění daného předmětu, nebrala zřetel – úzkost způsobená nezvladatelnými myšlenkami byla nesnesitelná a úleva od ní mohla nastat jedině tehdy, pojede‑li vše zkontrolovat a přesvědčit se, že žádné nebezpečí nehrozí a vše je v pořádku.

Když měla Nikola skládat důležitou zkoušku, na kterou se připravovala několik týdnů a věnovala jí velké množství času a energie, zkontrolovala vše před odchodem snad sedmkrát. Sjela výtahem dolů, ale nejistota, že vše nezkontrolovala pořádně, ji vrátila zpět do bytu, kde vše pro jistotu ještě dvakrát prošla, aby se přesvědčila, že nic nehrozí. Dokonce vše vyfotila, aby měla důkaz, že na nic nezapomněla, a vyrazila do školy.

V metru ji přepadla tak masivní úzkost, že se určitě přehlédla, že v půlce cesty na fakultu vystoupila, nasedla opačným směrem a opět se vrátila domů, aby vše znovu zkontrolovala. Že to má zdokumentováno v mobilním telefonu, nehrálo žádnou roli. Svůj termín zkoušky nakonec nestihla a další byl vypsán až v příštím semestru. Tím se jí zkomplikovalo uzavření studia, které musela prodlužovat.

Postupem času omezila své sociální kontakty a aktivity mimo domov, jelikož ji její iracionální rituály naprosto pohltily. Pokud byla doma, měla vše pod kontrolou a jedině tehdy měla jistotu, že se nic hrozného nestane. Tak začaly její obsese a kompulze výrazným způsobem zasahovat do jejího života a běžného fungování.

Dalším příkladem může být čtyřicetiletý Jakub, který kvůli svému extrémnímu smyslu pro pořádek nemůže navázat dlouhodobý vztah. Žádná z potenciálních partnerek totiž nedokáže naplnit jeho představu o úklidu: vše v jeho bytě musí být na svém místě, nikde nesmí být ani zrnko prachu, oblečení ve skříni musí být vyrovnáno přesně dle barevných odstínů, potraviny v lednici mají rovněž své místo a ručníky v koupelně musí být v jedné barvě a seřazené dle velikosti.

Vtíravé myšlenky a následně činy, ke kterým nás nutí, se mohou projevovat také v podobě workoholismu, anorexie či bulimie. Vše je vyhnáno do extrému právě na pozadí odčiňování. Za workoholismem může stát neustálé podceňování a shazování ze strany rodičů: dotyčný se raději upracuje, aby jim ukázal, že nemají pravdu. Dívka s anorexií může své myšlenky na cheeseburger odčiňovat tím, že udělá sto dřepů navíc, a podobně.

Vykoupení z úporných myšlenek

Obsese jsou vtíravé myšlenky, které se nekontrolovatelně vkrádají do vědomí a zahlcují ho. Člověk si uvědomuje, že jsou iracionální, ničím nepodložené a nedávají mu žádný smysl, ale nelze je ignorovat. Jsou vnímány jako zatěžující a obtěžující.

Mnohdy mívají násilný nebo obscénní charakter, což logicky vyvolává úzkost a také znechucení sebou samým (například představy, že někoho na nástupišti strčíme pod metro nebo že někoho trýznivým způsobem mučíme, něco strašného se stane blízké osobě). Dotyčný se pak stydí sám před sebou, že ho napadají takové věci, cítí se sám sebou pohoršený, sužují ho výčitky. Čím víc se snaží tyto myšlenky potlačovat, tím více se objevují.

Kompulze jsou pak činy praktikované za účelem snížení úzkosti, kterou vyvolávají obsese. Mají nutkavý charakter, mnohdy typu „pokud něco neudělám, stane se něco strašného“. Pokud není kompulze realizována, vyvolává to silné napětí a úzkost. Proto je tak snadné tomuto pnutí podlehnout, jelikož přinese dočasnou úlevu, jakkoliv se může toto chování zdát nesmyslné.

Kompulze se může odehrát na úrovni chování (mytí rukou, čištění zubů, neustálé uklízení) nebo na úrovni mentální, kdy jsou obsese odčiňovány v mysli. Pokud by nás například neustále napadaly myšlenky na to, jak někomu ubližujeme, mentální nápravou by bylo pětkrát přeříkat modlitbu: poté by bylo vše v pořádku a úzkost by na čas ustoupila. V určitém smyslu tedy kompulze slouží jako forma nápravy, odčinění nepatřičných myšlenek, které nám přicházejí na mysl.

Co se týče intenzity obsesí a kompulzí, opět se pohybujeme na kontinuu od rysů osobnosti, kdy věříme tomu, že nám určité rituály mohou pomoci, jejich dodržování nás těší a máme z něho dobrý pocit, až po naprosto omezující vtíravé myšlenky, které nedokážeme ovládat, a následné kompulze nás vyřadí z normálního fungování.

Obsesivní myšlenky má čas od času každý z nás – napadají nás nepříjemné věci, ale je v naší moci je usměrnit. Stejně tak určitá míra kompulzivního chování je běžná: může se objevovat v podobě přesně daných úkonů po příchodu do zaměstnání, domů a podobně. Pokud bychom šli dále, může toto smýšlení nabýt neurotických rozměrů, kdy nám jsou vtíravé myšlenky nepříjemné, jejich přítomnost a neustálé vracení se nás obtěžuje a nutkavost k určitému chování vnímáme jako nesmyslnou. O obsedantně‑kompulzivní poruše bychom mluvili tehdy, kdy je výrazně ovlivněno naše běžné fungování.

Odkud se berou?

Dle freudovské teorie souvisí vznik obsedantně‑kompulzivní struktury osobnosti s análním obdobím psychosexuálního vývoje, kdy se dítě učí toaletním návykům. S tím souvisí i první zkušenost, že dokáže něco samo ovlivnit, pustit, zadržet a kontrolovat. Pokud dítě vykoná svou potřebu na nočník, mnohdy to vyvolá velké pozdvižení, dítě je chváleno. Pokud se to nepovede, místo pochvaly přichází pokárání. Postupem času začne dítě chápat, že svým „výtvorem“ dokáže ovlivňovat osoby okolo sebe. A tak když chce vyhovět a potěšit, pustí to, když nechce, tak to zadrží.

Jelikož stojí tyto zážitky mimo naši paměť (odehrávají přibližně v období od 1,5 do 3 let), je obtížné se k nim dostat, aby mohly být analyzovány. Vodítkem však může být autoritativní přístup rodičů, kteří pedantsky vyžadovali od dítěte čistotu a přesnost. Žádné chyby se netolerovaly, chybující dítě bylo vystaveno pohoršení a opovržení.

Tak mohlo dojít k tomu, že si vytvořilo velice silné a rigidní superego, které vyžaduje neustálou kontrolu a nepřipouští žádné chyby. To vše se děje za účelem vyhnout se pocitům viny, které jsou extrémně sžíravé. Úzkost zde tedy funguje jako obranný mechanismus vůči vině, která by mohla přijít v případě, že obsedantně‑kompulzivní člověk něco zanedbá nebo ho napadají nepřijatelné myšlenky.

Pokud jsou obsese a kompulze tak intenzivní, že nás obtěžují, způsobují nám nelibé pocity, ovlivňují nám náladu a zabraňují v normálním fungování, je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Co se týče psychofarmak, mohou tyto projevy tlumit vhodně zvolená antidepresiva.

Jako velice účinná se však ukazuje psychoterapie, konkrétně kognitivně‑behaviorální směr, který využívá různé postupy a techniky, jak s touto problematikou pracovat. Jedná se zejména o nápravu na úrovni myšlení a chování, která může přinést úlevu a symptomy zmírnit či odstranit.

V případě Nikoly by kombinace vhodných medikamentů a psychoterapie mohla vést ke stabilizaci jejího stavu a návratu do běžného fungování. Terapeut Nikolu doprovází (někdy i osobně) v situacích, které jí spouštějí obsedantně‑kompulzivní jednání, a krok za krokem se tak Nikola učí tyto rituály nevykonávat.

Více k tématu:Jiří Raboch, Pavel Pavlovský a kolektiv: PsychiatrieJán Praško a kolektiv: Obsedantně‑kompulzivní porucha a jak se jí bránitNancy McWilliams: Psychoanalytická diagnóza